Invazní druhy rostlin

Všechny tyto druhy jsou totiž invazní. Co že to znamená?

Definice říká, že invazní druh je takový, který je na určitém území nepůvodní, je zavlečen (introdukován), zdomácní a následně se začne nekontrolovatelně šířit, čímž narušuje rovnováhu ekosystému a především vytlačuje ostatní často původní rostliny. Pro srovnání - expanzivní druh se také rychle šíří, ale je původní.

Ptáte se, jak se nový taxon do lokality dostane? Způsobů je mnoho. Nejčastější bývá asi pohyb osob, cestováním totiž, aniž bychom si to uvědomovali, roznášíme různá semena, která nám ulpí na oděvu, botách a v zavazadlech. To je také důvod, proč začíná být dokonce oblast Antarktidy osidlována novou květenou. Do jižní polární oblasti jezdí každoročně až 35 tisíc osob, které nevědomky k invazi přispívají. Invadovatelnost polárních oblastí je důkazem toho, že riziko platí téměř pro celý svět. Druhým typem přenosu semen na novou lokalitu je samozřejmě zemědělství a také zahradnictví. Ve snaze pěstovat zemědělské užitečné plodiny nebo okrasné rostliny někdy podceníme jejich možnosti a následně zjistíme, že tvoří rozsáhlé porosty.

Je několik způsobů, jak se daný invazní druh může stát úspěšným. Vyjmenujme si alespoň tři základní. První možnost je ta, že je konkurenčně silnější - to znamená, že je schopen lépe využívat zdroje, které jsou pro rostliny společné, např. odebírá ostatním rostlinám vodu, živiny, stíní jim, atd. Druhá varianta bere v úvahu, že na území, kam přišel, nemá tolik přirozených nepřátel, což platí mimo jiné i pro Antarktidu. Kupříkladu se zde nevyskytují rody hmyzu a obratlovců, které by jedince ožíraly. Třetím typem strategie je vypouštění některých látek, tzv. exudátů. Jedná se o chemické sloučeniny, které ostatní květiny špatně snáší.

Invazní rostliny si zaručují úspěch i tím, že většinou produkují mnoho malých semen. Malá velikost napomáhá snadnějšímu šíření. Semena jsou uzpůsobená k tomu, aby byla roznášena živočichy na větší vzdálenosti. Buďto je zvíře sežere a ona z jeho trusu vyklíčí, nebo se mu přilepí na kožich díky nejrůznějším háčkům. K adaptabilitě přispívá i velikost a rychlost, jakou jedinec vyroste. Větší a rychle rostoucí druhy mají opět výhodu. Kdyby invazní jedinec rostl pomalu, ostatní ho zastíní a on už nebude tak konkurenčně silný. Invazibilitě tedy schopnosti býti silným invazním druhem nahrává třeba také dostatečný příjem živin, dokonce existují květiny, které vytváří živiny pro další generace, což opět přispívá k jejich šíření.

Strategie druhu není ale jediný faktor rozhodující o míře jeho úspěšnosti, roli hrají i vnější vlivy. Například v otázce lokality upřednostňují invazní druhy skoro ve všech ohledech tzv. mezická stanoviště. V praxi to znamená, že si vybírají spíše středně vlhké a kyselé půdy. Extrémy jim nedělají dobře, takže je pravděpodobně nenajdeme na silně kyselém nebo zásaditém podloží. To platí i o množství srážek a slunečního svitu v lokalitě. Velmi důležitým faktorem náchylnosti lokality je tzv. disturbance, tedy narušování. Dá se říci, že narušované lokality jsou více náchylné k invazi, protože na nich vlivem častých změn dochází ke změnám poměrů a společenstvo ztrácí rovnováhu. Platí to stejně jako u lidí, čím více změn tím menší stabilita. Zároveň ale platí pravidlo, že i zmírněním disturbance se ekosystém stává náchylnější! Opět jde o prudkou změnu. Budeme-li například stanoviště pravidelně kosit a najednou s tím přestaneme, může se to projevit negativně, ačkoliv díky změnám začnou panovat ,,přírodnější podmínky" bez lidských zásahů.

Zdroj: Ekoporadna Praha