Energetika v souvislostech

Hlavním argumentem proti přijetí závazných závazků je přitom nejistota, jak se navržené cíle mohou promítnout do české ekonomiky. V politickém rozhodování, zejména dlouhodobém, je nejistota přítomna vždy. Navržené cíle ale nejsou výstřelem do tmy, ekonomické a energetické modely dávají

základní představu o tom, jaké budou nejdůležitější makroekonomické dopady. ...Správné rozhodnutí v době nejistoty je to, co odlišuje opravdového a schopného politika od pouhého provozního manažera. Premiéři, kteří se summitu zúčastní, se mohou zapsat do historie. Pro koaliční vládu Bohuslava Sobotky je to velká výzva a možnost konečně Evropě ukázat, že i nám jde více o společnou evropskou vizi než o partikulární zájmy, jejichž krátkozrakost nedohlédne ani za ukrajinské hranice nebo za horizont několika málo let.

Premiér Sobotka je v nezáviděníhodné situaci. Musí vyvažovat zájmy různých stran: na jedné straně zájmy velké mocné energetické lobby, na druhé straně zájmy menší, fragmentované, ale postupně sílící skupiny průmyslu v energetické efektivitě. Toto rozhodování ale nemusí být tak složité. Stačí se zeptat: "Co je v dlouhém horizontu lepší pro běžného občana, jehož reprezentuji především?"

Po jednání Evropské Rady už víme, jak se pan Sobotka rozhodl:

Jan Rovenský: Sobotka pomohl sfouknout šanci na zvýšení energetické bezpečnosti Evropy
Cíle pro přechod na čistou energii (27 %) a energetické úspory (rovněž 27 %) jsou navíc natolik slabé, že ve skutečnosti klopýtají za přirozeným tempem zvyšování energetické účinnosti i již probíhajícím rozvojem obnovitelných zdrojů. Dvěma slovy: promarněná šance. Snížení emisí o 40 % do roku 2030 zdaleka není dostačující pro to, aby Evropa férovým podílem přispěla k odvrácení skutečně vážných změn klimatu. Skandální je pak poskytnutí výhod pro naše největší znečišťovatele, kteří na rozdíl od výrobců elektřiny na západ od Aše budou dalších 15 let dostávat emisní povolenky zdarma.

V české veřejné debatě občas dochází k matoucí záměně mezi společným evropským cílem a jeho rozdělením mezi členské státy (tzv. "effort sharing"). Čeští politici příležitostně argumentují, že Česká republika nemá dostatečný potenciál k zvýšení našeho podílu obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie na nyní diskutovaných 30 %. Především je ale prakticky jisté, že cíl stanovaný pro ČR by byl podstatně nižší, než dohodnutý cíl celoevropský. Příkladem budiž nyní platné cíle pro zvyšování podílu OZE do roku 2020: zatímco celoevropský cíl je stanoven na 20 %, pro Českou republiku z něj vyplývá závazek dostat se na pouhých 13 %. Naopak závazky 12 členských zemí společný cíl přesahují.

As everyone knows, one main goal of Germany's energy transition is to ruin the economy - at least, that's the impression I get reading international reports. But judging from the latest data published by Deutsche Bank (PDF), the Energiewende is failing to drive business out of the country.