Skládkování je třeba zdražit, a tím omezit

říká šéf firmy SITA CZ Zdeněk Horsák. Názorově se tak distancuje od mainstreamu odpadového byznysu

Nehovořme o odpadech, jedná se o cenné suroviny pro další využití, zdůrazňuje generální ředitel podniku SITA CZ Zdeněk Horsák. Na rozdíl od kolegů z dalších velkých firem pohybujících se na trhu s odpady neodmítá spalovny a neprotestuje proti zákazu ukládání odpadů na skládky. SITA CZ náleží do mezinárodní skupiny Suez environnement.

OTÁZKA: Vláda v minulém týdnu schválila věcný návrh zákona o odpadech. Jaký máte na tento materiál názor? Skutečně jde o vítězství lobby spaloven, jak tvrdí kritici?

Já bych řekl, že je to především vítězství zdravého rozumu. Ani si nemyslím, že tady někdo vyhrál, nebo někdo jiný prohrál. Důležitější je, že konečně po více než 12 letech mají zákonodárci na stole návrh nového zákona o odpadech, jehož věcný záměr náš obor nasměruje nějakým směrem. Předchozích 10 let se neustále jen diskutovalo a k ničemu to nevedlo. Dle mého názoru žádná lobby spaloven neexistuje.

OTÁZKA: A co teplárny, které mají o energetické využití odpadu vážný zájem?

S ohledem na klimatické podmínky jsou české domácnosti vysoce závislé na dodávkách tepla a tady se nabízí levný a neustále se doplňující zdroj. Na druhou stranu je prostor pro výstavbu nových spaloven velmi omezený. Má smysl o nich uvažovat v oblastech s více než 600 tisíci obyvatel ve vzdálenosti maximálně 60 kilometrů od spalovny. Reálně jsme v České republice schopni postavit dvě nebo tři nové spalovny.

OTÁZKA: Nejste tedy - na rozdíl od zástupců firem sdružených v ČAOH - odpůrcem spaloven.

Nejsem odpůrcem žádného rozumného řešení. Šanci má celé spektrum řešení od recyklace přes energetické využití až po ukládání na skládky. Příkladem mohou být některé nebezpečné odpady, které nelze zlikvidovat jinak než spalováním. Naše firma provozuje pět zařízení na spalování nebezpečného odpadu. Navíc, máme-li se bavit o energetickém využití odpadu, pak sem patří také bioplynové stanice, zařízení na zplyňování nebo pyrolýzu odpadů a spalování tuhých alternativních paliv.

OTÁZKA: Zmínil jste ukládání na skládky. Požadavek na úplný zákaz skládkování od roku 2024 tedy není reálný?

Určité kapacity na ukládání upraveného odpadu budeme dále potřebovat. Zdůrazňuji upraveného. A to tak, aby už dál neprodukoval bioplyn a skládka nezatěžovala ovzduší tak jako dosud. Podle našich propočtů bude třeba dále skládkovat okolo půl milionu tun upraveného komunálního odpadu ročně. Ale patří tam jen materiály, které nelze recyklovat nebo jinak využít. Pro představu: ročně se v Česku vytvoří 5,3 milionu tun komunálního odpadu. Z toho 1,3 milionu tun není problém vytřídit a dále využít. Dále tu máme 2,3 milionu tun biologického odpadu, který je třeba oddělit a využít třeba v bioplynových stanicích a kompostárnách. Na energetické využití lze použít 1,2 milionu tun komunálního odpadu ročně. Polovinu z toho využijí tři stávající spalovny, pro nová zařízení zbývá maximálně 600 tisíc tun ročně. Není přitom nutné stavět nové kapacity v Česku. Odpad ze severního a západního pohraničí Čech lze vyvážet do spaloven v Německu, kde mají přebytek kapacit a nabízejí konkurenceschopné ceny.

OTÁZKA: Jak se daří recyklovat odpad z podniků či stavebnictví?

Tady je třeba dodat, že se v Česku přeceňuje problém komunálního odpadu a zapomíná se na 10 milionů tun odpadu, který ročně produkují průmyslové podniky a živnostníci. Právě průmyslový a živnostenský odpad lze snadněji recyklovat nebo i zabraňovat jeho vzniku. Další problém je stavební odpad. Na skládky se dnes ukládá celkem 9,6 milionu tun odpadu, z převážné části se jedná právě o odpad z průmyslu a stavebnictví.

OTÁZKA: To je docela dost. Co se s tím dá dělat?

Jediným řešením, které se v evropských zemích osvědčilo, jsou postupně se zvyšující poplatky ze skládkování. V Německu dokonce v roce 2005 skládkování zcela zakázali.

OTÁZKA: Mezi voliči nebude populární zvednout jim poplatek za popelnice.

Toho se vůbec nebojím. Naopak, postupné a plánované zdražení poplatku za skládkování vytvoří prostor pro zavádění nových technologií na využití odpadů. Lidé i firmy se v případě zdražení poplatků začnou více zabývat tím, kolik odpadu vytvářejí a jak s ním nakládají. Ve výsledku mohou i ušetřit.

OTÁZKA: Jaký je vlastně osud plastů, skla a papíru, které lidé házejí do speciálních kontejnerů? Daří se je znovu využít?

Když uvedu příklad plastů, 25 procent z nich nelze znovu využít. Příkladem mohou být některé tvrdé technické plasty, směsné plasty a plasty s příměsí hliníku nebo jiných kovů. Takové výrobky by firmy neměly vůbec vyrábět. Snažíme se je přesvědčit, aby tyto materiály nahradily něčím jiným.

OTÁZKA: Narážíte u firem na pochopení, nebo ne?

Jednoznačně ano. Pro velké nadnárodní korporace je to dnes samozřejmé. Samy po nás někdy požadují záruky, že ani jedna tuna z jejich odpadu neskončí na skládce. Co se týká menších a středních firem, tam stále platí, že je pro ně jednodušší a levnější nechat vyvézt odpad na skládku. Ale také tady přibývá firem, které si přejí omezení tvorby a recyklaci vyprodukovaného odpadu, i když to pro ně může být zpočátku dražší. Ale z dlouhodobějšího hlediska se takové řešení jednoznačně vyplatí.

OTÁZKA: Vraťme se ještě k domácnostem. Třídí odpad v dostatečné míře, nebo ne?

České domácnosti jsou na tom v mezinárodním srovnání dat o třídění odpadu dobře. Problém je v tom, že nám chybí navazující recyklační průmysl, který by byl schopen zpracovat vytříděný odpad. Jen u plastů dosahuje vývoz hodnoty okolo jedné miliardy korun ročně. Je to tristní stav. Naše plasty zpracuje někdo v Číně, Turecku nebo v Německu a část výrobků pak dodává zpět do Česka. Přicházíme tím o cennou surovinu. Doufáme, že se s tím dá do budoucna něco dělat.