Nejistá sezóna

"Když se zhroutila římská říše, následovala čtyři století loupežení a chaosu," přemítá nahlas prošedivělý muž v čele stolu. Za oknem se otevírá pohled do zahrady prosvícené červencovým sluncem. Zákusek a káva po obědě v jedné z vyhlášených pařížských restaurací, letní horko - to vše svádí k rozjímání a Pierre Radanne se mu oddává v hojné míře. Hovoří o tom, jak rozvrácenou Evropu posléze stabilizovala církev, zavádí publikum tvořené novináři z několika středoevropských zemí na trosky Bastily, zmiňuje průmyslovou revoluci. Sáhodlouhá exkurze do historie mu slouží k demonstraci jediné myšlenky: budoucnost je dnes mnohem nejistější a méně předvídatelná, než byla v době, kdy se rodila současná Evropa. Jednou z hlavních příčin jsou klimatické změny, kvůli nimž hrozí zatopení pobřežních měst, nedostatek jídla a stamiliony ekologických uprchlíků. Radanne je poradcem v oblasti udržitelného rozvoje a k jeho klientům patří například rozvojové země účastnící se světových vyjednávání o klimatu. A rozšafný klid muže, jenž v úvahách bloudí prostorem a časem, jako by odrážel pomalé tempo, kterým mezinárodní jednání postupují vpřed. Francie teď řídí přípravy důležité klimatické konference COP21, na níž by se začátkem prosince měla dohodnout klíčová smlouva o snižování emisí skleníkových plynů po roce 2020. Francouzští politici a vyjednavači se snaží kormidlovat loď příprav tak, aby vyjednávání, jichž se účastní více než 190 zemí OSN rozštěpených do řady znesvářených táborů, definitivně neuvízla na mělčině. Mluví s největšími potížisty, jimiž jsou ropné velmoci Blízkého východu, Kanada nebo Austrálie. Tlačí na země jako Indie, aby řadu měsíců po uplynutí lhůty konečně předložily plány, jak chtějí snižovat emise skleníkových plynů. A zachovávají povinný optimismus, ačkoli míra ochoty bojovat proti klimatickým změnám, kterou svět zatím projevil, nemůže katastrofálnímu ohřátí planety zabránit.

Cílem novinářské návštěvy je nahlédnout pod povrch příprav. Hostitelé z francouzského ministerstva zahraničí chtějí reportérům zároveň předvést Paříž jako příkladnou ekologickou metropoli a ukázat projekty, které mohou účastníky podzimní konference inspirovat a přesvědčit je, že omezení emisí nemusí být v rozporu s moderním životem. Jsou působivé, ale temnější odstíny při pohledu na chystanou konferenci a klimatickou budoucnost světa úplně vymazat nedokážou.

Tiché dny v Clichy

Ve 13. století tu byla královská loviště, později železniční uzel na předměstí Paříže, ve třicátých letech si nedaleko odtud užívali hrdinové knih Henryho Millera. Dnes se čtvrť Clichy-Batignolles pod taktovkou předních architektů a urbanistů mění v prototyp ekologického města budoucnosti. Záměry tvůrců přitom na první pohled vypadají, jako by chtěli obyvatelům ekočtvrti o rozměrech 54 hektarů život spíš znepříjemnit. V kancelářích kvůli úspoře energie není zavedena klimatizace, domy s byty smějí být vyšší než jinde ve městě, aby vzrostla hustota obyvatelstva a tím klesly emise. Na silnicích je zakázáno jezdit více než třicetikilometrovou rychlostí, což má odradit automobilisty. Přednost dostává veřejná doprava, čtvrtí bude mimo jiné procházet nová linka metra s automatickými vlaky bez řidiče. Zároveň se plánuje minimum parkovacích míst pro stálé obyvatele (jedno na více než 10 rezidentů) a ještě méně pro dojíždějící za prací. Projekt zahájila před čtrnácti lety pařížská radnice, která chtěla v této zanedbané, avšak zajímavě položené oblasti vytvořit nový, vzorový druh bydlení. (Teprve o šest let později přijala Paříž konkrétní plán, jak bude do roku 2020 omezovat emise, který potvrdil, že důraz na ekologii byl při plánování čtvrti správný.) A nesmlouvavost radnice se vyplatila i v jiném ohledu: Díky absenci všudypřítomných automobilů tu vládne ticho a člověk má pocit, jako by ani nebyl na sídlišti: v horkém letním dni se lidé opalují v plavkách na trávnících, někdo si rozložil ručník přímo na chodníku. Na hřišti probíhají děti gejzíry vodotrysků, na lavičkách podél chodníků posedává několik muslimských žen v šátcích. Centrální vodní nádrž připomíná rákosím zarostlý vesnický rybník. Téměř pětinu celé čtvrti zaujímá park a zeleň je všudypřítomná také za jeho hranicemi, roste i na terasách a střechách domů, o které se dělí se solárními panely. Nebydlí tu jen bohatí. Ceny jsou sice vysoké, byty lze koupit zhruba od 10 tisíc eur za m2 , což je i na pařížské poměry dost, ale město si většinu bytových jednotek ponechává a polovinu celkového množství rezervuje pro sociálně slabší vrstvy, studenty či seniory. Zároveň nejde o čistě rezidenční čtvrť. Kromě úřadů je tu i průmysl, například cementárna nebo železniční depa a dílny, ukryté architekty pod půl kilometru dlouhou betonovou desku. Po dokončení přestavby v roce 2019 má v Clichy-Batignolles bydlet 6500 lidí, přitom tu bude téměř 13 tisíc pracovních míst.

Tvůrci chtějí, aby uhlíková stopa čtvrti byla nulová. To má zajistit pečlivá tepelná izolace domů a vytápění i ohřev vody převážně geotermální energií z 600 m hlubokého vrtu. Popelářská auta s kouřícími výfuky nahrazuje doprava roztříděných odpadků podzemním systémem podobným potrubní poště, v němž je odpad hnán proudem vzduchu o rychlosti 70 km/h.

Odvážná přestavba někdejší krajiny dílen a železnic svědčí o chuti města prosadit svou vizi i proti tradičnímu tlaku nejrůznějších zájmových skupin. Architektonické soutěže nebyly pořádány po jednotlivých pozemcích, jak je ve Francii obvyklé, ale pro celou čtvrť naráz. Developeři museli splnit tvrdé podmínky, složili například vysokou zálohu, která propadne, pokud budovy nebudou odpovídat energetickým standardům. Výsledkem je městská část, která podle svých tvůrců definuje představu, již má Paříž o své budoucnosti. Model založený na jednom městském centru obklopeném periferií je mrtvý: přirozených center práce a života by měla vznikat řada. Mimo jiné proto, že takové uspořádání města omezuje nutnost cestovat - a tím opět spotřebu energie. Černé ovce v zeleném rouchu Čtvrť Clichy-Batignolles není jedinou inspirací, jak mohou státy a města plnit případné závazky vyplývající z pařížské dohody. V zemi také jezdí půl milionu elektromobilů a vláda chce, aby během následujících pěti let jejich počet stoupl na víc než dvojnásobek. V Paříži funguje pozoruhodný systém sdílení ekologických aut, vlastní vůz tu v podstatě nepotřebujete (k dispozici je 3500 malých elektromobilů zaparkovaných na tisícovce stanovišť rozesetých po celém městě, více na Respekt.cz-Zkumavka). Do konce příští dekády by také měla naprostá většina domácností po celé zemi dostat chytré měřiče elektřiny umožňující řídit spotřebu tak, aby zákazník ušetřil a distributor ochránil rozvodnou síť před výkyvy. Emise skleníkových plynů se ve Francii dlouhodobě mírně snižují. Obraz země jako příkladného bojovníka proti klimatickým změnám však narušují argumenty trojice mladých aktivistek mezinárodních nevládních organizací, s nimiž se novinářská výprava setkává na neutrální půdě ministerstva zahraničí - aby zaznělo celé spektrum názorů. Hostitelská země klimatické konference podle nich proti ohřívání planety nedělá dost. Nejenže by bylo v jejích možnostech vyrábět elektřinu pouze z obnovitelných zdrojů (nyní jí tři čtvrtiny získává z jádra), především vyčítají vládě, že dotuje uhelné projekty v zahraničí, a tím emise jen vyváží. Dvěma velkým státním firmám, EDF a Engie (v té první je stát většinovým vlastníkem, ve druhé menšinovým), totiž patří 46 tepelných elektráren rozesetých po celém světě. Vypouštějí do ovzduší polovinu emisí celé Francie, které se však nezapočítávají do těch francouzských. Obě firmy přitom patří ke sponzorům pařížské konference. Nevládní organizace tak očekávají, že stát do jejího začátku proti této skryté podpoře fosilních paliv zakročí; pokud se to nestane, chtějí se přičinit, aby utržil co největší mezinárodní ostudu. Po bok zmíněných dvou společností, byť z trochu jiných důvodů, řadí aktivistky i firmu Alstom, která podle nich rovněž vydělává na uhelných projektech v zahraničí a využívá k tomu finance francouzských daňových poplatníků. Návštěva pařížského ústředí firmy nicméně ukazuje jistou pozitivní věc, která je pro vývoj minulých let charakteristická: mnozí představitelé průmyslu už nesázejí na jediný, fosilní scénář budoucnosti. Alstom sice nabízí turbíny pro tepelné a jaderné elektrárny, ale zaměřuje se i na obnovitelné zdroje, třeba větrné off-shore parky. Investuje rovněž do ovládnutí energie mořského přílivu a do zdokonalování dosud nerentabilních technologií CCS, tedy zachycování a ukládání oxidu uhličitého pod zem. Pro manažery firmy není tak důležité, jak pařížská konference dopadne. Podstatnější pro ně je, že dohodu týkající se klimatu uzavřeli nedávno dva největší producenti emisí, Čína a Spojené státy, a že v obou zemích pozorují explozi investic do obnovitelných zdrojů. Spatřují v tom zásadní příležitost, která hned tak nezmizí.

Dohodneme se

Úspěch pařížské konference by mohl být pro byznys dalším podobným signálem, kam se vyplatí investovat a čemu se vyhnout. Souhrn vědeckých poznatků říká, že nestačí emise skleníkových plynů snížit, dřív nebo později musejí klesnout na nulu. Čím jasněji se tento imperativ promítne do případné dohody z Paříže, tím lépe. Kdo však vyjednávání pod hlavičkou OSN sleduje dlouhodobě, může mít stěží přehnaná očekávání. Vynoří-li se během nich nějaký problém, je zpravidla odsunut do budoucnosti nebo se konstatuje, že vyřešit nejde a že je to vlastně výhoda (viz rámeček Noční můry vyjednavačů). Smlouva, o které se teď rokuje, měla vzniknout už před šesti lety na konferenci v Kodani. Jednání však zkrachovala, léta připravovaný vyjednávací text čítající stovky stran skončil v koši - a jak vzpomíná Pierre Radanne, poslední večer konference se v jedné místnosti ocitlo 25 hlav nejdůležitějších států, bez tlumočníků a s prázdným listem papíru, na který státníci začali bez přípravy sepisovat minimum toho, na čem by se mezinárodní jednání mohla shodnout a co by šlo prodat jako úspěch. Výsledkem byla úplná změna přístupu k ochraně klimatu. Ukázalo se, že státy (každý má právo veta) se nesmíří s žádnou smlouvou, která by jim předepisovala, co mají dělat. Centrálně rozpočítané závazky jak snižovat emise nahradila dobrovolnost: jednotlivé země si samy určí, co mohou a chtějí proti ohřívání planety podniknout. Vyvrcholením této strategie měla být právě nadcházející pařížská konference, která by dobrovolné závazky jednotlivých zemí ukotvila v mezinárodní smlouvě. Jenže jak už bylo řečeno, některé státy ani po letech nedokázaly přijít s plánem, jak chtějí emise snižovat. Plány sice předložila většina nejdůležitějších producentů emisí (Evropská unie, USA nebo Čína), jsou však slabé a klimatickým změnám nezabrání. Jedinými dvěma zeměmi, jejichž záměry nezávislí experti hodnotí jako dostatečné, jsou zatím Maroko a Etiopie. Pohled do zákulisí vyjednávání naznačuje, že nějaká smlouva nakonec v Paříži podepsána bude, další roky však bude nutné ji ladit a přesvědčovat signatářské země, aby na sebe byly ohledně omezování emisí přísnější. V roce 2020, kdy má dohoda z Paříže začít platit, se tak může stát, že tempo změn už budou určovat spíše iniciativy regionů, firem a osvícenějších vlád, zatímco vyjednávací proces OSN zůstane poněkud mimo hru. Vlastně to vidíme už dnes: zatímco vyjednavači rokují, desetitisíce Pařížanů jezdí v elektromobilech. Provincie Quebec a Ontario, rozčarovány vlažným přístupem kanadské vlády, postupují v ochraně klimatu společně s Kalifornií. Zda budou podobné iniciativy stačit, ukáže ovšem až budoucnost.