zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Agroprůmysl - globální likvidátor orné půdy

06.06.2016
Zemědělství
Agroprůmysl - globální likvidátor orné půdy

Proč EU podporuje velkoinvestory na úkor malých zemědělců?

Končí miliardové dotace EU do zemědělství skutečně v těch správných rukou? Je agroprůmysl se svými megainvesticemi do monokultur skutečně tou nejlepší cestou k posilování globální potravinové soběstačnosti?

Počet obyvatel zeměkoule geometricky narůstá. Obavy, zda naše planeta dokáže uživit v nejbližších desetiletích všechny lidi, již vyvolaly určitá opatření ze strany mezinárodních organizací. Otázka je, do jaké míry jsou tyto finanční injekce zneužívány korporátními predátory a zda nejsou ve výsledku spíše hrozbou než posílením udržitelného rozvoje.

Agroprůmysl kvůli velkoplošným výsadbám zemědělských monokultur výrazně snižuje efektivitu půdy a sociální stabilitu malých zemědělců. Zároveň je energeticky mnohem náročnější, než se předpokládá. Spotřebuje totiž mnohem víc energie, než dokáže vyprodukovat. Malí farmáři, naopak, svým hospodařením víc energie ušetří. Politika Evropské unie, ač se zdá být plná dobrých úmyslů, podporuje mnohem víc velký byznys než potravinovou soběstačnost chudých regionů světa.

Politika EU ničí malé struktury

Evropská unie podporuje zemědělství pomocí miliardových dotací. Jak je ale možné, že až polovinu z těchto peněz dostává pouhé jedno procento zemědělských podniků? Globální agrogiganti jsou podporováni na úkor malých a středních zemědělců, a to se týká investic napříč světadíly. Světovou půdu ovládá mocná síla peněz, převažující nad hodnotou lidského života. Bohaté korporace s požehnáním místních vlád zabírají v rozvojovém světě obrovské plochy půdy a drobné zemědělce vyhánějí z jejich původních bydlišť.

V rámci březnového filmového festivalu Jeden svět proběhla česká premiéra unikátního dokumentárního snímku rakouského režiséra Kurta Langbeina Ukradená zem. Tvůrci filmu přímo na tváři místa - v asijských zemích, na různých místech Afriky i Evropy - dokumentují praktickou realizaci a skutečný dopad evropských zemědělských dotací na život místních obyvatel. Film přináší komplexní a často vskutku otřesná svědectví o globálně fungujících praktikách korporátního agrobyznysu. Zároveň klade otázku, zda jsou zákonodárci EU schopni zabránit těmto praktikám, ale i pochybnosti, zda nejsou opravdové zájmy evropských politiků úplně jiné, než jak je formulují ve svých záměrech.

Oběti byznysu třtinového cukru

Hitem evropských domácností, ale i kaváren a restaurací a tím i sítí všech hypermarketů, je dnes hnědý třtinový cukr. Ten náš domácí bílý má poněkud pošramocenou pověst. Hnědý cukr je sice podstatně dražší, co by ale člověk neudělal pro své zdraví! Silná evropská poptávka po hnědém cukru a dalším produktu z cukrové třtiny - metanolu, který se používá jako přísada do biopaliv nebo též jako samostatná pohonná látka - však spustila globální mechanismy, které si žádný milovník tzv. zdravé, alternativní stravy, neumí ani představit. Podívejme se třeba do Kambodže. Cukrovarnická společnost kambodžského senátora za pomoci ozbrojených složek vystěhovala z obrovského území na tisíc vesnických rodin, které se živily drobným zemědělstvím. Jejich příbytky byly vypáleny a srovnány se zemí. Lidé nedostali žádnou kompenzaci a báli se proti bezpráví protestovat. Útočiště našli v budhistickém klášteře a zastání u budhistických mnichů. Ti začali organizovat protestní akce a upozornili na kruté bezpráví světová média.

Budhistický mnich prováděl filmový štáb po dotčených místech, seznamoval filmaře s lidmi, z kterých se nuceně stali bezdomovci. Na vlastní oči tak vidíme zdokumentované hořící domy, lidi, jak dolují ze spáleniště svoje nádobí a buldozery, které ničí stopy práce drobných zemědělců. Ze sto procent ožebračených lidí našlo pracovní místo u nové společnosti ani ne deset procent. Za den si zde vydělají 2,5 eura, co je přibližně 70 korun. Zbylých 90 % je úplně mimo hru. Položme si tedy otázku: Jaká je skutečná cena třtinového cukru? Je správné, že evropské dotace podporují tento typ byznysu?

Režisér Kurt Langbein navštívil se svým filmem, natočeným v roce 2015, také Evropský parlament. Přesto, že na jeho představení se europoslanci příliš nehrnuli, určitou pozornost vzbudil alespoň mezi tradičně ekologicky smýšlejícími poslanci z Rakouska a Německa. Snad právě díky tomuto aktu mohl Langbein na konec svého snímku dodat poznámku, že kambodžská vláda svoje jednání přehodnotila a v současnosti již poskytuje dotčeným lidem kompenzace. Dokdy a za kolik však budou vlády rozvojových a chudých zemí ještě ochotny obětovat vlastní lidi, ničit svoje životní prostředí a riskovat destabilizaci společnosti?

Levná půda coby investice

Byznys velkých agrospolečností je v rozporu s filozofii ekologických farmářů, kteří při svém hospodaření využívají alternativní metody. Filmaři navštívili ekofarmáře v středoněmeckém Hesensku, jenž využívá nové dostupné technologie k dosažení nejvyšší kvality svých bio produktů. Stavili se také v úrodném rumunském Banátu, kde po rozpadu východního bloku vstoupili se svými investicemi zkušení rakouští agropodnikatelé. Pohled na široké pšeničné lány a zdravá stáda krav je sice příjemný, otázky ale přinášejí obavy domácích farmářů, kterých rychle ubývá, protože nejsou schopni obstát v konkurenčním boji s velkými korporacemi. Z domácích farmářů zůstalo pouze pár největších. Marně si však lámou hlavu, jak je to možné, že právě dánský investor získal ,,přes noc" stovky hektarů rumunské půdy... Dohromady 700 tisíc hektarů zemědělské půdy vlastní v Rumunsku zahraniční investoři. Zde znovu vyvstává otázka: proč politika EU ničí malé struktury a podporuje ty velké?

Finanční podnikatelský sektor zjistil, že investice do zemědělské půdy jsou velmi výnosné. Experti hlásají, že doba je mimořádně výhodná a jednoznačně radí investovat v Africe. Investoři si zde mohou dělat fakticky, co chtějí. Přes 44 % financí v agroprůmyslu je investováno do půdy a tyto peníze pocházejí z EU, zejména z bankovního sektoru. Profit zajišťuje více faktorů - dotace z EU počítané dle rozlohy (čím větší pozemky, tím víc peněz), nízké provozní náklady, levné pracovní síly apod. V mnoha dalších zemích pak dochází k podobným procesům jako v Kambodži. Malí farmáři přicházejí o živobytí a jen málokterý z nich nalezne práci u nového majitele půdy. Měsíční výdělek v západní Africe se přitom pohybuje kolem 24 eur (tj. necelých 700 Kč). Paradoxem je, že zatímco před příchodem investorů půda živila celé rodiny domácích farmářů, dnes se čerstvé plodiny denně exportují letadly - například rovnou na stoly nejluxusnějších hotelů světa do Dubaje ve Spojených arabských emirátech.

Dešťové lesy mizí závratným tempem

Až neuvěřitelně na 21. století působí ranní, vojensky organizovaný nástup řadových zaměstnanců nadnárodní americké korporace Cargill v Indonésii. Dělníci se ukázněně v řadách odebírají na své pracovní pozice až po hlasité deklamaci pravidelného, den zahajujícího předříkávaného ,,otčenáše", v němž demonstrují věrnost a obětavost svému chlebodárci. Značka Cargill představuje jednoho z největších světových obchodníků se zemědělskými komoditami, který po dohodě s místními politiky zabírá stovky hektarů jejich území, aby předvedl intenzifikaci zemědělství a zvyšování produkce v praxi. Ale znova: Za jakou cenu?

Nedozírné plantáže palmy olejnaté, moře palmových stromů, které nemá konce ani z leteckého pohledu, buď vystřídaly pestré využívání zemědělské půdy domácími farmáři, nebo likvidují obrovské rozlohy lesů. Produkci palmového oleje padne každou hodinu (!) za oběť území deštných lesů o velikosti 300 fotbalových hřišť. Přesto se jeho výroba každým rokem zvyšuje - stejně jako u jiných výnosných plodin, ať už je to kaučuk, cukrová třtina, káva nebo dobře prodejné druhy ovoce a zeleniny. Indonésie si tudíž také nese svou zodpovědnost za generování klimatických změn odlesňování.

Při tak velkých rozlohách monokulturních plantáží samozřejmě nechybí chemický postřik proti škůdcům, používání pesticidů, mechanizace a techniky, charakteristické pro intenzifikaci zemědělství, jako i úpravy tun sesbíraných plodin pro následný export. Zkušení agro harcovníci ovládají rovněž ,,certifikační průmysl", všechny svoje produkty označují přívětivými nálepkami typu ,,vyrobeno udržitelně", ,,ekoprodukt" a podobně. Zdá se, že pro koncového spotřebitele je už téměř nemožné ověřit si pravdivost a hodnověrnost etiket, kterými korporace označují svoje zboží.

Biopalivové šílenství

Část dokumentárního filmu je věnovaná továrně na výrobu etanolu Addax Bioenergy, vybudované v západoafrické Sierra Leoně. V rámci biopalivového boomu šlo na její výstavbu 250 milionů eur z dotací EU. Bioetanol se vyrábí alkoholovým kvašením z biomasy, obsahující větší množství škrobu. Nejčastěji z kukuřice, obilí, cukrové třtiny nebo řepy. V Sierra Leoně padly zelené energii, získávané z cukrové třtiny, za oběť obrovské plochy půdy. Addax Bioenergy se na produkci pro domácí trh podílí pouze 20ti procenty, zbytek patří exportu. Je toto skutečně obrázek rozvojové pomoci? Nakolik pomáhá výroba biopaliv pro evropské automobily africkým lidem k potravinové soběstačnosti? Podle Kurta Langbeina stál na začátku biopalivového boomu dobrý úmysl, který se v politice změnil na určitý druh šílenství. Agroprůmysl velkoplošně likvidoval zemědělské plodiny, aby získal prostor pro biopaliva. Za tento program a jeho evaluaci je zodpovědná Evropská komise.

V Africe však existují i dobré příklady. V Etiopii, kde na zemědělství závisí osm z deseti rodin, se ujal projekt rozvojové pomoci, kde se pomoci kvalitnějších osiv a moderních zemědělských technik zvyšují výnosy malých zemědělců.

Na prvním místě jsou lidská práva a ochrana životního prostředí

V EU je přibližně 170 milionů hektarů zemědělské půdy (z toho v České republice 4 264 tisíc hektarů), situace však není růžová. Objem orné půdy se každoročně zmenšuje, nejvíc ve prospěch developerských společností. Přes 60 % produktů, které nakupujeme v supermarketech, pochází ze zemí, kde domácí zemědělci nemají co jíst. ,,Obrovské lány zemědělské půdy v Asii, Africe i v Evropě se dostávají do rukou obřích mezinárodních korporací," zdůraznil v diskusi ke svému filmu režisér Kurt Langbein. ,,Ale právě na malých zemědělcích stojí budoucí soběstačnost potravin a udržitelnost. Určuje ji efektivita využívané půdy a sociální stabilita zemědělců. Všichni společně bychom měli vést kampaň za to, aby agroinvestice nepoškozovaly lidská práva a neignorovaly ochranu životního prostředí."

Zdroj: www.udrzitelny-rozvoj.cz

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí