Ameriku zaplavují cikády - a dostanou se i na jídelníček

Jíst cikády je pro Bun Laie okouzlující zážitek. Jejich sladká, trochu nahořklá chuť připomíná vlašské ořechy a fazole adzuki, a pod jejich jemně křupavou vnější vrstvou se skrývá jemný, krémový obsah jako u kraba s měkkým krunýřem. A každý způsob vaření v nich probudí jiné tóny a odstíny chutí, napsal list The New York Times.

Sedmačtyřicetiletý pan Lai je šéfkuchař podniku Miya's Sushi ve městě New Haven v Connecticutu. Tato rodinná suši restaurace staví na principech udržitelného rozvoje a letos v létě obrací svou pozornost k hmyzu.

Až se během následujících měsíců objeví miliardy cikád sedmnáctiletých z generace potomstva X, hodlá pan Lai uspořádat sérii večeří s tematikou cikád na své farmě nedaleko Woodbridge, kde nedávno otevřel venkovní restauraci, aby mohl vařit a servírovat jídlo blíž přírodě. Krom toho, že jsou lahodné, zapadají cikády do jeho mise povzbudit strávníky, aby jedli ekologicky uvědomělým způsobem. A navíc jsou součástí dědictví pana Laie.

Během jeho raného dětství na ostrově Kjúšú v Japonsku patřilo mezi letní vzpomínky "lézt po stromech za zvukem cikád, aby nějakou chytil", říká. V Japonsku jsou cikády symbolem léta a znovuzrození. Jeho matka Jošikó Laiová, která vyrostla ve venkovské oblasti Kjúšú a v roce 1982 založila v New Havenu svou suši restauraci, dodává, že když byla malá, bylo běžné jíst včelí larvy.

Cikády se jedí v mnoha zemích od Mexika přes Thajsko až po Kongo. Mají bohatý obsah bílkovin, jsou levnější než mnoho druhů masa, nevyžadují příliš velké pozemky k chovu, a protože se objevují v ohromném množství, jejich konzumace neohrožuje jejich existenci. Pan Lai doufá, že strávníci v jeho podniku si cikády dají na počest mnoha míst, kde je běžné je konzumovat, a přispějí tak k menší stigmatizaci hmyzu coby potravy v USA.

"Na třech různých kontinentech lidé rádi jedí hmyz," řekl. "Původní obyvatelé po celém světě konzumovali cikády. Nejedli je proto, že by neměli nic jiného k jídlu, ale proto, že chutnají dobře," dodal.

V létě 2013, kdy byl Connecticut ohniskem líhnutí cikád z potomstva II, prohlásil pan Lai, ověnčený čerstvou nominací na cenu Jamese Bearda pro nejlepšího šéfkuchaře na severovýchodním pobřeží, že je bude podávat hostům pečené a ochucené se solí z mořských řas.

O tomto oznámení široce informovaly světové sdělovací prostředky, ale často skeptickým nebo znevažujícím způsobem. "Zatímco budou naše ušní bubínky trpět," napsal jeden článek, "můžeme se utěšovat vědomím, že alespoň nebudeme trpět hlady."

Podle pana Laie to byla snaha "vytlouct senzaci z něčeho, co má hluboký význam pro přírodu a další lidi". Tentokrát se chystá cikády podávat celé - syrové, pečené, uzené nebo vařené - v takové podobě, v jaké si je vychutnávají kultury, jako je ta jeho.

Navzdory jejich ohromnému počtu, který se letos už začal líhnout, není lehké cikády nachytat, protože mají tendenci se shlukovat na specifických místech, spíš než se rozprostřít na velkých plochách. Proto bude večeře pro své hosty plánovat až na poslední chvíli.

Nedávno se mu podařilo s pomocí přátel nasbírat cikády ve Washingtonu, který je ohniskem líhnutí potomstva X. Část z nich dal udit nad mírný oheň, což je technika, kterou se naučil z konžské kuchyně. Tyto cikády přijdou do salátu - podobně jako kousky slaniny.

Jeho dalším jídlem z cikád je mame gohan, japonský rýžový pokrm s hráškem, který nahradí cikádami, jež během dušení dodají rýži oříškovou chuť. Cikádovou polévku miso připravuje tak, že syrové cikády přímo v misce přelije slaným vývarem s mořskými řasami a hlívou ústřičnou a nakonec přidá lžíci červené miso pasty.

A chystá také vlastní verzi pizzy vytvarované ze suši rýže zapečené s mozzarelou a parmezánem, na kterou těsně před koncem pečení přisype cikády, které jí dodají křupavost.