Deregulace pokračuje

O deregulaci slýcháváme obvykle v souvislosti se světovou ekonomikou. Mluví se o odbourávání celních bariér, obchodních tarifů, nejrůznějších cel a přirážek. Podle slovníku neoliberálů má deregulace sloužit rozvoji volného toku zboží, investic a kapitálu, což prý prospívá všem zúčastněným. Tato čistě ideologická obhajoba deregulací je stěží obhájitelná v kontaktu s realitou. Pravidelně jsme totiž svědky toho, že za nepřijatelnou bariéru obchodování, kterou je třeba ve jménu svobody odstranit, jsou prohlašována práva odborů, vymoženosti sociálního státu, ale také třeba zákony na ochranu přírody a životního prostředí. Právě nedávno přijala Bushova administrativa deregulační opatření, kterým byli velcí znečišťovatelé životního prostředí v zemi zbaveni povinnosti instalovat nová čisticí zařízení. Deregulace, o níž se mluví, vůbec nebrání tomu, aby bohatí a mocní chránili i nadále své vlastní trhy, určovali jednou kvóty pro dovoz nerezových trubek, jindy zase pro import hovězího. Uprostřed epochy deregulace jsou rozvojovým zemím i nadále stanovovány překážky pro proniknutí na světové trhy všude tam, kde by mohly ohrozit potřeby vývozu přebytků ze zemí bohatých. Za těmito absurdnostmi ekonomické deregulace však zcela volně, bez zábran a naprosto přímočaře probíhá deregulace (tedy odstraňování až dosud závazných norem a pravidel) v oblasti politické. Také zde slouží deregulace jednostranně těm, kdo mají moc a vliv. Projevem politické deregulace bylo právě tak bombardování Jugoslávie v roce 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, jako nasazení vojsk NATO v rozporu s vlastní chartou Aliance mimo území členských států. Deregulace v oblasti politické má podobu porušování zásad, na nichž až doposud spočívalo mezinárodní právo a světová bezpečnost. Jakmile byla bez odporu překročena určitá míra rozvolňování závazných mezinárodních norem, proces deregulace se již nezastaví před ničím. Pokračuje vytyčením doktríny, podle níž mají některé země právo zaútočit jako první na jakoukoliv slabší zemi, pojmou-li vůči ní pouhé podezření. Pražská schůzka NATO zřejmě toto právo potvrdila, v tom bude její historický význam. Od pražského summitu však uplynul měsíc a politická deregulace mezitím dále výrazně pokročila. Spojené státy a Velká Británie si činí právo zaútočit na Irák i v případě, že všichni ostatní budou přesvědčeni, že tentokrát již plní rezoluce OSN. Nejnovějším krokem deregulace je oprášení doktríny Spojených států o možném použití jaderných zbraní. To, co začalo v Jugoslávii (a na čem se od počátku ČR podílí), vykvetlo během tří let do závratné obludnosti. Světová velmoc otevřeně prohlašuje, že napadne jinou zemi na základě důkazů, které zná jen ona. Vyhrožuje masivním použitím jaderných zbraní, což není možné bez masakrů civilního obyvatelstva, a to třeba i v případě \"napadení amerických bojových sil kdekoliv ve světě\". Spojené státy se tak mimochodem veřejně přihlašují k užití prostředků, z něhož až dosud podezřívaly a obviňovaly pouze \"teroristické státy\". Zatímco ekonomická deregulace umožňuje bohatým dávkovat přístup chudých na světový trh, politická deregulace dává těm nejmocnějším právo zaútočit jako první a právo nasadit zbraně hromadného ničení. Nelze si nepoložit otázku: Kolik členů má za této situace vlastně \"osa zla\"? Zdroj: Právo