Tání ledu vzdaluje arktické šelmy od tuleňů, bez jejichž tuku nepřežijí

Pokud z Arktidy zmizí mořský led, globální oteplování si přičte novou oběť: lední medvědy. Největší suchozemské šelmy podnikají dlouhé pouti mezi krami za tuleni, kořistí, bez níž nepřežijí v drsném klimatu. Jistou naději by lední medvědi měli, pokud by začali lovit lososy a menší živočichy jako jejich hnědí příbuzní na Aljašce. Bořek Otava www.ihned.cz Za každé další desetiletí ubývá v severních polárních oblastech devět procent mořského ledu. Během arktického léta by se tam led už v polovině století nemusel vyskytovat vůbec. Pokud bude globální oteplování pokračovat dosavadním tempem, volně žijící lední medvědi zmizí ze světa ještě v tomto století, jak BBC řekl biolog Andrew Derocher z University of Alberta v Edmontonu, který se studiu bílých šelem věnuje dvě desetiletí. \"Lední medvědi jsou stoprocentně závislí na mořském ledu. Slouží jim k chůzi, lovu i k rozmnožování,\" zdůrazňuje Derocher. \"Pokud zmizí led, zmizí také medvědi.\" Když se potrava vzdaluje Bílé arktické šelmy se vyskytují výhradně v oblastech pokrytých \"věčným\" sněhem a ledem od severního pólu po jižní okraj arktických ledovců. V současnosti jich žije něco kolem 40 tisíc na Aljašce, v Grónsku, Kanadě, Norsku a v Rusku. Lední medvědi loví převážně tuleně. Ploutvonožci však stále mění svá stanoviště, takže medvědi musí za nimi putovat. Využívají pohybu po ledových krách a svých skvělých plaveckých schopností (viz info vpravo). Urazí přitom i několik desítek kilometrů denně. Medvědi číhají na tuleně u dýchacích otvorů v ledu nebo se k nim obezřetně plíží, když se ploutvonožci vyhřívají na slunci. Tuleně zabíjejí úderem do lebky a žerou z nich jen vnitřnosti, kůži a tuk. Právě ten jim umožňuje přežít kruté zimy. Vlivem oteplování se ledový příkrov snadněji rozpadá, dostává se dále od pobřeží a v zimě se pomaleji tvoří. Medvědům se tak zužuje jejich přirozené životní prostředí . Sami tuleni dávají přednost mělkým vodám při pobřeží, neboť tam nacházejí dostatek potravy pro vlastní obživu. Když se pak odlomená kra dostává dále na moře, medvěd se vzdaluje od pobřeží, a tím také od tuleňů. V nejbližších letech se také ploutvonožci mohou naučit rodit na pobřeží, byť není známo, že by to kdy dělali. Vzdálenost mezi nimi a medvědy by se tím ještě zvětšovala. \"Lední medvědi by se snad mohli přizpůsobit novému habitatu a začít se chovat jako hnědí medvědi na Aljašce, kteří v proudu řek loví lososy a na souši pak některé menší živočichy,\" řekl BBC britský polární odborník Peter Wadhams z University of Cambridge. Zdaleka si tím však není jistý. Velké a tmavé se žere Bílí huňáči se vyvinuli z populace hnědých sibiřských medvědů izolované pohyby ledu, jak uvádí U. S. Fish and Wildlife Service. Statisíce let žili na sněhových pláních v severních oblastech, čímž se změnila barva jejich srsti. První lidé, kteří tamtudy přecházeli do Nového světa, se s medvědy nemohli minout - ani jako predátoři, ani jako kořist. \"Na mořském ledu má všechno odstín bílé a snad trochu modré,\" vysvětluje Andrew Derocher. \"Z pohledu ledního medvěda je pak všechno velké a tmavé, co se pohybuje, čímsi, co jde sežrat.\" Zůstává ovšem otázkou, zda by lední medvěd mohl vystačit se stravou svých hnědých příbuzných. Pochybuje o tom klimatoložka Lynn Rosentrater, účastnice programu na ochranu zvířat WWF International Arctic Programme: \"Byly případy, že lední medvědi hledali v létě potravu v popelnicích, ale zvířata potřebují tulení tuk, aby přestála zimu.\" Největší potíže s obstaráváním potravy mají zatím jen medvědi žijící na jižních okrajích ledu jako jsou v kanadské Hudsonově zátoce. Výhledově odborníci dávají vyšší šanci na přežití izolovaným skupinám v západní Arktidě nebo na kanadských ostrovech. Je tu však ještě jedna naděje: nikdo přece neví, jak a zda vůbec bude globální oteplování pokračovat. [*] Polární šelma medvěd lední (Thalarctos maritimus) Žlutobílý medvěd o hmotnosti kolem 500 kg (výjimečně 800 kg) a délce 2,5 až 3 m - třetí největší suchozemská šelma (po medvědovi kodiakovi a medvědovi kamčatském). Výskyt: Arktida od Beaufortova přes Čukotské až po Barentsovo moře. Je zcela závislý na ledu, v létě s ním migruje na sever s ustupující ledovou pokrývkou, jižně na podzim, když ledu přibývá. Původ: Vyvinul se ze sibiřského hnědého medvěda odděleného pohyby ledu. Způsob života: Většinou samotář kromě skupin samic s mláďaty nebo v blízkosti zdrojů potravy. Potrava: Převážně tuleni, příležitostně mršiny i rostliny. Rozmnožování: Pohlavně dospívá ve 3. až 5. roce, březost trvá 7 až 8 měsíců, samice rodí zpravidla dvě mláďata, délka života 25 až 30 let. Ochrana: Chráněný druh s kontrolovaným lovem. Po druhé světové válce klesly stavy na alarmujících 5000 kusů. Odhad populace: Kolem 40 tisíc kusů Pramen: Polar Bears International/bo Pozoruhodnosti ze života ledních medvědů Mimořádně vyvinutý čich dovoluje medvědovi větřit mrtvou velrybu až na vzdálenost 30 km. Doupata tuleňů najde i více než metr pod sněhem. Jeho inteligence bývá srovnávána s opicemi. Lední medvěd plave rychlostí kolem 10 km/h. Při jednom pozorování se nezastavil ani po sto kilometrech. Není ale znám jeho dosah. Potápí se do dvoumetrové hloubky až na dvě minuty a kořist tam spatří na pět metrů. Tři z pěti mláďat zahynou v prvním roce života hlady, jako kořist nebo nešťastnou náhodou, občas je sežere samec. Srst ledních medvědů se jeví bílá proto, že duté jádro chlupů rozptyluje a odráží denní světlo. Na filmu citlivém na ultrafialové záření je kožich medvěda černý. Srst působí jako optické vlákno vedoucí ultrafialové záření. Teritorium jistého aljašského ledního medvěda bylo 45krát rozlehlejší než horský národní park v Tennessee, kde žilo 400 hnědých medvědů. Na souši nemá medvěd lední přirozeného nepřítele. Ve vodě mu mroži zespoda pářou břicho. Ještě nebezpečnější je pro něj dravá velryba kosatka. Pramen: Polar Bear International/bo ZDROJ: Zdraví Věda a lidé