Strana Zelených: ne hladovky, ale ekologie ducha

Strana zelených si minulý týden zvolila kompletně nové vedení v čele s třicetiletým ekologem Janem Beránkem. A co má být? Má pro českou společnost těchto týdnů a měsíců nějaký reálný význam fakt, že jedna z několika desítek mimoparlamentních stran má jiné načalstvo? Pro pochopení, že to význam možná opravdu má, je třeba se vrátit o několik let zpět. Tehdy se zemí nesla vlna nevole nad opoziční smlouvou, nad plánem měnit ústavu ku věčnému prospěchu dvou státostran a posléze i nad pokusem nahradit Českou televizi Bobovizí. Rodily se občanské aktivity s politickým dosahem (Impuls 99, Děkujeme, odejděte, ČT věc veřejná) a nakonec i nové politické strany. Klaus se Zemanem se jen šklíbili a vzkazovali: Ukáže se až při volbách. Konec euforie Při volbách v červnu 2002 se bohužel opravdu ukázalo to, co se pozvolna ukazovalo už dlouho: Že \"to\" nejde tak snadno, jak se ve chvílích revoluční a novodisidentské euforie zdálo. Ba, ukazovalo se, co všechno nejde: Nejde založit občanské sdružení s politickým ostnem, jehož členové mají sice zvučná jména, ale téměř žádný čas a prostředky, a hlavně žádnou páku na média, a domnívat se, že takové sdružení může trvale působit na veřejné mínění. Nejde ani vytvořit \"na zelené louce\" politickou stranu z několika nadšenců, být na tom s prostředky i s mediální přítomností podobně bledě, a domnívat se, že taková strana může ve volbách uspět. Zvláště pak, když je stran s podobným programem půl tuctu, od Cesty změny přes Naději až k Balbínům. Nejde ani důvěřovat v plodnou \"proobčanskou\" dohodu etablovaných politických stran, jakou měla být Čtyřkoalice. Nešlo nic z toho a na výsměch a hrůzu všem teď na Hradě straší. (Jak už tak na starých hradech občas strašívá.) Restartování zelených \"Restartování\" Strany zelených by mohlo představovat alternativu zcela odlišného typu. Zelení nejsou ani amatérským občanským sdružením, ani vymyšlenou politickou stranou, nahraditelnou deseti jinými s podobným programem a více či méně originálním názvem. Zelení jsou totiž značka s evropskou tradicí a evropským rozměrem. Smůlou bylo, že si tuto značku přisvojili hned v roce 1990 lidé naprosto neschopní. V červnu 2002 poprvé zelení dosáhli alespoň jakéhosi volebního výsledku, konkrétně tří procent. Nedosáhli jej však díky svým kandidátům, ty nikdo neznal, ani díky své veřejné prezentaci ta žádná nebyla. Dosáhli jej jen a jen díky tomu, že se za ně výslovně postavila část oné občanské veřejnosti, nespokojené s opoziční smlouvou a znechucené z autodestrukce Čtyřkoalice i původní Cesty změny. Zelené tehdy podpořila výzvou i skupina osobností od spisovatelky Alexandry Berkové po novináře Petra Uhla. \"Staří\" zelení dosáhli tří procent, ale pak se zanořili zpět do neviditelnosti. Teď v dubnu si občanští aktivisté přišli od \"starých\" zelených vybrat, co jim půjčili, a vedení strany převzali sami. Zelení jsou tedy v bodě nula. Kam se z tohoto bodu posunou, záleží na nich. Mohli by probudit a integrovat onen \"potenciál nespokojenosti\", který se zdánlivě rozplynul. Mohli by se stát mluvčími sítě sdružení a spolků občanské společnosti, která pro dosavadní parlamentní strany jako by neexistovala. Mohli by v Čechii hrát roli oné \"štiky v rybníce\", jakou hrají Zelení v politice Německa a Rakouska. Museli by ovšem Čechii přesvědčit, že značka \"zelení\" neznamená ani hladovky před elektrárnami, ani sběr odpadků, nýbrž především celostní \"ekologii společnosti\" a \"ekologii ducha\". Autor je literární historik Zdroj: Mladá fronta Dnes