Po každé ráně se musíš zvednout

Třicet roků sedlačil Jan Rajter na smetišti. Tak říkal šachtami poddolovaným pozemkům v těsném sousedství litvínovské chemičky, na nichž mu komunisté dovolili chovat dobytek a pěstovat obilí. Dnes sedmdesátiletému Rajterovi patří stovky hektarů v jednom z nejúrodnějších koutů na Mostecku. A přesto se jeho sen o soukromé rodinné farmě, o niž nepřestal bojovat ani v ponurých dobách \"družstevních rájů\", rozplývá. TITULEK: Po každé ráně se musíš zvednout Touha po vlastním statku v Janu Rajterovi vzklíčila na Slovensku, kam se rodiče s osmi dětmi odstěhovali v roce 1929 za prací. Když mu ve třech letech zemřela matka, brala ho jedna ze sester s sebou do služby u sedláků. Více než do školy chodil pást na louky krávy, postupně se naučil všem zemědělským dovednostem. \"Neměl jsem vzdělání, neuměl jsem řemeslo. Říkal jsem si: musíš se svěřit půdě. Ta tě uživí, když jí dáš všechny své síly. Na ní budou jednou volně a sebevědomě žít tvoji potomci.\" MEZITITULEK: Do družstva, nebo na vojnu? První hospodářství si Jan Rajter koupil v roce 1953 za dvanáct tisíc korun v Jindřichově na Bruntálsku. Bylo mu osmnáct a musel obejít všechny sourozence, aby dal dohromady potřebnou sumu. Pár měsíců na to zatloukli na bránu verbíři do zemědělského družstva. Odmítl. \"Socialismus v Jindřichově dělali lidi, kteří jako soukromníci potupně zkrachovali,\" vzpomíná Jan Rajter. \"Po válce zabrali statky Němcům a donutili původní majitele, aby na nich pracovali jako nevolníci. Když pak byli Němci odsunuti, nevěděli si rady a daleko víc času trávili v hospodě než na poli.\" Dali mu na vybranou. Buď vstoupí do družstva, nebo půjde na vojnu. \"Beru vojnu,\" odpověděl bez mrknutí oka. Svou mladou ženu, která čekala dítě, přestěhoval k sousední rodině, jež slíbila, že se o ni postará. Hospodářství svěřil dalšímu sousedovi s tím, že si může nechat každé tele, které se narodí za dobu, co bude v armádě. \"Mohl jsem se na ně spolehnout, tenkrát slušní lidé na vesnici drželi pospolu.\" Když se po dvou letech, která strávil jako kulometčík v Boru u Tachova, vrátil domů, místní kolektivizátoři přitvrdili. Při slučování polí pro JZD sebrali Rajterovi nejúrodnější půdu a přidělili mu okrajové a kamenité pozemky, na nichž neměl šanci uživit rodinu. Rozhodl se rychle. Manželku s novorozeným synem znovu odvedl k sousedům a řekl jí: \"Ráno dej klíče od statku na národní výbor a řekni jim, že jsem odtud už napořád odešel. Nějaký čas se ti neozvu. Zavřeli by mne za příživnictví.\" Neměl žádný plán. Hledal práci na Slovensku v místech, kde vyrůstal, ale všude ho odmítli. Stačilo, aby si v občanském průkazu přečetli - soukromý zemědělec. Teprve když občanku zahodil do řeky, uspěl při náboru do Mostu na železnici. Začal pracovat jako posunovač a jel si pro ženu do Jindřichova. \"Ani jsme se nestačili obejmout, už mě policajti vezli do vazby a obvinili z narušení socialistické vesnice. Jak by to prý ve státě vypadalo, kdyby každý někam utíkal.\" Nakonec vyvázl s podmínkou a manželku se synem odstěhoval do mosteckého činžáku. Při jízdách posunovací lokomotivou mezi Mostem a Litvínovem objevil nenápadný domek, utopený mezi prašnými asfaltkami a zdí největší chemičky v kraji. Přímo na dvůr ústila větrací jáma z důlní šachty. \"Tady budeme hospodařit,\" řekl ženě. Myslela si, že se touhou po sedlačení pomátl. \"Vždyť tady nikdo nikdy neměl jedinou slepici,\" namítala. \"Tak je budeme mít my. A nejen slepice, pořídíme si krávy, kozy a budeme sklízet seno a pěstovat obilí na polích, než se propadnou do dolů,\" opáčil. Přes protesty manželky vyměnil garsonku za polorozpadlou samotu a požádal šokovaného předsedu národního výboru, aby mu přidělili půdu k obdělávání. \"Na smetišti mě snad hospodařit necháte,\" naléhal. Nechali. Ale musel podepsat zvláštní smlouvu, v níž stálo: Jedná se o pozemky devastované, které si budete obdělávat na vlastní nebezpečí a bez případné náhrady, budou-li vám ve veřejném zájmu odebrány. MEZITITULEK: Brali slepci hůl Přes den Jan Rajter posunoval vagóny a večer sklízel seno. Okolní jézedáci se na něj zprvu dívali jako na podivína. Ovšem jen do doby, než se doslechli, že jeho býci váží téměř šest metráků, což bylo v socialistických maštalích něco nevídaného. \"Přijeli za mnou z JZD Trubčic, ať jim dám osm býků, že mi za ně přenechají telata. Prý potřebují splnit plán výkrmu,\" vzpomíná Rajter na svůj první byznys se socialistickou výrobou. Jeho žena pak úspěšně prodávala mléko a seno státnímu nákupu. \"Vyhrála soutěž Každá žena kupku sena,\" usmívá se statkář. Jenže pak se družstevníci rozpomněli, kdo je tady pánem. Přijeli za Rajterem na pole a odvezli jeho úrodu. \"Zpočátku jsem to bral spíš jako srandu a říkal si: jsou na tom chudáci tak špatně, že jsou schopni vzít slepci hůl.\" Když ale přišli poněkolikáté zabírat, popadl ho vztek. Vtrhl na Okresní národní výbor v Mostě a křičel: Kdo zasel, ten také sklízí. Oni na to - socialistická organizace má přednost. Nakonec mu milostivě přislíbili, že si JZD přivlastní jen část úrody. Zbytek mu pak odvezou do stodoly. \"Nakonec ale družstevní kombajny vůbec do mého pole nevyjely. Celá úroda tam shnila,\" líčí Rajter. Běžně se stávalo, že když už kroužil družstevní stroj po jeho lánu, kdosi snaživý zavolal na veřejnou bezpečnost, že se seká u soukromníka, zatímco na státním zdaleka není sklizeno. Policisté přijeli, nařídili kombajnérovi vyklidit pole a Rajter musel nesklizené obilí zaorat. V roce 1968 mu došla trpělivost a vyrazil k výrobcům kombajnů do Nového Města pod Smrkem. Pánové, přijel jsem koupit jeden váš stroj, oznámil suše lidem na obchodním oddělení. \"Dlouho na mě jen vyjeveně hleděli,\" vzpomíná Jan Rajter na nezapomenutelnou scénu. \"Pak ze sebe vypravili, že asi budu potřebovat razítko místního výboru a nejlépe i z okresu. Místní předseda mi razítko dal, na okrese odmítli s tím, že není v zájmu státu, abych vlastnil kombajn. Nakonec mi ale kombajn prodali jen na jedno povolení. Na poli s ním sekal i můj jedenáctiletý syn, který nám již normálně pomáhal sedlačit.\" Rodinná pouta dávala Rajterovi v nejistém a často tak záludném prostředí pevnou půdu pod nohama. \"Všude kolem byly trhliny - ve vztazích mezi lidmi, ve zničené krajině. Ale my jsme se opírali jeden o druhého.\" Aby všem ukázal, že rodinný podnik prosperuje i na smetišti, koupil si počátkem sedmdesátých let nejdražší vůz, který byl v Československu k mání - sovětskou Volhu. Když ji šel s manželkou přihlásit na policii, pošeptal jim uniformovaný příslušník: Teda já mít takovýhle auto, tak se z toho podělám. Když se komunistický režim zhroutil, zeptal se Jan Rajter syna, zda chce jít svou cestou, nebo s ním založit vlastní rodinnou farmu. \"Kdyby se kluk chtěl udělat pro sebe, asi bych se s šedesátkou na krku už do ničeho nepouštěl.\" Mladší z Rajterů ale neváhal ani vteřinu: \"Vždycky jsem bral jako hotovou věc, že jestli to tady praskne, pak to s tátou pořádně rozjedeme.\" Koupili si statek v Moravěvsi asi deset kilometrů od Mostu. Byl rozpadlý, ale všude kolem ležela úrodná černozem s jílovitým podložím, jež dobře drží vláhu i v době sucha. Jen pár dní před stěhováním řekl Jan Rajter dokumentaristům, kteří o něm točili film: \"Těším se, co všechno tam dokážeme.\" MEZITITULEK: Bin Ládin z Moravěvsi Během několika let nakoupili Rajterovi přes dvě stě hektarů polí a stejný počet si pronajali. Oseli je sladovnickým ječmenem, který prodávají do Plzeňského pivovaru. S dvousethlavým stádem krav se stali největšími soukromými zemědělci v severních Čechách. Ale také magnetem zlodějských tlup, jichž v kraji s vysokou nezaměstnaností valem přibývalo. \"Kradli nám dobytek nebo i jakýkoliv kus železa, který mohli prodat do sběru, a policie tomu jen přihlížela,\" říká Jan Rajter mladší. Jednou si na zloděje, odvážející kořist, počíhali na silnici. Dvěma auty je zatlačili do příkopu. \"Prostřelil jsem jim svým americkým koltem chladič a držel je v šachu, než táta zavolal policii.\" Policisté pak obvinili oba Rajtery z pokusu o ublížení na zdraví. Státní zástupkyně ale stíhání zastavila s tím, že svůj majetek bránili přiměřeným způsobem. Když za nimi před dvěma lety přišli mostečtí úředníci s návrhem, aby svá pole roztroušená mezi obcemi Moravěves a Havraň vyměnili za pozemky ležící hned vedle domu, bez váhání podepsali smlouvu. \"Hospodářství má být v celku, abyste se nemusel otáčet u souseda,\" vysvětluje Rajter. Jenže pak se dozvěděli, že na původních pozemcích, s jejichž výměnou souhlasili, má vyrůst průmyslová zóna s hliníkárnou mexického Nemaku, která podle studie americké Agentury pro ochranu životního prostředí zamoří veškerou okolní půdu dioxiny. Stačili ještě využít odvolací lhůty a zrušit na poslední chvíli smlouvu o výměně pozemků. Zabránili tak vstupu stavbařů na své území, ale zóna začala vyrůstat všude kolem. \"Pokud to dokončí a rozjedou výrobu, je s námi konec. Kdo koupí ječmen nebo maso z kontaminované oblasti?\" ptá se Jan Rajter. \"Když mě komunisté likvidovali v padesátých letech, přišli se scelováním pozemků, které nás zbavilo živobytí. Dnes nám zase hrozí ztráta obživy a na počátku byla zákeřná scelovací finta mosteckého úřadu.\" Jakmile pominul první šok, pustili se Jan Rajter se synem do boje. S pomocí odborníků z Ekologického právního servisu založili občanské sdružení a přišli s požadavkem místního referenda o zóně. Ačkoliv se sešlo daleko víc podpisů, než požaduje zákon k vyhlášení plebiscitu, komunistický starosta odmítl lidové hlasování vyhlásit. Rajterům napsal, že zavržení stavby občany by \"na věky věků\" znemožnilo jiné než zemědělské a pastevecké využití okolí obce. Rajter přišel na jednání zastupitelstva s cedulí \"Starosto, nedělej si z nás blázny\" a radním rozdával chléb \"namazaný\" hliníkovou fólií. Ihned také podal návrh k Ústavnímu soudu na zrušení zákazu referenda. Velmi brzy však Jan Rajter zjistil, že bojuje proti všemocné chobotnici. Stavbu průmyslové zóny podpořil primátor Mostu a pozdější hejtman Ústeckého kraje za ODS Jiří Šulc, jinak také spoluvlastník firmy, vyřizující pro Nemak povolení k stavbě. Pak přišla palba nejtěžšího kalibru. Tehdejší premiér Zeman přirovnal v Sedmičce na TV Nova revoltujícího farmáře a jeho spojence z občanských iniciativ k bin Ládinovi. Tomu horlivě přikyvoval Zemanův spolubesedník Václav Klaus, jenž si povzdechl, že \"tenhle zelený fundamentalismus je jedno z největších nebezpečí dnešního světa\". S Rajterem to otřáslo natolik, že několik nocí nespal. \"Tak my zemědělci škodíme, když bráníme vzácnou půdu, kterou by měl hájit stát? Kdyby s tímhle za mnou přišel nějaký soused, řekl bych si, neví, co mluví. Ale tohle byli dva nejmocnější politici, zajisté vzdělaní. Nezapomenu tomuhle národu, že si je zvolil do svého čela.\" MEZITITULEK: Na konci cesty? Loni před komunálními volbami sociální demokraté a nezávislí slíbili, že v případě svého vítězství vyhlásí o zóně nové referendum. Odezva byla ohromující. Poprvé od roku 1946 v Havrani a Moravěvsi nevyhráli komunisté. Za pár týdnů na to ale nová rada, kde měli socialisté a nezávislí většinu, návrh na referendum zamítla. Rozhodl hlas radního, jehož syn dostal práci v Nemaku a byl poslán na zkušenou do Mexika. Jediný, kdo po hlasování ze zastupitelstva rezignoval, byl veterinář Jaroslav Kernal. \"Nemohl jsem zůstat mezi lidmi, kteří podvedli své voliče,\" říká suše. S Janem Rajterem se zná již od osmdesátých let, kdy mu léčil dobytek. \"Vždycky byl tvrdohlavý jako beran. Někdy asi svou zaťatostí znesnadnil život sobě i lidem kolem sebe, ale k sedlákům tělem a duší vždycky patřila neústupnost. Teď ale mám strach, že prohraje. Stavbu hliníkárny již nic nezastaví.\" Rajterové se ovšem nevzdávají. S pomocí právníků podali už třináct žalob, tří ústavní stížnosti a řadu trestních oznámení. Nedávno jim dal za pravdu ombudsman, který upozornil ministerstvo životního prostředí , že při vyjímání pozemků pro Nemak z půdního fondu porušilo zákon. Úřady také udělaly chybu, když Rajtery obešly při stavebním řízení. \"Je to jako zápas s profesionálním boxerem, po každé ráně se musíte zvednout,\" říká Jan Rajter. Jenže to zvedání jde stále hůř. Nedávno prodělal první infarkt a trápí ho výčitky svědomí kvůli rodině. \"Šli se mnou do toho, protože jsem jim slíbil, že unikneme chemičce a najdeme si kout k sedlačení, z něhož nás už nikdo nevyžene. \"Teď nám roste za zády takováhle plynová komora a vláda prosazuje zákon, umožňující vyvlastnit pozemky ve veřejném zájmu. Pokud to projde, budeme první na řadě.\" Zatímco lhůty soudních procesů běží, bagry se zahryzávají do vzácné černozemě a každý den vyhloubí desítky metrů příkopů pro přípojky elektrické energie a splaškové kanalizace. Dovede si Jan Rajter představit, že si bude ještě jednou hledat nový kout k sedlačení? Starý farmář mávne rukou k čerstvě omítnutému domku, stojícímu jen pár metrů od statku. \"Podívejte, tamhle si stavíme výminek. Manželka v květnu pověsí záclony a nikam ji už nedostanu. Jsme na konci cesty.\" ZDROJ: Víkend