Ekologická vesnice je oáza budoucnosti, nebo jen bláznivá utopie?

Když média informovala o havárii ropného tankeru v Atlantickém oceánu, mnoho lidí z pohodlí obývacího pokoje zalitovalo uhynulých ryb a tučňáků. Když se v televizi objevily drastické záběry týrání zvířat ve speciálních laboratoří kosmetických firem, některým skanula slza po tváři, dvakrát denně ošetřované luxusním krémem proti vráskám. Stojí pár vrásek za brutální mučení a pomalé zabíjení bezmocných zvířat? Malicherná touha vypadat mladší jim bere právo na život. Kdekdo nad takovými a mnoha dalšími záležitostmi lhostejně mávne rukou: \"Já mám svých problémů dost, ať se starají jiní.\" Civilizace se stala smrtelným parazitem planety Země, utlačovatelem všech ostatních živých tvorů (v mnoha případech i sebe) a egocentrickou rasou bez náznaku odpovědnosti vůči budoucím generacím. Existují naštěstí lidé, pro které není pojem ekologie jen otřepanou frází. Sami budují svět, v němž by byla radost žít. Alespoň na malém prostoru se snaží destruktivní nadvládu lidstva vrátit přírodě. Jsou tři hodiny odpoledne. Stupňující se chaos všedního dne v Olomouci se blíží k maximu. Širokou ulicí, lemovanou výlohami prestižních značek, proudí davy lidí. Kolony aut se přesouvají z jedné křižovatky na druhou, mračna výfukových zplodin se vznáší nad silnicí. Kolem projíždí narvaná tramvaj a s varovným cinkáním mizí za zatáčkou. Dva mladíci nedočkavě hypnotizují semafor. Opodál zmateně přebíhá silnici starší blondýna. Zpoza zatáčky se vynořuje modrý seat a se skřípěním brzd, doprovázeným protivným zatroubením, prudce zastavuje. V malebné vesničce asi třicet kilometrů od všech křižovatek, výfuků a neurotických řidičů se z pece uplácané z hlíny line lahodná vůně čerstvě upečeného chleba. Kolem postává asi pět vyrovnaně a spokojeně působících lidí, mluví cosi o loňské sklizni jablek a domlouvají se na zítřejším jídelníčku. \"Jíme tu vegetariánská, národní a hlavně ekologická jídla,\" říká sympaticky vyhlížející mladá žena. Ochutnává prvních pár soust a výmluvným gestem dává najevo spokojenost s křupavým krajícem teplého chleba. Ulamuje pár kousků a míří ke skupince lidí snad všech věkových kategorií, kteří se pohodlně rozvalují ve stínu vzrostlé lípy. Živou debatu na všechna možná i nemožná témata sem tam protíná výbuch smíchu. Jsme na místě, o kterém jedni tvrdí, že je oázou v přetechnizovaném světě, modelem soběstačnosti a upřímnou snahou o znovuoživení venkova. Jiní v něm vidí utopickou iluzi bláhových idealistů, kterým nedochází, že proti rozrůstající se městské džungli nemá cenu bojovat. Jsme v ekovesnici PermaLot. Mezi zalesněnými kopci někde v půli cesty mezi Olomoucí a Moravskou Třebovou leží malá vesnička Svojanov. Působivá silueta robustního hradu Bouzova, který už několik staletí bdí nad zdejším okolím, ční do blankytně modré oblohy jarního odpoledne a dodává zdejší, téměř nedotknutelné přírodě, magickou atmosféru středověku. Na maličkém vlakovém nádraží posedává na omšelých lavičkách několik důchodců. Starší žena s neuvěřitelně tlustými skly brýlí nám ochotně vysvětluje cestu do ekovesnice, nacházející se jen pár desítek metrů od Svojanova. Vznikla před více než rokem a navzdory skepsi mnoha lidí dokazuje, že v moři nečinnosti a lhostejnosti, ve kterém se topí téměř celá dnešní společnost, má snaha, byť jen sto padesáti dobrovolníků, smysl. \"Permaloťané nechtějí měnit ze dne na den celý svět. Chceme žít zkrátka tam, kde se nám líbí a kde není velký dopad civilizace,\" vysvětluje nám jedna mladá dívka. \"Sami se ten dopad snažíme co nejvíc redukovat,\" doplňuje ji další členka občanského sdružení PermaLot. Jmenuje se Radka Vaculková, je nezávislou učitelkou a překladatelkou a byla prvním dobrovolníkem v táboře. Dnes v ekovesnici bydlí a je její jednatelkou. Zamyšleně pozoruje hustě zalesněná údolí, rozhlíží se po jeřabinovém sadu ve zdejší klidné oblasti a vypráví: \"Jediným řešením bylo vytvořit si takové místo vlastníma rukama, no a tady je prostředí téměř ideální.\" Na hrubě opracovaných stěnách venkovní kuchyně vytváří odpolední slunce zvláštní tvary, protáhlé stíny vysokánských týpí líně spočívají na upravených záhoncích se zeleninou a bylinkami a šestičlenná skupinka opodál zaštipuje mladé stromky. Na jedenácti hektarech půdy tu desítky lidí budují oázu, oázu uprostřed betonové a technikou vyprahlé pouště, ve které člověk stejně jako pták v kleci ztrácí svou přirozenost. \"Je to tu přece mnohem příjemnější,\" zhluboka se nadechuje Radka: \"Daleko od čtyřproudových dálnic, přecpaných supermarketů a dopravních zácp.\" Směje se a ukazuje na travnaté pláně všude kolem. \"Bylo by bezva, kdyby lidi přecházeli na náš způsob života. Pohodlí a pocitu, že všechno je více méně zajištěno, se ale dnes málokdo vzdává, já vím,\" krčí rameny a dodává: \"Každý si musí sám uvědomit, že pokud nezačneme žít v harmonii s přírodou, zničíme planetu, a tím pádem i sami sebe. Pár ústupků, ať už omezení silniční dopravy, využívání alternativních zdrojů energie nebo stopnutí devastace tropických deštných pralesů by byl obrovský pokrok,\" uvažuje Radka, která ví, o čem mluví. V PermaLotu totiž využívají pouze solární energii. K takovým změnám je zapotřebí silná světová lobbistická skupina, která by byla tvrdou opozicí sobeckým vládám a obchodním magnátům. V tomto bodě vyvstává otázka, zda není snaha permalotských dobrovolníků zbytečná. V kolotoči peněz, computerů a genetického inženýrství je zavařování džemů a pečení chleba možná trochu neefektivní. Rozhodně je to lepší než tupé podřizování se všeobecným podmínkám. \"Někdo tak začít žít musí,\" ospravedlňuje Radka existenci ekovesnic. \"Když už není v mých silách zabránit všemu tomu barbarství, snažím se alespoň jít příkladem,\" říká a zamyšleně hledí do mohutné koruny košaté lípy. Cituje slova známého herce Kevina Costnera: \"Když to vybudujeme, tak přijdou.\" Po jídle se pomalu zvedáme a jdeme se podívat do vesnice. Upravenými uličkami procházíme Svojanovem k místnímu obchodu. Poklidnou, po obědě odpočívající vesnicí se nese všudypřítomný štěkot psů, všetečný cvrlikot ptáků je slyšet na každém kroku. U starobylého domku s dřevěnou střechou zahýbáme doprava a míříme pryč z centra vesnice. Po polní cestě lemované starými duby projíždí na kole asi šedesátiletý muž. Dlouho a zaujatě nás pozoruje, teatrálně kroutí hlavou a mizí za vzrostlým keřem lísky. \"Spousta vesničanů v nás vidí spíš podivíny a blázny,\" stěžuje si Radka. \"Když jsme loni z bývalé požární nádrže doslova vykouzlili přírodní mokřad a místo pro plavání, nikdo si nestěžoval, právě naopak.\" Co je odměnou lidem, kteří sází stovky nových stromů a květin, obnovují tradiční oslavy májky, organizují nejrůznější tábory a akce, zavařují vlastní ovoce, ve spolupráci se zahraničními občanskými sdruženími pořádají studijní semináře pro mladé lidi, staví speciální fundaraisingová centra a mnoho dalšího? Nic prostšího než dobrý pocit. V globalizované společnosti, přecpané hamburgery, kde stav ekonomiky určuje skupina manažerů nadnárodních koncernů a kde mocichtiví diktátoři bez mrknutí oka posílají na smrt tisíce nevinných, se pouhý dobrý pocit může zdát docela málo. Opak je ale pravdou. Žijeme ve světě, který postrádá dostatek vzájemné solidarity a vděku, a to nejen vůči přírodě. Snad proto se PermaLot jeví jako krok správným směrem. Nese v sobě jakýsi příklad pro přežití do budoucnosti a zároveň má v sobě i ono prosté uctívání přírody, typické pro časy dávné a minulé. Mezi vzrůstajícím násilím a chamtivostí je PermaLot malý ostrůvek klidu, jehož břehy čelí náporu nemilosrdných vln moderní civilizace. Města, domy a lidé dobývají stále nová a nová území. Jednoho dne by se celá planeta mohla stát urbanizovaným pásmem, pravá divočina potom bude jen dávno zapomenutou relikvií. Co pak? Travnaté kopce se smrkovými háji, rozlehlá údolí s kamennými srázy a husté lesy vystřídá hluk rušných ulic, všude se budou rýsovat siluety panelových domů a tisíce lidí budou v nebezpečné anonymitě žít vedle sebe. Pesimistická vize, ale jak říká Radka, nikdy není pozdě se změnit. Ničíme všechno kolem, devastujeme lesy a životní prostředí, bezohledně vyčerpáváme každou píď naší planety. Tak se chovají přece jen parazité. Jsme tedy navzdory své inteligenci srovnatelní například s tasemnicí? Nejspíš ano. Bez nás by se planetě dařilo o hodně lépe stejně jako nám bez tasemnice. A co z toho vyplývá? Že člověk je zvrácený živočišný druh s pokřivenými instinkty a pudy. Pro každé zvíře je typický pud sebezáchovy. Nám se po cestě na vrchol potravinového řetězce nějak vytratil, nemyslíte? Jinak bychom si několik desítek let nekopali hrob. Díky ekovesnicím si dnes můžeme uvědomit, že žít se dá jinak, lépe. Markéta Němcová, Gymnázium Hejčín v Olomouci, Příspěvek se umístil, na třetím místě Zdroj: Mladá fronta Dnes