Čistí až na kost

EU zavede environmentální povinné ručení firem a živnostníků. Budou tak pojištěni na ekologické škody, které případně sami způsobí. Železný zákon rozhodovacího procesu Evropské unie by mohl znít: Vše, co začíná na \"O\", vyvolává ostrou politicko-právní bitku. Jakmile jde v navrhovaném předpisu o Ochranu ( životního prostředí , zdraví, spotřebitelů, zaměstnanců) nebo o Odpovědnost (za škody nebo odpady všeho druhu), dostanou se do hlasitého sporu představitelé podnikání se zástupci ekologických , sociálních a humanitárních hnutí. Znovu to v minulém týdnu potvrdil Evropský parlament, jehož poslanci v prvním čtení výrazně zpřísnili návrh směrnice o odpovědnosti za ekologické škody. Na počátku zákonodárné iniciativy byl záměr, pod který se kromě nejtěžších asociálů podepíše každý: už žádné otrávené řeky a zamořené lesy bez potrestaných viníků! Princip \"ať znečišťovatel platí\" je již několik let součástí primárního práva EU (čl. 174/2 Smlouvy o ES). Aktuálně projednávaná směrnice by ho měla uvést do praxe. Po hlasování v Evropském parlamentu to však vypadá, že třást by se měly nejen velké chemičky či spalovny , ale třeba i antikváři, pokud občas cídí své stříbro nějakou chemikálií. Za jednoznačného souhlasu ekologů zpřísnili poslanci návrh Evropské komise způsobem, který Konfederace britského průmyslu (CBI) neváhala označit za likvidační. Do pěti let po přijetí se totiž směrnice bude týkat všech skutečných nebo potenciálních škod na životním prostředí , které způsobila jakákoli profesionální činnost. Vedle znečistění složek životního prostředí směrnice pokryje i poškození biodiverzity, tj. chráněných živočišných druhů, jejich sídlišť a území. Poslanci rovněž odmítli vyjmout z působnosti směrnice znečištění moří a škody způsobené jaderným průmyslem. Odpovědnosti nebude možné se zbavit ani získáním řádného povolení na všechny druhy a objemy emisí, ani využitím nejčistších dostupných technologií. Ty budou pro znečišťovatele pouze polehčující okolností, pokud by se za svou činnost musel zodpovídat před soudem. Žalobu na něj bude přitom moci podat každý, nebude nutné si nejprve stěžovat u místních úřadů a čekat, až zasáhnou. Členské státy budou povinny stanovit požadavky na povinné pojištění (anebo systém adresných záloh) všech potenciálních znečišťovatelů . Bude to zkrátka environmentální povinné ručení: každý, kdo by mohl být jednou z něčeho usvědčen, musí mít čím platit. Zpravodaj Evropského parlamentu T. Manders zdůraznil: \"Tento předpis znamená, že firma, která znečistí životní prostředí , bude muset zaplatit jeho vyčištění, pokud se jí nepodaří přesvědčit soudce o polehčujících okolnostech. To bude silný stimul pro firmy, aby ze všech sil předcházely jakémukoli znečistění.\" Zástupci ekologických iniciativ přivítali zúžení možnosti uniknout odpovědnosti poukazem na shodu s vydaným povolením. Právě to však zástupci průmyslu považují za konec právní jistoty podnikatelů. Tu přitom podlamuje i fakt, že návrh směrnice počítá s kombinací evropských a národních předpisů (v otázce, co je chráněným územím a při stanovení povinnosti pojistit se) a podnikatelé tak budou muset i při svých přeshraničních aktivitách více dbát na čistě lokální předpisy. Evropské sdružení řemesel a malého podnikání (UEAPME) považuje nejasnost v tom, jaká bude pojistná povinnost firem v jednotlivých zemích EU, za největší riziko projednávaného předpisu pro malopodnikatele. Ředitel pro environmentální záležitosti UEAPME G. Lena komentoval hlasování Evropského parlamentu lapidárně: \"Tento přístup je tak ambiciózní a všeobjímající, že bude zřejmě nepraktický. Cožpak neplatí, že nejlepší je nepřítelem dobrého?\" Představitelé evropských podnikatelských sdružení mají jasno. Toto pojetí čistoty přibližuje EU ke sterilitě, která je - jak známo - extrémem stejně neplodným jako celková otrava. Nemožnost zaštítit se platným emisním povolením, kombinovaná s širokou paletou možných škod na biodiverzitě určitého prostoru, neúměrně zatíží buď průmyslové zpracovatele, anebo pojišťovny. Konfederace britského průmyslu (CBI) již spočítala, že jen na ostrovech zaplatí podnikatelé navíc 1,8 miliardy liber. Vzhledem k tomu, že tento předpis není jedinou \"podnikatelsky drahou\" novinkou, ale jde ruku v ruce s obdobnými směrnicemi a nařízeními EU ( recyklace odpadu , registrace chemikálií, trestní odpovědnost znečišťovatele , vyšší ochrana dočasně zaměstnaných, zpřísnění hlukových norem atd.), lze pochopit i patetické zvolání CBI: \"Jde o poslední hřebík do rakve evropského průmyslu!\" Směrnice se nyní vrátí Evropské komisi k přepracování, v červnu se pak dostane na jednání Rady ministrů. Bude-li schválena, začne platit pravděpodobně v roce 2005 a naplno dolehne na podnikatele koncem tohoto desetiletí. Vedle otázky po únosnosti jejích dopadů, klade tento předpis společně s dalšími kontroverzními iniciativami z dílny EU na stůl i problém dalšího vývoje \"evropského modelu společnosti\". Patří do něj ochrana, odpovědnost, solidarita, stejně jako další nezpochybnitelné hodnoty a principy. Málokdy jsou však mezi nimi uváděny pokora a skromnost, které jsou přitom pravděpodobně jedinou cestou k tomu, jak smířit evropskou společnost s tím, že hospodářský růst, daňové výnosy a sociální zajištění budou ve všestranně regulované EU nevyhnutelně nižší. AUTOR: VÁCLAV ŠMEJKAL ZDROJ: EKONOM