Čeká nás další transformace, tentokrát zelená.

Chvíle šílené jízdy v husté koloně stopadesátkou a hned zase brzdy do další vlny šnečí zácpy. Jedno oko třeští dopředu, druhé do zrcátka, jestli to přežijeme. Na německé dálnice se opravdu víc aut nevejde. V uších si vezu slova evropské komisařky pro životní prostředí Margot Wallströmové, která jsem slyšel v Bruselu: \"Současné spotřební zvyklosti Západu jsou neudržitelné. Z toho zároveň plyne, že Západ musí ukázat cestu k udržitelné spotřebě a výrobě.\" Neudržitelnost spočívá v tom, že průměrný obyvatel Západu spotřebuje za život 50krát více zdrojů než jeho soused z rozvojových zemí. Kdyby Číňané, kteří k tomu mají nejblíž, chtěli jezdit auty jako my, ropa nestačí už dnes. V úvodu Zeleného týdne tak Wallströmová předestřela něco, co bychom nazvali nástupem do zelené transformace: nPokud chceme zabrzdit globální klimatické změny, musíme přistoupit k dvakrát nebo třikrát většímu omezení produkce kysličníku uhličitého, než kolik ukládá dohoda z Kjóta. Vliv škodlivin v životním prostředí nemůžeme posuzovat podle toho, co udělají s prouzeným dospělcem, ale jak působí na nepoměrně citlivější organismy dětí. Ať platí ten, kdo škodí. Do ceny výrobku se musí promítnout všechny negativní vlivy na prostředí, které vzniknou za celou dobu jeho životního cyklu, od hrábnutí do země pro surovinu až po likvidaci produktu, obalu, výrobního zařízení a odpadů . Kde to trh nevidí, musí pomoci daně. Lidé musí vědět, co kupují, pijí, dýchají. Veřejné zakázky se musí orientovat na šetrné výrobky a služby. Ochrana prostředí musí být zabudována do mezinárodních předpisů s příslušnými možnostmi vynucení. Bylo zajímavé sledovat, kdo tomu tleskal v kongresovém sále bruselské unijní centrály v budově Karla Velikého. Na první pohled byla vidět převaha ekologických aktivistů , ale kravaty identifikovaly také politiky, představitele municipalit, podnikatele a manažery toho největšího kalibru. Zelený týden je pravidelná série seminářů, panelových diskusí a doprovodných akcí na začátku června kolem Světového dne životního prostředí . Bylo by chybou považovat přísné požadavky na ochranu životního prostředí jen za zbytečnou brzdu růstu, opakuje Brusel znovu a znovu. Jsou motorem inovací, tvoří nové trhy a podnikatelské příležitosti. Musíme zlepšit kvalitu růstu a lidských činností tak, aby poptávka po zboží a službách byla uspokojována ve zdravějším a čistším prostředí. Hospodářský růst se prostě musí odtrhnout od degradace životního prostředí . V anglickém textu byste v této souvislosti narazili na výraz \"decoupling\". V jednom slově tak shrnuje, že až dosud to bylo spojené (couple), růst se platil degradací, ale s tím musí být konec. Jde to vůbec? Napřed se zdálo, že ne. Minulá zkušenost ukázala, že co se nařídí v centru, to se obtížně protlouká na cestě k občanům a firmám, reálným výrobcům a spotřebitelům. Poslední měsíce však přinesly zvrat. Průmysl pochopil, že co dělá dobrovolně, má pod kontrolou. Bruselská strategie začala být pružnější a více počítá se samoregulací, podporou iniciativ zdola, působením trhu. Kdo se do toho pustí dobrovolně a podřídí se příslušnému auditu, má být zvýhodněn, třeba i jednodušší administrativou při různých povolovacích řízeních, ale zejména při veřejných zakázkách. Klaus Töpfer, výkonný ředitel UNEP, věří také na to, že zelená bude chytlavá zejména pro mladé a ze šetrných výrobků se stane móda. Kdo se nevyzná, nebude in. Že by nakonec došlo na zlatá slova a trh vyřešil vše? Úplně sám ne, ale zelený konkurenční boj je třeba brát velice vážně. Nové požadavky lze zvládnout jen prostřednictvím intenzivního výzkumu, špičkových technologií, dokonalého řízení kvality a skvělých vztahů s vnějším prostředím, tedy tím, co obvykle umějí jen ti nejsilnější. Byl tak odpískán výkop na novém hřišti, na kterém mají být slabí biti. Hlas velkého byznysu zazněl během Zeleného týdne několikrát. Nejsilnějši to bylo na konferenci o zelených cílech pro podnikání, kterou připravilo zájmové seskupení největších evropských firem Forum Europe. Mimochodem, dal je dohromady bývalý novinář Giles Merritt, který sloužil dlouhá léta jako bruselský zpravodaj Financial Times a komentátor International Herald Tribune. Vybudoval Forum Europe nikoliv jako lobbistickou agenturu, ale jako diskusní prostředí, spíše nad věcí, aby obzor, kam chce dohlédnout, nebyl zastřen krátkodobými utilitárními zájmy. Evropská komise tak ví, že když si pozve Forum Europe, opatří si rychlý průzkum názorů podnikatelské veřejnosti. Spotřebitelé jsou mocná síla. Mluvil o tom Wim Hoogstan, viceprezident evropských závodů Unilever pro prostředky domácí a osobní péče, s jejichž výrobky se denně setkávají prakticky všichni Evropané. Negativní publicitu si těžko může přát. Výrobci proto chtějí spolupracovat s Bruselem i nevládními organizacemi, aby v Unii vznikla taková environmentální politika, které budou spotřebitelé věřit. Pokud budou důvěřovat tomu, co o sobě výrobci píšou, a budou přesvědčeni, že nejen výrobek, ale i společnost je v pořádku a nepředstavuje environmentální hrozbu, zůstanou značce věrni. A toho lze dosáhnout jen reálným partnerstvím a odpovědnou komunikací se spotřebitelem. Hoogstan se vyslovil proti taktice spotřebitele děsit: \"To nezvedne, ale naopak sníží citlivost k prostředí.\" Orientaci spotřebitelů pomáhají nejrůznější zelené certifikáty výrobků, kde zatím dominují národní úpravy, dále informace o složení výrobků a také o dobrovolných auditech ekologického managentu (EMAS). Navíc už více nežc před rokem vstoupila v platnost konvence z Aarhusu, která dává občanům právo na to, aby do měsíce dostali od místních úřadů konkrétní odpověď na dotaz o stavu prostředí. Znamená to, že ten, kdo škodí, se už neschová. Nejen spotřebitelé, ale také zadavatelé veřejných zakázek a finanční sektor si nasazují zelené brýle. Dlouho však nebylo jasné, zda může být veřejná zakázka dána někomu, kdo je šetrnější k prostředí, ale také dražší. Nakonec se řešení našlo - environmentální požadavky je možné vložit už do technického zadání poptávky. Tak se poptává jen mezi těmi, kdo je splní. Přitom cena nemusí být vyšší věčně. Když se školy a zdravotnická zařízení rozhodnou poptávat jen biopotraviny , je to takový nárůst poptávky, že ceny už ukážou úspory z množství. Typický dobrovolný závazek průmyslu představil Jean Pierre De Gr`eve, generální sekretář organizace VINYL 2010, reprezentující evropské výrobce PVC. Vědí, že jsou pod drobnohledem, a tak se snaží. Z programu, který se hemží chemickým názvoslovím, je snad i pro laika pochopitelné, že do roku 2001 přestali používat činidlo na bázi olova a v nejbližších dvou letech se zbaví závislosti na rtuti. Kupují si za to předvídatelnost a stabilitu, jistotu, že je nikdo nebude v nejnevhodnější okamžik k něčemu neschůdnému nutit. \"Regulace nemotivuje, dobrovolné závazky zmohou víc,\" shrnul zkušenost plastikářů de Gréve, byť význam regulace - sjednocuje podmínky - nepodceňuje. Ne vždycky ovšem regulace sjednocuje. Patrick Hennessy, člen generálního ředitelství Evropské komise (bruselsky DG) pro podniky, kde je ředitelem odboru pro ochranu životního prostředí , uvedl příklad starší směrnice, která se zabývá odpady z obalů. Jejím smyslem je, aby náklady ze zatěžování prostředí přešly na výrobce. Směrnice je minimální norma a může být národním zákonodárcem zpřísněna. To se také stalo a vznikl problém, když se národní úpravy začaly předhánět, kdo bude přísnější. Výrobci byli zmateni, do které technologie mají investovat. V Evropském parlamentu se chystá nová direktiva o odpadech . \"Chceme program prevence odpadů , vratných obalů a recyklace ,\" shrnul požadavky environmentalistů John Hontelez, generální sekretář nevládního Evropského byra pro životní prostředí . Dorette Corbey, poslankyně EP a zpravodajka chystané direktivy, informovala o úvahách zavést jednoduché označení environmentální indikátor obalu (Packagin Enviromental Indicator - PEI), třeba v podobě hvězdiček jako u hotelů. \"Když produkt dostane určitý počet hvězdiček, spotřebitel pozná, jestli je obal recyklovatelný nebo opakovaně využitelný.\" Julian Carrol, výkonný ředitel Evropské organizace pro obaly a prostředí (EUROPEN), připomíná, že jsou ještě lepší možnosti, než je recyklace a opakované využití. Je to předcházení potřebě obalů. Ostatně odpady při výrobě obalů jsou často větší než z obalů samotných. Pitná voda, zpívávalo se za mých školních let na fanfáry z Libuše, které po revoluci oznamovaly také přicházejícího prezidenta. Pobrukoval jsem si ji v okamžiku, když na závěr bruselské konference belgický princ Laurent válel na patře doušek vody z vodovodu se stejným odborným zaujetím, jako by měl vyřknout soud nad vzorkem dodávky výstavního burgundského. Porota, ve které byla také komisařka Wallströmová, belgický ministr životního prostředí Didier Gausin a profesionální degustátor, zkoumala devět demižonů s vodou z trubky z vybraných evropských měst a nakonec označila za nejlepší kohoutky v rakouském Linci. Tomu se dá věřit. Jenže o druhé místo se dělil také Brusel. To lze vysvětlit dvojím způsobem. První - princ už rok osobně objíždí zemi, podněcuje sbírky a burcuje k opatřením, aby voda z kohoutků byla skutečně pitná. Vysvětlení druhé - trh, předpisy, móda, to všechno je hezké, ale vlastenectví je taky faktor. AUTOR: ZBYNĚK FIALA ZDROJ: EKONOM