zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Jak zachránit rybářství

25.07.2003
Voda
Příroda
Jak zachránit rybářství
Daniel Pauly o rychlé devastaci mořských ekosystémů a stavů ryb.
Být pesimistou v otázce budoucnosti světové rybí populace není těžké. Globální úlovky mořských ryb, které se po druhé světové válce rychle zvyšovaly, koncem osmdesátých let stagnovaly a od té doby se neustále snižují. Tento pokles se přitom bude jen obtížně zastavovat. Rapidní snižování stavů mořských ryb je nevyhnutelným důsledkem stále důmyslnějších průmyslových technologií, které drancují rybí populaci, neboť poptávka stoupá. Stoupá proto, že se zvyšuje počet obyvatel na zeměkouli a rostou jejich příjmy. V rozvinutých zemích byl pokles stavů ryb až dosud maskován nabídkou mořských produktů, jež dříve nebyly dostupné, například lososa z průmyslového chovu, a také mohutným dovozem ryb z rozvojových zemí. Nadměrný rybolov však přerostl ve vážný problém také v rozvojových zemích. Rybářské společnosti z celého světa proto musí v dohledné budoucnosti přistoupit na některé bolestné změny. Zřetelnou známkou problémů je přitom jev zvaný \"vychytávání rybí potravní sítě\" - stále rostoucí tendence lovit ryby a měkkýše ze samotného dna mořského potravního řetězce. Tito tvorové bývali kořistí větších ryb, které byly cílem rybolovu dříve. Tento trend poskytuje málo kvalitní náhražky vysoce kvalitních ryb, na něž jsme byli kdysi zvyklí, a neúprosně nás v budoucnu dovede až k chytání planktonu, zejména medúz. Ano, medúzy, které kdysi představovaly specialitu konzumovanou v oblasti východní Asie, se dnes loví rovněž v Atlantském oceánu a vyvážejí se napříč světadíly. Rybářský průmysl sám o sobě nedokáže proces \"vychytávání\" zvrátit, nemluvě o argumentech komentátorů, kteří by měli být s tímto problémem lépe obeznámeni. Dánský politický analytik Bjo/rn Lomborg například v knize Skeptický environmentalista citoval údaje zveřejněné Organizací OSN pro výživu a zemědělství (FAO), podle nichž světové úlovky ryb stoupají. Lomborg na základě těchto čísel argumentuje, že pokud úlovky rostou, pak musí být příslušné ekosystémy i přes varování expertů v dobrém stavu. Lomborg se však mýlí a experti mají pravdu. Dnes totiž víme, že zdánlivý nárůst světových úlovků ryb v devadesátých letech byl způsoben silně nadsazenými údaji, které FAO poskytla Čína. Kromě toho víme, že úlovky ryb mohou zůstat vysoké (a dokonce tomu tak obvykle bývá) i tehdy, když se stavy ryb drasticky snižují. Důkazem budiž stavy tresek u východokanadského pobřeží, jejichž úlovky byly vysoké až do chvíle, kdy se tamní rybářství musela zavřít, neboť v moři nezůstaly prakticky žádné ryby. Nejde ale jen o nadměrné úlovky. Mnohé dnes užívané metody rybolovu - především používání vlečných sítí - doslova drásají přirozené prostředí, na něž jsou ryby odkázány. V důsledku toho se některá rybí hejna vytěžovaná tímto způsobem zřejmě již neobnoví, bez ohledu na kvóty či jiné metody regulace úlovků. Budoucí nedostatek ryb by v principu mohla zmírnit akvakultura - průmyslový chov ryb a dalších vodních organismů. Akvakultura ovšem zahrnuje dva diametrálně odlišné druhy činnosti. Jeden typ akvakultury se věnuje chovu škeblí, jako jsou ústřice nebo mušle, případně sladkovodních ryb jako kapr či tilapie. Rybí stravu, dostupnou spotřebitelům, doplňuje rostlinnými produkty. Protože je tato akvakultura rozšířena převážně v rozvojových zemích (zejména v Číně, ale i ve státech, jako jsou Filipíny nebo Bangladéš), je navíc levným zdrojem živočišných bílkovin přesně tam, kde je ho zapotřebí. Druhý typ akvakultury zahrnuje chov masožravých ryb, jako jsou losos či mořský okoun, a stále častěji také výkrm tuňáků v zajetí. Jelikož se lososi, okouni i tuňáci živí masem, z ekologického hlediska jde o lvy a vlky moří. Pokud jsou lososi krmeni pouze rostlinným krmivem, jako je sójové maso, nerostou dobře a jejich maso nakonec vypadá i chutná jako tofu. Pokoušet se krmit tuňáky čímkoliv jiným než rybami nemá vůbec smysl. Čím rozšířenější bude tento druh akvakultury, tím bude pro lidi méně levných ryb, jako jsou sardinky, slanečci, makrely nebo ančovičky. Chov masožravých druhů spíše zvyšuje, než snižuje tlak na stavy volně žijících ryb. Rozvinuté země - kde tento druh akvakultury převládá - jsou v důsledku toho nuceny dovážet obrovské množství masa z ryb ulovených a zpracovaných v rozvojových zemích. Jedním z důvodů, proč provozovatelům akvakultur takové jednání prochází, je skutečnost, že veřejnost pokládá všechny tyto činnosti za podobné a domnívá se, že všechny rozšiřují světovou nabídku ryb. Tak tomu ovšem není. Ještě stále je čas zachránit rybářský průmysl. Ale jen když přestane být pokládán za zdroj donekonečna se zvyšující nabídky ryb pro donekonečna rostoucí lidskou populaci a stane se zdravým doplňkem rostlinné stravy. Takto transformované rybářské společnosti budou navíc menší, budou zpracovávat ryby nejen z rezervací, ale i chráněných oblastí oceánů, které musíme zřídit, abychom umožnili mořským ekosystémům a přírodním druhům uvnitř nich obnovit svou někdejší hojnost. Jedině tak se s námi o ni opět budou moci dělit. (c) Project Syndicate, červenec 2003 Daniel Pauly je profesorem rybářství v Centru pro rybolov při Univerzitě Britské Kolumbie v kanadském Vancouveru a hlavním badatelem projektu Moře kolem nás zabývajícího se studiem dopadů celosvětového lovu ryb na mořské ekosystémy. Zdroj: Ekonom
Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
19
8. 2017
19-26.8.2017 - Tábor, výlet, pobytová akce
LTD Polana
Ekologický institut Veronica
28
8. 2017
28.8-3.9.2017 - Ostatní akce
Centrum Veronica Hostětín, Hostětín 86
12
9. 2017
12-14.9.2017 - Veletrh, výstava
Birmingham
22
9. 2017
22-24.9.2017 - Seminář, školení
Ekodomov, V Podbabě 29B, Praha 6
26
9. 2017
26-28.9.2017 - Konference
Duisburg
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí