Státní dotace kazí zemědělce

Jaké největší nepřátele má zemědělec? Přece jaro, léto, podzim a zimu. Tento vousatý vtípek jako by platil stále, když slyšíme i současné nářky rolníků na to, že loni jim pole příliš zmokla, pak přišel v zimě mráz a zkázu dokonalo slunce počátkem léta. Jenže tahle nepřízeň počasí je pro leckteré agrární podnikatele spíše požehnáním. Vždyť jsou tady státní dotace, které zahojí rány všem. Jak podnikatelům schopným a snaživým, tak lajdákům. Vezměme příklad letošního roku. Už se zdálo, že tentokrát stát trh suplovat nebude, protože úroda obilí bude skutečně nižší než loni, jeho cena se tedy zvýší a stát nebude muset dávat peníze na podporu cen. (To dělá tak, že část obilí z trhu za vyšší cenu sám vykoupí). Jenže zemědělci upozornili, že cena neroste tak vysoko, jak by potřebovali. A k tomu ta nižší úroda... Co na tom, že trh je prostě nasycený zásobami z minula, stejně jako díky úrodě ve světě. Cenu je prostě třeba zvednout. Jak se to konkrétně dělá? Nejprve rolníci spolu se svým resortním ministrem začnou přesvědčivě zdůrazňovat, že letos státní výkup nebude. Potřebují totiž ze státní pokladny mimořádné odškodné, když Státní zemědělský intervenční fond na loňském vývozu pšenice prodělal jednu miliardu korun. \"Když žádáme o toto odškodnění, nebylo by teď taktické požadovat i státní výkup obilí,\" znělo doslova v červnu v agrárních kuloárech. Jakmile pak sněmovna požadované kompenzace schválila, začala druhá fáze. Agrární komora spouští kampaň za stanovení minimálních cen všech základních zemědělských surovin. Razí heslo, že mimořádná situace si žádá výjimečná řešení. Takže i když se tuzemsko, Evropa i vyspělá část světa potýká s agrární nadprodukcí, požaduje stanovit zákonem vyšší ceny. A pak už vše spěje k happyendu. Vláda takovému nátlaku slavně odolá (aspoň zatím) a jako kompromis připustí, že tedy tentokrát přistoupí k státnímu výkupu obilí. \"Považujeme to za rozumnější řešení než stanovení minimálních cen,\" konstatoval ministr zemědělství Jaroslav Palas. Spokojeni jsou všichni zúčastnění. Rolníci budou mít zaručenou vyšší cenu. Ministr tvrdým požadavkům odolal, ale přece svým ovečkám pomohl. A spokojeni mohou být i vlivní obchodníci s obilím: Státní fond je totiž výkupem a následným prodejem obilí pověří a na státní zakázce se nikdy nedá prodělat. Daňový poplatník a spotřebitel jako vždy ostrouhá. Ale měl by mít aspoň pocit, že odevzdal agrárním podnikatelům povinný desátek, aby se dál mohli starat o líbeznou velkovýrobní zemědělskou krajinu. Vadí někomu, že právě pěstování obilí na orné půdě je v Česku z ekologického pohledu stále přehnané? Takzvaný stupeň zornění je tu mnohem vyšší než ve srovnatelných evropských státech, plochy jsou ohroženy větrnou i vodní erozí, hodnotnou půdu nakonec řeky odplavují z republiky pryč. Je tu zkrátka příliš mnoho polí na úkor luk a pastvin. To samozřejmě obilnářskou lobby nezajímá. Mělo by to však zajímat daňové poplatníky. Tento text ale není zaměřen proti veškerým dotacím - pokud rolník skutečně pečuje o krajinu v souladu s ekologickými požadavky, pak není možné udržet život na venkově jinak než státními podporami. Ovšem plošné dotace, vždy a na všechno, jsou kontraproduktivní. Škody, které plošné dotace způsobují, jdou však ještě hlouběji. Zcela ničí motivaci podnikatelů. Začněme u zemědělských plodin. Když stát bude vyplácet odškodnění za zaorané porosty, jak slíbil, vůbec přitom nezohlední, kdo by měl na náhradu skutečně nárok, a kdo ne. Konkrétně: Někteří pěstitelé zaseli třeba odrůdy obilí či řepky, které lépe vzdorují mrazům - jiní použili levnější osivo. Někdo zasel včas, druhý prošvihl správný termín. Někdo porosty ošetřoval proti plevelům a škůdcům, zatímco soused se tím vůbec nezabýval. Jeden sedlák se bude snažit zachránit úrodu, druhý do pole s kombajnem ani nevyjede a nahlásí pole jako zničené. Když ale stát přistoupí k vyplácení plošných podpor, mohou si říkat oba, lajdák i snaživec: Proč bychom se vlastně starali? V ničení motivace agrárních podnikatelů je přitom stát důsledný. Zavádí nejrůznější odškodnění, odpouštění dluhů, zvýhodňování - hlavně aby to bylo takzvaně spravedlivé, čili pro všechny. Už klasickým příkladem je dlouholetá snaha politiků zasáhnout do vypořádávání takzvaných transformačních podílů ze zemědělských družstev. Ta ještě dluží vlastníkům majetek v hodnotě několika miliard korun, ale mnohá z nich tvrdí, že jej vrátit prostě nemohou. Politici levicoví i pravicoví se tedy v minulých letech předháněli v návrzích, jak by do hry měl vstoupit stát a víceméně za družstva podíly vyplatit. Na správné metodě se však dosud neshodli. Jenže je řada předsedů družstev, kteří už lidem majetkové podíly vydali. Neměli by je členové jejich podniků odvolat z funkce? Vždyť sice splnili, co měli, ale připravili tak vlastně své podniky o část vlastnictví. Kdyby vyčkávali, až pomůže stát, udělali by přece líp. AUTOR: martin.marik@economia.cz ZDROJ: HN