Ekologie v energetice?

Schválně, kolik z vás má doma úspornou žárovku nebo si vyrábí proud z obnovitelného zdroje? V prvním případě se pár zarytých ekologů či ortodoxních škrtilů najde, těch druhých je však stále jako šafránu. Na první pohled skutečnost trochu nepochopitelná. Vždyť kompletní fotovoltaický set, který zajistí výrobu elektřiny pro běžný rodinný domek, dnes přijde na zajímavých 30 až 40 tisíc. A tato investice je pro šťastného majitele takového zařízení nadlouho poslední, nepočítám-li směšných 500 korun ročně za obnovu akumulátoru. Proč tedy nevídáme lesknoucí se solární panely na každé druhé střeše? Problém tkví v obecně zažité a z mnoha stran propagované filozofii výroby a distribuce elektřiny ke spotřebitelům. Základem této centralizované a dopodrobna naplánované sítě je několik \"velkovýroben\", které tlačí svoje špinavě vyrobené elektrony do drátů na vysokých stožárech a dále až do našich domovů. Chudák elektron tak cestuje od výrobce ke spotřebiteli často stovky či tisíce kilometrů. Koncepce je to hezká, pokud bychom si však přimysleli, že žijeme v tuhém socialismu. Otázkou zůstává, proč je ještě dnes tento model stále tak atraktivní. Vždyť je vlastně po mnoha stránkách velice nevýhodný. Ve svém důsledku vede k tomu, že příliš mnoho obyvatel je závislých na malém množství zdrojů, což vede za prvé k relativně častým výpadkům napájení postihujícím relativně velké množství lidí, za druhé k situaci náchylné ke kolapsu v případě výpadku více zdrojů současně. Řeknete si, že taková situace se přece nemůže stát, ale kdo co ví v dnešním světě prolezlém terorismem. Nemuselo by jít ani o útok na samotné zdroje, které jsou (alespoň doufám), před takovýmto způsobem nedobrovolného odstavení ochráněny, ale nikdo není schopný neustále kontrolovat stakilometry vedení, táhnoucího se často relativně odlehlými oblastmi, kde se vyřazení rozvodu z činnosti stává spíše dětskou hrou než náročnou operací, jak nám v nedávné minulosti připomněli takzvaní darkeři, kterým přišlo zkratování vedení jako skvělá zábava. Dalším problémem takovéhoto řešení je jeho vysoká neekologičnost a ztrátovost. Velké zdroje bývají \"špinavé\" už ze své podstaty, protože jsou velké. Už sama stavba takového zařízení přináší značnou devastaci a devalvaci krajiny, v níž stojí. Dokonce i \"ekologické\" zdroje, jako jsou například velké vodní elektrárny, se citelně podepíší na ekosystému řeky, na které se staví. Jaderná zařízení se sice mohou zdát jistým kompromisem, který doplní chybějící megawatty ve stále hladové rozvodné síti, ale ani ona nejsou příliš šťastným řešením. Zanechávají nám za sebou vražedné dědictví v podobě radioaktivního odpadu, jenž zde bude zářit ještě dlouho, jistě i po konci éry lidského pokolení. Dalším, možná závažnějším problémem centralizované rozvodné sítě je způsob, jakým se chová ke spotřebiteli. Navenek je totiž energie všude dost, tedy dostatek prostoru pro další zvýšení spotřeby, které znamená stavbu dalšího zdroje, tedy dalšího zatížení už tak bičovaného životního prostředí. V takovémto prostředí falešného dostatku se jen těžko najde člověk s tak silnou vůlí a prozřetelností, aby se choval ve své spotřebě opravdu odpovědně a ekologicky. A přitom je řešení tohoto problému prosté. Stačilo by tohoto obřího mamuta rozdělit, decentralizovat. Ideálem by měl být stav, kdy by každá domácnost či například bytový dům, podnik atd. měly vlastní nezávislý zdroj energie. Odpadlo by tak mnoho problémů a věřím, že by si každý více uvědomoval to, co spotřebuje. Decentralizovaná rozvodná síť je nejen bezpečná a ekologická, ale také úsporná a levná! Ale i když máme jen ten proud ze zásuvky, uvažujme předtím, než otočíme spínačem. Zdroj: Metro