Jak si vypustit vlastní rybník

Milovníci koupání ve volné přírodě sotva pamatují horší sezonu, než je ta letošní. Rybníky zarostlé řasami a toxickými sinicemi odrazují od vody už měsíc i ty největší otrlce. Spolu s nimi bědují i majitelé poloprázdných kempů a taky ornitologové. Vlivem tropického počasí se totiž ve vodě přemnožila řada jedovatých mikroorganismů, které v posledních týdnech otrávily už stovky vodních ptáků. Potichu nezůstávají ani rybníkáři. Nejhlasitěji naříkají v Třeboni. Šéf tamního rybníkářského podniku dokonce mluví o katastrofě. Rybám prý hrozí hromadné úhyny, protože přemnožené mikroorganismy odebírají z rybníků velké množství kyslíku. Je to pláč na špatném hrobě. Za to, v jak mizerném jsou dnes rybníky stavu, totiž z velké části mohou právě rybníkáři. Mimořádně horké a suché léto jen dalo vyniknout problémům, které jejich způsob hospodaření už roky v tichosti přináší. A nejde samozřejmě jen o letní koupání. Ohroženy jsou především mimořádně cenné ekosystémy i zdroje pitné vody. Pohnojit, nakrmit, slovit Po poslední době ledové byla hlavní krajinotvornou silou na našem území voda. Řeky měly dost vody i času, vymílaly meandry, tvořily tůně a rozlévaly se do kraje. Značné části jižních Čech byly v té době ponořeny do močálů a rašelinišť. Vysoušení mokřin a mýcení lesů se stalo hlavním způsobem, jakým středověký člověk získával novou půdu pro svůj pluh. To byl hlavní důvod, proč to s druhově nesmírně bohatými mokřadními ekosystémy šlo pomalu z kopce. Naštěstí si leckterý jihočeský hospodář spočítal, že spíše než orat mizernou půdu se mu vyplatí ji zatopit rybníkem a prodávat kapry. Tak se zrodilo mimo jiné i Třeboňsko, jak je známe dnes. Rybničnaté oblasti začaly významnou měrou zadržovat vodu v krajině a staly se útočištěm organismů, které již nedokázaly žít ve stále sušším okolním prostředí. Výskyt těchto organismů a ekosystémů je tedy i jakousi vzpomínkou na doby, kdy o krajině ještě rozhodovala příroda. Kromě toho nově vzniklé nádrže umožnily přistěhování mnoha dalším, do té doby u nás nežijícím živočichům, například některým kachnám a dravcům. Využívání po všech stránkách prosperujících rybníků pak prošlo mnoha obdobími, z nichž zatím bezprecedentně nejhorší bylo socialistické průmyslové pojetí \"pohnojit, nakrmit, slovit\". Současná praxe se od něho však bohužel příliš neliší. A to dokonce ani v tak mimořádně důležité lokalitě, jakou je Chráněná krajinná oblast Třeboňsko, která je naší nejcennější, mnoha mezinárodními institucemi uznávanou mokřadní oblastí. Novým majitelem tamních rybníků se v roce 1992 v problematické privatizaci stala akciová společnost Rybářství Třeboň s jednoduchým programem: zatímco před stoletím byla výtěžnost kaprů na celém třeboňském panství 300 tun, dnes je to téměř desetinásobek. A tady jsme u kořene problému. Aby výdělek byl co nejvyšší, chovají rybníkáři dvakrát až třikrát více ryb, než kolik povoluje Správa CHKO. Navíc vodu v touze po rychlém růstu ryb hnojí a zemědělským odpadem pravidelně zamořují přes tři čtvrtiny třeboňských rybníků. Výsledkem takového hospodaření přitom nejsou jen přecpané rybníky, ale i nadměrné sycení životního prostředí množstvím organických látek, jež je dnes považováno za jeden z největších ekologických problémů. Jaké nebezpečí hrozí spodním zdrojům pitné vody, když se do rybníků nad nimi pravidelně sklápí valníky hnoje, snad není třeba dlouze rozebírat. V případě Třeboňské pánve přitom nejde o maličkost - s plochou 900 km2 je - hned po Šumavě - druhou největší chráněnou oblastí přirozené akumulace vod v jižních Čechách. Aby toho nebylo málo, berou na Třeboňsku pod horami fekálií za své i křehké vazby tamních unikátních mokřadních ekosystémů. Ornitolog Jaroslav Šimek z Biologické fakulty Jihočeské univerzity říká: \"Negativní zpětná vazba mezi početností rybí obsádky a množstvím ptáků, kteří jsou na rybníce schopni žít, je dobře známá. Intenzivní chov kaprů vytěsní nejen ptáky živící se vodními bezobratlými, ale třeba i kachny. A v zakalené vodě nakonec nenaleznou potravu ani ptáci živící se rybami samotnými.\" Luboš Adamec z třeboňské pobočky Botanického ústavu Akademie věd zase potvrzuje, že i vodní vegetace, kdysi tak bohatá, je v zoufalé situaci. Rybářství nakonec po dohodě se Správou CHKO vyhloubilo alespoň několik jam ve výtopě Rožmberka, do kterých se nedostanou kapři, čímž se vytvořil nový prostor pro ostatní organismy. S celkovou rozlohou asi 50 na 25 metrů je to ale jen malá náplast na destrukci ekosystémů a ohrožování vodních zdrojů na celém ostatním území. Turista nebo kapr Problém má na Třeboňsku ještě jednu dimenzi. Jednou z hlavních priorit (a také perspektiv) rozvoje regionu jsou lázeňství a rekreace. Kdo ale bude navštěvovat rezervaci, kde místo leknínů uvidí jen kapří hřbety v hnědé vodě? Že nejde jen o plané obavy, potvrzují i pracovníci třeboňského Informačního a kulturního střediska: \"Turisté nás navštěvují a ptají se, kde je tu nějaký rybník s čistou vodou. Říkáme jim, že takový rybník poblíž Třeboně dnes bohužel už není.\" Přemrštěné zarybnění a s ním spojené potíže přitom zdaleka nejsou problémem pouze na Třeboňsku, potýkají se s nimi prakticky všechny rybničnaté oblasti v celé republice. V okolí Třeboně však všechno bije do očí o to více, že jde o oblast, která podle měřítek Světového svazu ochrany přírody spadá do kategorie území, kde se má klást mimořádný důraz na harmonické soužití člověka s přírodou, zajištěné ekologicky vhodným hospodařením. \"Když tu provázím mezinárodní delegaci, která si chce prohlédnout naše pověstné mokřady chráněné Ramsarskou konvencí, a potkáme za celý den jedinou kachnu, stěží si lze představit větší ostudu,\" popisuje Jiří Bureš z CHKO Třeboňsko, jak harmonické soužití člověka s přírodou vypadá v představách místních rybníkářů. Ti se ale brání. Jsou prý totiž ochotni stavy v poničených rybnících snížit. Ovšem pouze pokud jim erár za takovou \"újmu\" zaplatí. \"Letos vláda nabídla určitou kompenzaci tím, že začala dotovat mimoprodukční funkce rybníků. Pokud by v něčem takovém pokračovala, budou moci majitelé způsob hospodaření změnit,\" vzkazuje výrobní ředitel Rybářství Třeboň Josef Malecha. Jiří Hulcr Autor studuje na Biologické fakultě Jihočeské univerzity. Zdroj: Respekt