Nestačí spoléhat na obnovitelné zdroje

Jako většina států se musíme v energetice orientovat na vlastní primární suroviny. Tou je pro nás hlavně hnědé uhlí. V návrhu energetické politiky, který předložilo Ministerstvo průmyslu a obchodu, se proto navrhuje zrušení územních limitů těžby uhlí. Podle usnesení vlády z roku 1991 mají omezenou platnost do roku 2005.
Ministerstvo však nenavrhuje bourání severočeských obcí, které je populisticky zveličováno. Případná změna limitů těžby není věcí ministerstva ani vlády. Rozhodnutí se ponechává na krajských orgánech, na úpravě nebo zpřesňování územních plánů a především znění zákonů horního a o hornické činnosti.
Tyto zákony ukládají povinnost dohody těžařů s obcemi a občany. Nedohodnou-li se, nebudou limity zrušeny, nedojde zřejmě k výstavbě modernějších tepelných elektráren, které dožívají v pánevních oblastech k roku 2010 až 2015. Zcela jistě to vyvolá velmi silné sociální dopady v pánevních oblastech i postupný nedostatek elektřiny.
Kritici návrhu energetické politiky většinou zapomínají na technickou realitu a na to, že energie musí být pro průmysl i občany cenově dostupné. Například návrh zvýšit dovoz zemního plynu, na kterém jsme závislí jako na strategické surovině s možnými výkyvy cen, není schůdnou alternativou. Navíc i po stránce ekologické není zemní plyn nejideálnější, neboť při těžbě, transportu a spalování unikají do ovzduší skleníkové plyny.
Reálný není ani návrh koncepce Ministerstva životního prostředí. Nepočítá s nárůstem spotřeby energií na úroveň obvyklou v zemích EU. Obnovitelné zdroje nemohou zajistit bezpečnost a únosnou cenu dodávek energie. Jsem proto přesvědčen, že hromadná výstavba větrných elektráren a případné celostátní rozšíření spalování biomasy, jež by si vyžádalo vyčlenění mnoha set kilometrů zemědělské půdy, by byly ekologickým zločinem. Malé procento energie získané z obnovitelných zdrojů nemůže nahradit zdevastovanou krajinu.
V debatách o zdrojích energie stále například znějí omyly a mýty. Energetika je obviňována, že nese vinu na vysokém příspěvku Česka ke globálním změnám klimatu. Ve skutečnosti však k celosvětovým emisím skleníkových plynů přispívá náš stát pouhým půlprocentem. Samozřejmě je nutné, abychom se podíleli na snižování emisí, ale k výrazné změně v ochraně klimatu to nepřispěje.
Autor je ekologickým poradcem Ministerstva průmyslu a obchodu