Velká odpadková revoluce
Na první pohled není australská Canberra ničím výjimečná. Přesto jí mají ostatní
světové metropole co závidět. Jako jedna z prvních dokázala zaplašit noční můru,
která dnes bere klidný spánek starostům všech velkoměst. Ještě před patnácti
lety bylo přitom australské hlavní město obklopeno bezútěšným prstencem stále
rostoucích komunálních skládek a městské ovzduší zahušťovaly jedovaté zplodiny z
komínů spaloven. Od té doby se však leccos změnilo. Díky propracovanému systému
dnes dokáží odpad recyklovat z více než šedesáti procent.
Na první pohled není australská Canberra ničím výjimečná. Přesto jí mají ostatní světové metropole co závidět. Jako jedna z prvních dokázala zaplašit noční můru, která dnes bere klidný spánek starostům všech velkoměst. Ještě před patnácti lety bylo přitom australské hlavní město obklopeno bezútěšným prstencem stále rostoucích komunálních skládek a městské ovzduší zahušťovaly jedovaté zplodiny z komínů spaloven. Od té doby se však leccos změnilo. Díky propracovanému systému dnes dokáží odpad recyklovat z více než šedesáti procent.
Co skrývají skládky
Ačkoli dnes města zabírají pouhá dvě procenta zemského povrchu a bydlí v nich polovina světové populace, spotřebovávají plné tři čtvrtiny všech zdrojů, které jsou na planetě k dispozici. Kupříkladu současný Londýn potřebuje podle posledních průzkumů k prostému udržení své existence využívat osmapadesátkrát větší plochu, než je jeho vlastní rozloha. Bez toho zázemí by nedokázal své obyvatele zásobovat potravinami a energií. Vědci v souvislosti s tím upozorňují, že pokud by všichni lidé na Zemi chtěli uspokojovat své potřeby ve stejné míře jako obyvatelé britské metropole, potřebovali by mít k dispozici nejméně tři další planety.
A je tu ještě další problém. Spolu s tím, jak se lidská sídla rozvíjejí a spotřebovávají stále větší množství zdrojů, produkují také čím dál větší množství odpadů. Ve středověku, kdy většina dnešních evropských měst byla založena, nepředstavoval komunální odpad ještě žádný větší problém. Vznikalo jej relativně málo, a jak ukazují historické studie, byli ho měšťané zvyklí prostě odhazovat přímo na ulici. S nástupem průmyslové revoluce a prudkým přílivem lidí z venkova však tento bezstarostný způsob likvidace vzal za své a na periferiích měst se začaly objevovat první skládky. Od té doby se nerušeně rozrůstají a ukrajují stále větší kusy z příměstské krajiny.
Přinejmenším od první poloviny 70. let minulého století však přece jen provázejí do té doby bohorovně bezstarostné vršení odpadků procesy, které dávají naději na změnu k lepšímu. Když totiž na sklonku roku 1973 Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) drasticky přiškrtila své kohouty a cena strategické suroviny vylétla prakticky přes noc prudce nahoru, reagoval na to západní svět postižený \"ropným šokem\" investicemi do vývoje energeticky šetrných technologií a recyklace odpadů. Na depresivní skládky tak lze od té doby nahlížet také jako na potenciální zdroje stále cennější energie.
Kupříkladu dánská města Holstebro a Struer využila skutečnosti, že jejich skládky oplývaly dřevěnými pilinami a slámou, a ve spolupráci se společností Vestkraft postavila zařízení, která umí ročně přeměnit v elektrickou energii a teplo až 200 000 tun tohoto odpadu. Obě města si přitom dokáží poradit i se škvárou a popílkem, které při spalování pilin a slámy vznikají. O škváru projevují zájem stavební firmy a popílek užívají k hnojení svých polí místní farmáři. Úspěšně si se svými haldami dokázal poradit i bavorský Ingolstadt. Dlouhou dobu byla jeho komunální skládka proslulá především tím, že na ní vzniká nebezpečně mnoho skleníkových plynů. Pozornost přitahuje dodnes, teď už ale především kvůli úpravám, díky nimž je samovolně vznikající plyn zachycován a využíván k pohonu malé elektrárny, jež do městské sítě každý rok dodává 2376 MWh elektrické energie. Švýcarská firma W. Schmid AG se zase soustředila na zpracování bioodpadů a vyvinula úspěšnou a oblíbenou technologii známou pod názvem Kompogas, jejímž prostřednictvím je lze proměňovat v dále využitelné bioplyny.
Sběrači
Čelit nebezpečně rostoucím horám komunálního odpadu se pokoušejí i města v rozvojových zemích. Řada z nich přitom uzavírá recyklační smlouvy se soukromými společnostmi či dokonce s jednotlivými sběrači odpadků. Zdaleka to není tak pošetilý čin, jak by se na první pohled mohlo zdát. Například ze statistik správy brazilského přístavního města Santos totiž vyplývá, že v efektivitě nemají konkurenci. Zatímco tamní městské podniky nedokázaly měsíčně vytřídit více než 200 tun odpadků, zvládli pilní samostatní sběrači za stejnou dobu šestinásobek tohoto objemu.
Podobně postupuje i správa egyptské Káhiry. V rámci programu, který má alespoň trochu pozvednout životní úroveň nejchudších vrstev obyvatelstva, tam radnice zaměstnává skupiny lidí, kteří třídí staré textilie a vyrábějí z nich přikrývky. Další se pak věnují městem organizovanému kompostování bioodpadu a jeho následnému prodeji zemědělcům. Takové postupy jsou důležité i proto, že objemy, v nichž dříve bioodpad bez jakéhokoli dalšího využití končil na haldách, začaly postupem času citelně nabourávat potravní řetězec. \"Nákladní vozy, letadla a vlaky dopravují stále větší množství potravin z venkova do měst. Značná část nutriční hodnoty, kterou obsahují, se tak nedostává zpět do zemědělské půdy, ale končí na skládkách,\" varovala kupříkladu nedávná zpráva respektovaného mezinárodního nevládního výzkumného ústavu Worldwatch Institut.
Trvale udržitelná města
Za dobrou zprávu lze považovat fakt, že postupně přibývá i měst, která jdou ještě dále a od prosté recyklace postupují k pečlivě plánované výrobní symbióze, v jejímž rámci odpad jedné společnosti slouží jako materiálový vstup společnosti jiné. Příkladem může být dánský Kalundborg, kde odpadní plyn z naftové rafinerie spaluje speciální městská elektrárna, jejíž odpadní teplo pak vyhřívá rybníky s komerčním chovem ryb. Vedlejší produkty spalování pak zase využívají další firmy k výrobě obkladaček a betonu. Již citovaný Worldwatch Institut k tomu dodává, že touží-li dnes mladí architekti a urbanisté po nějakém velkolepém úkolu, mohlo by se jím stát právě plánování podobných \"trvale udržitelných měst\".
Na našem dvorku
Česko zatím v nakládání s odpady k vzorovým zemím nepatří. Podle dostupných statistik bylo na našem území v roce 2002 vyprodukováno 28,2 milionů tun odpadu. Recyklace se přitom dočkala pouhá pětina tohoto objemu (přesně 21,9 %), zbytek skončil na skládkách. Plán odpadového hospodářství ČR, který loni v červnu schválila vláda, však slibuje výraznou změnu k lepšímu. Slibuje totiž, že do roku 2010 zvýší republika podíl recyklace odpadů z dnešní pětiny na rovnou polovinu.
Václav Zeman
Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.
Co skrývají skládky
Ačkoli dnes města zabírají pouhá dvě procenta zemského povrchu a bydlí v nich polovina světové populace, spotřebovávají plné tři čtvrtiny všech zdrojů, které jsou na planetě k dispozici. Kupříkladu současný Londýn potřebuje podle posledních průzkumů k prostému udržení své existence využívat osmapadesátkrát větší plochu, než je jeho vlastní rozloha. Bez toho zázemí by nedokázal své obyvatele zásobovat potravinami a energií. Vědci v souvislosti s tím upozorňují, že pokud by všichni lidé na Zemi chtěli uspokojovat své potřeby ve stejné míře jako obyvatelé britské metropole, potřebovali by mít k dispozici nejméně tři další planety.
A je tu ještě další problém. Spolu s tím, jak se lidská sídla rozvíjejí a spotřebovávají stále větší množství zdrojů, produkují také čím dál větší množství odpadů. Ve středověku, kdy většina dnešních evropských měst byla založena, nepředstavoval komunální odpad ještě žádný větší problém. Vznikalo jej relativně málo, a jak ukazují historické studie, byli ho měšťané zvyklí prostě odhazovat přímo na ulici. S nástupem průmyslové revoluce a prudkým přílivem lidí z venkova však tento bezstarostný způsob likvidace vzal za své a na periferiích měst se začaly objevovat první skládky. Od té doby se nerušeně rozrůstají a ukrajují stále větší kusy z příměstské krajiny.
Přinejmenším od první poloviny 70. let minulého století však přece jen provázejí do té doby bohorovně bezstarostné vršení odpadků procesy, které dávají naději na změnu k lepšímu. Když totiž na sklonku roku 1973 Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) drasticky přiškrtila své kohouty a cena strategické suroviny vylétla prakticky přes noc prudce nahoru, reagoval na to západní svět postižený \"ropným šokem\" investicemi do vývoje energeticky šetrných technologií a recyklace odpadů. Na depresivní skládky tak lze od té doby nahlížet také jako na potenciální zdroje stále cennější energie.
Kupříkladu dánská města Holstebro a Struer využila skutečnosti, že jejich skládky oplývaly dřevěnými pilinami a slámou, a ve spolupráci se společností Vestkraft postavila zařízení, která umí ročně přeměnit v elektrickou energii a teplo až 200 000 tun tohoto odpadu. Obě města si přitom dokáží poradit i se škvárou a popílkem, které při spalování pilin a slámy vznikají. O škváru projevují zájem stavební firmy a popílek užívají k hnojení svých polí místní farmáři. Úspěšně si se svými haldami dokázal poradit i bavorský Ingolstadt. Dlouhou dobu byla jeho komunální skládka proslulá především tím, že na ní vzniká nebezpečně mnoho skleníkových plynů. Pozornost přitahuje dodnes, teď už ale především kvůli úpravám, díky nimž je samovolně vznikající plyn zachycován a využíván k pohonu malé elektrárny, jež do městské sítě každý rok dodává 2376 MWh elektrické energie. Švýcarská firma W. Schmid AG se zase soustředila na zpracování bioodpadů a vyvinula úspěšnou a oblíbenou technologii známou pod názvem Kompogas, jejímž prostřednictvím je lze proměňovat v dále využitelné bioplyny.
Sběrači
Čelit nebezpečně rostoucím horám komunálního odpadu se pokoušejí i města v rozvojových zemích. Řada z nich přitom uzavírá recyklační smlouvy se soukromými společnostmi či dokonce s jednotlivými sběrači odpadků. Zdaleka to není tak pošetilý čin, jak by se na první pohled mohlo zdát. Například ze statistik správy brazilského přístavního města Santos totiž vyplývá, že v efektivitě nemají konkurenci. Zatímco tamní městské podniky nedokázaly měsíčně vytřídit více než 200 tun odpadků, zvládli pilní samostatní sběrači za stejnou dobu šestinásobek tohoto objemu.
Podobně postupuje i správa egyptské Káhiry. V rámci programu, který má alespoň trochu pozvednout životní úroveň nejchudších vrstev obyvatelstva, tam radnice zaměstnává skupiny lidí, kteří třídí staré textilie a vyrábějí z nich přikrývky. Další se pak věnují městem organizovanému kompostování bioodpadu a jeho následnému prodeji zemědělcům. Takové postupy jsou důležité i proto, že objemy, v nichž dříve bioodpad bez jakéhokoli dalšího využití končil na haldách, začaly postupem času citelně nabourávat potravní řetězec. \"Nákladní vozy, letadla a vlaky dopravují stále větší množství potravin z venkova do měst. Značná část nutriční hodnoty, kterou obsahují, se tak nedostává zpět do zemědělské půdy, ale končí na skládkách,\" varovala kupříkladu nedávná zpráva respektovaného mezinárodního nevládního výzkumného ústavu Worldwatch Institut.
Trvale udržitelná města
Za dobrou zprávu lze považovat fakt, že postupně přibývá i měst, která jdou ještě dále a od prosté recyklace postupují k pečlivě plánované výrobní symbióze, v jejímž rámci odpad jedné společnosti slouží jako materiálový vstup společnosti jiné. Příkladem může být dánský Kalundborg, kde odpadní plyn z naftové rafinerie spaluje speciální městská elektrárna, jejíž odpadní teplo pak vyhřívá rybníky s komerčním chovem ryb. Vedlejší produkty spalování pak zase využívají další firmy k výrobě obkladaček a betonu. Již citovaný Worldwatch Institut k tomu dodává, že touží-li dnes mladí architekti a urbanisté po nějakém velkolepém úkolu, mohlo by se jím stát právě plánování podobných \"trvale udržitelných měst\".
Na našem dvorku
Česko zatím v nakládání s odpady k vzorovým zemím nepatří. Podle dostupných statistik bylo na našem území v roce 2002 vyprodukováno 28,2 milionů tun odpadu. Recyklace se přitom dočkala pouhá pětina tohoto objemu (přesně 21,9 %), zbytek skončil na skládkách. Plán odpadového hospodářství ČR, který loni v červnu schválila vláda, však slibuje výraznou změnu k lepšímu. Slibuje totiž, že do roku 2010 zvýší republika podíl recyklace odpadů z dnešní pětiny na rovnou polovinu.
Václav Zeman
Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.
Zdroj:Respekt
Sdílet článek na sociálních sítích
