Největší africké jezero dusí tovární odpady

Živobytí milionů lidí u Viktoriina jezera, velkého jako Česká republika, ohrožuje jeho znečištění a rybolov

Velkou změnu prodělalo Viktoriino jezero. Mnoho druhů ryb v něm vyhynulo a kvůli činnosti člověka se dramaticky mění i jeho okolí.

PRAHA/KAMPALA - Viktoriino jezero, v jehož povodí žije třicet milionů lidí, dusí kanalizační splašky a průmyslový odpad, který do něj putuje z továren. To ovlivňuje život v jezeře, a tedy ohrožuje i živobytí milionů lidí, kteří jsou na jezeru o velikosti zhruba České republiky závislí.
Z vod tohoto druhého největšího sladkovodního jezera na světě se přitom každoročně vyloví ryby za přibližně 500 milionů dolarů, tvrdí agentura Reuters.
\"Průmyslový odpad i odpad z domácností se dostává přímo do jezera,\" varuje Romano Kiome, ředitel Keňského zemědělského výzkumného ústavu. Podle konkrétních čísel starých několik let tekly do Viktoriina jezera jenom z Tanzanie každý den dva miliony litrů splašků. Průmyslový odpad je ale jen jedním z velkých problémů, který Viktoriino jezero, zdroj Bílého Nilu, trápí.

Speke by se divil

Jezero a jeho okolí se totiž v minulém století působením člověka dramaticky změnily. Jako první běloch ho spatřil v roce 1858 Brit John Speke, který pátral po pramenech Nilu.
\"Kdyby viděl jezero dnes, nejspíše by byl šokován a nechtěl by uvěřit vlastním očím,\" píše Nancy Chegeová, obeznámená s problematikou jezera. Od počátku dvacátého století zbavovali britští kolonizátoři jeho břehy lesní vegetace, vysoušeli mokřady a nasázeli zde zejména čajovníky a kávovníky.
Plantáže přilákaly k jezeru černošskou pracovní sílu. Poté, co se zlepšily metody lovení ryb, byly některé druhy téměř vyloveny. Revoluci v rybolovu a vlastně i v průmyslu Ugandy, Keni a Tanzanie způsobilo vysazení nové ryby do jezera. Podle Chegeové zde v padesátých letech vysadili Britové obrovskou sladkovodní rybu, jejíž latinský název je Lates Niloticus. Rozmnožení tohoto dravce vedlo k tomu, že z jezera zmizelo na 200 druhů původních malých ryb. Jak tvrdí americká CNN, ryba vyvolala ekologickou katastrofu. Pro mnoho lidí žijících u jezera je ale přesto spásou. Díky jejímu lovu našli práci v rybářském průmyslu. Ten se rázem stal jedním z nejdůležitějších odvětví přilehlých zemí.
O maso z chutné ryby, jejíž rekordní exempláře dosahují hmotnosti až dvě stě kilogramů, je velký zájem v zahraničí. Vyváží se zejména do Nizozemska Německa, Belgie, Řecka, Austrálie, Izraele, Spojených států, Japonska a také na Blízký východ.
Ryb Lates Niloticus ale kvůli nadměrnému výlovu rychle ubývá a ulovené kusy jsou stále menší. V roce 1980 dosahovaly ulovené ryby v průměru 50 kilogramů, v devadesátých letech méně než deset. Na úspěšném lovu této ryby přitom závisí živobytí milionu lidí v Ugandě, Tanzanii a Keni.
Vedle industriálních splašků, které dusí jezero, a problémů spjatých s dravou rybou Lates Niloticus, se v osmdesátých letech objevil další problém.
Neregulované hnojení v okolí jezera a změny živočišných druhů v něm umožnily, aby jeho hladinu pokryl koberec vodního hyacintu. Ten znemožňuje malým loďkám domorodců pohyb a brání pronikání slunce pod hladinu, což dramaticky ovlivňuje život místních živočichů. Také se v něm nedá lovit pomocí sítí. Problém s hyacintem se ale daří řešit.

Špatné zprávy pro drobné rybáře

I když ryba Lates Niloticus dělá radost velkým zpracovatelům, méně už se z ní těší drobní rybáři. Ti byli závislí na menších druzích ryb, které velký sladkovodní dravec vytlačil. Drobní rybáři nejsou ve svých malých loďkách zvyklí lovit daleko od břehu.
Se špatnými sítěmi, které používají, navíc ani nemohou při pokusech chytit chutného dravce příliš uspět.

***

Viktoriino jezero

V 50. letech byla do jezera vysazena velká sladkovodní ryba Lates Niloticus.
Ta může dorůst délky dvou metrů a dosáhnout váhy 200 kilogramů.
Ve značné míře díky tomuto dravci bylo vyhubeno na 200 druhů původních menších ryb, což způsobilo v podstatě přírodní katastrofu.

Druhé největší sladkovodní jezero na světě je velké téměř 70 tisíc km2, tedy skoro jako Česko. Jeho průměrná hloubka se pohybuje okolo 80 metrů. Jako první běloch ho v roce 1858 spatřil Brit John Speke, který pátral po pramenech Nilu. Pojmenoval je podle tehdejší britské královny Viktorie.

Změnou druhů ryb a díky nekontrolovanému hnojení se v jezeře v 80. letech rozmnožil vodní hyacint, znemožňující drobný rybolov.
Brání také průchodu slunečního záření pod hladinu, což dramaticky mění život v jezeru.