Chcete radioaktivní odpad?

V posledním roce se často v médiích mluví o budování trvalého úložiště radioaktivních odpadů. Jedno z míst, které se zdá být z hlediska geologického podloží pro vybudování trvalého úložiště vhodným, je Budišovsko - krajina blízko Třebíče. V místních novinách vyšlo krátké zamyšlení z pera pana Arnošta Pacoly:

Budišovsko, to je vlastně naše meditační zahrada

Vyhořelé jaderné palivo je životu nebezpečné devadesát tisíc let. Uskladnit je tak, aby ničemu živému neškodilo, to je požadavek přesahující jakoukoliv naši civilizační zkušenost. Není divu, že se obyvatelé Rudíkova, Budišova, Náramče a dalších obcí v referendech vyslovili proti hlubinnému úložišti radioaktivních odpadů za svými humny. Ve svém odmítání úložiště mohou používat argumenty technické, ekologické a třeba i poukazovat na zhoršení faktoru životní pohody.
Ten nejobyčejnější argument přitom zní: dolování úložiště by poničilo krajinu Budišovska. Zmizely by možná mnohé remízky s keři a kamennými peckami, tedy scenerie, nad kterými by každý Japonec žasnul. To, k čemu se mistři japonských meditačních zahrad dopracovávali v kompozici kamenů a rostlin celá staletí, to nám příroda na sever od Třebíče nabízí s nenucenou přirozeností. Jsem přesvědčen, že kdyby dnešní Japonci více znali sever třebíčského okresu, jistě by jich na kontroly do dukovanské jaderné elektrárny jezdilo mnohem víc.
Ale že by takové ohledy ke kráse měly být důvodem k rozhodnutí úložiště na Budišovsku nestavět? To musí připadat mnohému dnešnímu tuzemskému technokratovi či politikovi směšné. Japonskému císaři Sagovi to směšné nepřipadalo. Dobrovolně abdikoval v roce 823, aby mohl žít ve svém venkovském sídle obklopeném zahradou.

Příspěvek jsem si se zájmem přečetl a vzhledem k tomu, že jde o téma stále živé, které se často objevuje i v komentářích na NP, dovoluji si Vám - čtenářům - nyní poskytnout svůj názor na věc:
Měl jsem to štěstí strávit pár dní v Japonsku a tak jsem viděl ty krásné zahrady, které Japonci umějí udělat. Určitě jsou i věci, které by Japonci obdivovali u nás. Japonci však nemají jen krásné zahrady, ale mají v provozu i 51 jaderných reaktorů. A další stavějí. Čeká je tedy stejný problém jako nás. Totiž najít vhodné místo k uložení toho, co již nejsme schopni z uranové rudy využít a to na dlouhých - jak bylo správně napsáno - přibližně sto tisíc let. Japonské úložiště bude jen větší, než to naše. Problém velikosti ale nebude u nich tak zásadní. Daleko těžší bude to, že celé Japonsko je v podstatě oblast zemětřesení a stavba úložiště bude pro Japonce velmi tvrdým oříškem. Mnohem tvrdším, než bude v tomto případě oříšek náš - český.
Kdybychom žili v roce 823, jako císař Sago, neměli bychom takové problémy. Místo radioaktivních odpadů by nás však trápil mor, krutí vládci té doby a nájezdy cizích válečníků.
Kdybychom žili na této zemi přibližně před dvěmi miliardami let, mohli bychom na vlastní oči sledovat, jak sama příroda provozuje jaderné reaktory (minimálně třináct) a ukládá radioaktivní produkty. Na území dnešního Gabunu v Africe, v lokalitě zvané Oklo byly tehdy tak příhodné podmínky (vysoké obohacení uranu spodní voda), že byla samovolně nastartována štěpná reakce, stejná jako v dnešních reaktorech. S přestávkami probíhala celých 500 tisíc let. A vznikly zde i desítky tun radioaktivních produktů včetně plutonia. V druhé polovině minulého století byly tyto přírodní reaktory objeveny a podrobeny zkoumání. Bylo zjištěno, že radioaktivní produkty se šířily z místa vzniku rychlostí přibližně deset metrů za jeden milion let. A to jim v tom člověk nebránil. Radioaktivní produkty nebyly uloženy v hornině, kterou by člověk - geolog pro tento účel označil jako vhodnou. Ale vraťme se teď do současnosti.
To, co vytvořila sama příroda v Gabunu už známe. Také víme, že i stonásobná rychlost šíření radioaktivity horninou by byla pro naše dnešní účely dostatečná. Trvalé úložiště má být zbudováno v kompaktní hornině, kde neproudí spodní voda a to v hloubce přibližně půl kilometru pod povrchem země. Stačí jen najít to SPRÁVNÉ místo. To stojí čas a peníze. A když už se takový kus kompaktní horniny najde, leží bohužel blízko nějaké vesnice, jejíž obyvatelé se stavbou nesouhlasí.
To není nic divného! Kdo by chtěl mít za humny úložiště radioaktivního odpadu? Skoro nikdo! Kdo by chtěl mít za barákem skládku komunálního odpadu, velkovýkrmnu prasat, uhelnou elektrárnu, dálnici, velkochov slepic, uhelný důl, atd.? Skoro nikdo!
A nyní naopak. Kdo z nás potřebuje elektrickou energii? Skoro všichni! Kdo z nás konzumuje vepřové, nebo kuřecí maso? Kdo z nás jezdí autem? Kdo z nás produkuje odpady, které nosí do nějakého kontejneru? No přece skoro všichni! A zde se kruh uzavírá.
Miloš Kopecký říkával, že existuje jedna morálka: \"Za všechno se platí. A nechtít zaplatit je tam, kde začíná nemravnost.\" Normální člověk je takový, že spotřebovává, ale nerad platí. Říká se tomu také princip NYMBY - z angličtiny Ne na mém dvorku. Asi 60 % obyvatel této republiky podporuje provozování jaderných elektráren, ovšem víc jek 90 % obyvatel nechce mít úložiště v blízkosti svého domova. Paradox! Prostě postavte si to kde chcete, ale NE za mým barákem! Někteří ekologičtí aktivisté jdou ještě dál podle principu BANANA - Nestavit nikde nic.
Co dělat? Jaderné elektrárny neodstavíme, mimo jiné proto, že bychom produkovali ve zvýšené míře jiné odpady. Mimochodem v jedné tuně popílku z hnědého uhlí je 6 až 40 gramů uranu. Při provozu klasických elektráren se snáší na naše hlavy… Ročně to jsou v ČR desítky kilogramů uranu. To jen jako příklad. Jinak produkujeme mnoho dalších odpadů.
Úložiště radioaktivních odpadů někde v budoucnosti být musí. Povrchová část úložiště bude stát na ploše cca 10 hektarů, tedy na čtverci přibližně 333 krát 333 metrů. Tento povrchový - viditelný - areál může stát kdekoliv nad podzemní - neviditelnou - částí úložiště v kruhu o poloměru 5 km od středu této podzemní části. To znamená, že nemusí být vidět ani z vesnice, která bude přímo stát nad částí podzemní.
Problémem trvalého úložiště nebude radioaktivita. Pokud bychom měli možnost dostat se například do meziskladu vyhořelého paliva v Dukovanech, mohli bychom si sáhnout na kontejner, který odděluje stěnou pouze 38 cm silnou vyhořelé palivové soubory od okolí kontejneru. Kdybychom stáli před kontejnerem celý den, dostali bychom do těla přibližně stejný efektivní dávkový ekvivalent, jako při jednom rentgenovém vyšetření plic. V trvalém úložišti se ocelolitinový kontejner vymění za kontejner pravděpodobně z nerezu a mědi, nad kterým bude navíc půl kilometru horniny.
Největší problém vidím v tom, že vesnice v blízkosti budovaného úložiště bude celé dlouhé roky jakoby v blízkosti velkého kamenolomu. Trvalé úložiště, to jsou hluboké šachty a kilometry chodeb. Deset, možná patnáct let budou okolo vesnických domků burácet náklaďáky plné žuly. Hluk, prach, rozbité silnice, velký provoz. To je ten problém! Protože kdo z nás by chtěl bydlet blízko velkého kamenolomu? Skoro nikdo! Na druhou stranu najdou desítky vesničanů na takové velké stavbě práci. Na dlouhé roky. A příslušná obec si určitě dokáže vydupat velké dotace. Dnes však převládá strach z radioaktivity masivně přikrmovaný různými aktivisty.
Když jsme u aktivistů, je zajímavé sledovat, jak se vyvíjí jejich názory na trvalá úložiště. Ještě před dvěma roky unisono říkali: \"Odstavte jaderné elektrárny! Produkujete tuny vyhořelého paliva a přitom nevíte co s ním. Nikde na světě nebyl uspokojivě vyřešen problém vyhořelého paliva. Přesunujete tento problém na naše potomky a to je neetické a nemorální.\" Skalní odpůrci jaderné energetiky opakují i dnes stále to samé. Jsou zde ale i zajímavé posuny. Například brněnské hnutí Duha zadalo koncem minulého roku analýzu trvalého úložiště a jejím výsledkem je doporučení úložiště nestavět, protože bychom tak \"rozhodli za budoucí generace bez možnosti revize našeho rozhodnutí\". To je v podstatě stejný názor, jaký my lidé \"od jádra\" celé roky říkáme.
Uložit časem \"něco\" budeme muset. Ale nemá cenu ukládat hluboko pod zem dnešní vyhořelé palivo, už jen proto, že jsme z něho využili pouze 4 % energie, která v něm je. A dnes už umíme provozovat reaktory, které dokáží jaderné palivo využít pětkrát lépe. To \"něco\", co budeme muset uložit jsou štěpné produkty. Ty už asi nebudeme umět dál využít. Máme na to však dost času.
Jen pro informaci, z jedné tuny použitého paliva nedokážeme dnes využít jen cca 35 kg štěpných produktů. Ty dokážeme separovat a zbytek znovu využít. Je to však zatím drahé.
V současnosti se v Čechách hledání vhodného místa pro trvalé úložiště zastavilo. Pro velký odpor lidí z vybíraných lokalit. Ve Finsku mají obce v této otázce právo veta. Přesto se tam však daří lokalitu pro stavbu trvalého úložiště najít. Je to prostě otázka vysvětlení skutečných rizik (nikoliv strašení jako u nás) a také samozřejmě otázka \"co za to\". A ta je naprosto na místě. Je na Správě úložišť radioaktivních odpadů a především na politicích, jak se u nás bude situace dál vyvíjet.
Týmy hledačů vhodného místa mají na nějaký čas pohov. Ale jen na rok, možná roků několik. Kdybychom podobně zastavili stavbu skládky komunálního odpadu u nějakého velkého města, nejdéle za pár týdnů by nebylo možné kvůli odpadkům vyjít z domu. Stejně tak by nebylo možno kvůli zápachu otevřít okno. Takový problém nám u radioaktivních odpadů zatím nehrozí. V areálu Dukovan a Temelína můžeme bez problémů uložit veškeré vyhořelé palivo a radioaktivní odpady vyprodukované za celou životnost elektráren.
Ale jednou to přijde. Jednou budeme muset vybrat místo, kopnout do země a odpady uložit. Doufejme, že nás do té doby nezavalí odpady jiné, kterým zatím nevěnujeme zdaleka tolik pozornosti, jako odpadům radioaktivním…

Jiří Tyc
občanské sdružení Jihočeští taťkové