Ministr zelenou vládu nedělá

Bude zelenější než její předchůdkyně: tak se před dvěma lety hovořilo o vládě Vladimíra Špidly. Hlavně personální složení mělo naznačovat posun. Kabinet se však v řadě důležitých věcí naopak vracel do 80. let. Důvod mnozí přičítají rostoucímu vlivu lobbistických skupin. Profit velkých znečišťovatelů má na ministerstvech v dosud nebývalé míře dostávat přednost před ohledem na lidi. To je ale jen část pravdy.
Špidlova vláda udělala důležité kroky. Jde hlavně o zavedení evropské soustavy Natura 2000, zajišťující lepší péči o nejvzácnější části přírody. Důležitý je též plán hospodaření s odpady na příštích deset let, který slibuje převrat v recyklaci a má podpořit lepší recyklační služby pro domy a byty.
Ale za prvé si tyto výsledky převážně vynutila Evropská unie. A za druhé je převažuje řada velkých kroků zpět. Vláda na papíře schválila snižování příspěvku ke globálním změnám podnebí. Pokud jde ovšem o reálná opatření, prakticky nic nedělá a dokonce se chystá, že průmyslu povolí znečištění zvýšit. Rapidně roste spotřeba toxických pesticidů v zemědělství, aniž by kabinet cokoli účinného podnikal.
Špidla se svými ministry otevřeli letité tabu a začali uvažovat, zda obětují další severočeské vesnice uhelným dolům. Ministerstvo dopravy se opět vážně zaobírá dávno zapomenutým megaprojektem kanálu Dunaj-Odra-Labe. Ministr průmyslu a obchodu si nechal schválit plán stavby dvou dalších atomových reaktorů a veřejně přemítá, že by za ně utratil sto miliard korun. Slova z předloňského srpna, že je potřeba začít s ozdravováním krajiny, aby lépe zachycovala povodně, se rozplynula do ztracena.
Příčinou není jen obstarožní uvažování ministrů i jejich úředníků. Jistě, někteří nepochopili rozdíl mezi ministerstvy a lobbovacím oddělením uhelných, dřevařských či betonářských společností. Přinejmenším stejný díl viny ale nese fakt, že Špidlova vláda neměla žádnou ekologickou politiku. Totéž platilo pro předchozí kabinety.
České vlády trpí dojmem, že ekologickou politiku si zařizuje ministr životního prostředí, a tím je o věc postaráno. Spolupráce mezi resorty se omezuje na připomínkování detailů v dokumentech. Jenže řada důležitých zelených témat do kompetence ministerstva životního prostředí nespadá. Pokud je má kabinet řešit, musí se o ně postarat příslušný - tedy jiný - resort.
Nejkřiklavějším příkladem jsou vysoké exhalace oxidu uhličitého, hlavní příčiny globálních změny klimatu. Ministr životního prostředí až donedávna neměl prakticky žádnou pravomoc, jak je přímo ovlivnit. Rozhodnutí spadala do kompetence ministerstev průmyslu a dopravy. Nový obchod s emisemi to alespoň částečně změní, ale zdaleka neřeší. Podobně spotřeba pesticidů na polích a v sadech je téměř bezezbytku v kompetenci ministra zemědělství; do rychle rostoucího počtu kamiónů křižujících republiku mluví prakticky pouze resort dopravy.
Nemá-li vláda jasno, co vlastně chce dělat, snadno se stane, že jedno ministerstvo znečištění snižuje, zatímco druhé zvyšuje.
Řešením nejsou vágní koncepce ani pár progresivních ekologických projektů či angažmá premiéra ve prospěch dílčí věci. Vlády musí přijít s konkrétními záměry zelené politiky. Musí umět říci, čeho hodlají dosáhnout. Musí jít o koncepční politická rozhodnutí, ve kterých se aktivně angažuje premiér: nikoli jen schvalování úřednických spisů nebo ex post hašení zákopových válek mezi ministry.
Autor pracuje v Hnutí DUHA, české ekologické organizaci