Posel špatných zpráv

\"Po světě žijí desetitisíce lidí na smetištích. Přehrabují se v hromadách odpadků a hledají, co by se dalo ještě zpeněžit. Kovy, oděvy, plastové láhve... V Manile jsem na jednom takovém místě potkal osmiletého kluka. Jmenoval se Geoffrey. Zeptal jsem se ho podobně, jako jsem se ptal dětí v jiných zemích: Byl jsi někdy ve škole? Na chvíli se zastavil, pak se podíval na otce, který pracoval vedle něho a jen zavrtěl hlavou: Co to je škola? Ukázalo se, že Geoffrey nejenže nebyl nikdy ve škole, on dokonce tu manilskou skládku nikdy neopustil. Tady se narodil a každý den pracoval...\"
Když o tomto svém zážitku nedávno hovořil kanadský student Craig Kielburger na konferenci pořádané na radnici v australském Melbourne, v sále zavládlo ticho. A on pokračoval.
\"Podobné to bylo i v Jižní Americe. Vzpomínám na děti pracující v dolech. Pořád kašlaly. Nutil je k tomu uhelný prach, který se jim usadil na plicích. Pracovaly v příšerných podmínkách. V těsných nevětraných nízkých chodbách, celý den ohnutí. Uhlí rubaly ručně. Mnohé trpěly slepotou, stěžovaly si na artritidu. Nejvíce mne zasáhlo, když jsem je viděl vycházet na konci směny z temných slují. Pohybovaly se jako přízraky...\"
Craig Kielburger ještě nedávno jezdil po světě a dělil se o zážitky, které nasbíral při svých cestách jako představitel organizace (Kids Can) Free the Children. Ta má sto tisíc členů v pětatřiceti zemích a jejím hlavním cílem je boj proti zaměstnávání dětí. Craig organizaci založil v roce 1995, když mu bylo dvanáct let. Říká, že všechno tehdy způsobila náhoda. Hledal v novinách nějaký komiks a narazil na článek s titulkem Dvanáctiletý chlapec zavražděn!
\"Jmenoval se Iqbal Masih a byl z Pákistánu. Byl zavražděn, protože se snažil upozornit na hrozné podmínky, v nichž pracovaly děti v jedné továrně na koberce. Dodnes si pamatuji na fotku, která byla u toho článku. Na ní byl malý útlý chlapec, oblečený v jasně červeném tílku. Pěsti měl zaťaté a jednu ruku vztyčenou k nebi.\"
Craig si tehdy promítl před očima svůj život a uvědomil si, jak se liší od života jeho pákistánského vrstevníka. Uvědomoval si tu nespravedlnost, která byla spáchána kdesi daleko, v neznámém Pákistánu. A řekl si, že se musí něco stát. Vzal noviny s článkem do školy, navštěvoval tehdy sedmou třídu, a řekl kamarádům, že potřebuje pomoc. Deset z nich pak po vyučování zašlo k němu domů. Objednali si pizzu, rozsadili se kolem stolu a přemýšleli, co by mohli udělat.
\"Hovořil jsem o tom také s rodiči. Pořád dokola, že by se mělo něco udělat. Ti, když viděli, jak jsem zapálený, mi umožnili, abych odjel s Alamem Rahmanem, známým kanadským bojovníkem za lidská práva, do Asie. Na vlastní oči jsem tak viděl, co se tam dětem skutečně děje. Po návratu jsem o tom napsal kapitolu do knihy Osvoboďte děti a se svými kamarády jsem založil organizaci (Kids Can) Free the Children.\"
Hned od počátku si řekli, že nejlepší způsob, jak pomoci svým vrstevníkům, bude pomoci jim se vzděláním. Děti dětem - to bylo jejich motto. A tak oslovili několik škol v Kanadě, v USA, v Evropě a v dalších vyspělých zemích a během několika týdnů se jim podařilo nashromáždit a rozeslat školní pomůcky pro sto tisíc žáků.
A ta pomoc se nepřerušila, ani když místa většiny zakladatelů zaujali další dvanáctiletí. Nedávno třeba putovala zásilka školních pomůcek a teplých oděvů pro devět tisíc školáků v Afghánistánu. Do Sierra Leony, kde ve školách usedají i bývalí dětští vojáci, poslali tři tisíce učebnic a stoly a židle. Pomohli při výstavbě nové školy ve Freetownu.
Za dobu své existence organizace (Kids Can) Free the Children pomohla postavit v rozvojových zemích už více než tři sta vesnických škol a nashromáždila milióny dolarů pro lékařskou pomoc potřebným dětem. A téměř u všeho podstatného byl až donedávna i zakladatel organizace Craig Kielburger, který se během svých cest setkal s mnoha státníky a význačnými osobnostmi. Nejsilněji na něho podle jeho slov zapůsobila Matka Tereza.
\"Postavou byla menší než dvanáctiletý kluk. Ale to, jak byla vitální, bylo neuvěřitelné. Měla široké srdce. Zeptal jsem se jí, jak je možné, že po tolika letech, tváří v tvář nezměrné bídě a utrpení, si udržela svůj optimismus, naději v lepší zítřek. Odpověděla mi tehdy slovy, která si budu pamatovat celý život. Neměli bychom si namlouvat, že musíme činit obrovské věci. Stačí malé, ale s velkou láskou.\"
Dnes Craig Kielburger studuje na vysoké škole a plánuje si, že bude jednoho dne pracovat pro Organizaci spojených národů: \"Nejraději bych pomáhal bývalým dětským vojákům při jejich návratu do normálního života,\" říká.

Craig Kielburger se během svých cest setkal s mnoha dětmi ulice. \"Vzpomínám na takovou skupinku z El Salvadoru. Bylo jim mezi osmi a patnácti a žily ve vyřazeném autobusu. Zeptaly se mne, jestli bych si s nimi nezahrál fotbal. Jasně, řekl jsem. Jeden z nich se rozhlédl a našel plastikovou láhev. Sroloval ji, převázal motouzem a řekl: Tak jo, můžeme začít, máme míč. Večer jsem pak spolu s nimi spal v tom vraku autobusu. Před zimou nás chránily jen noviny a kartóny papíru...\"