Tropické deštné pralesy, prodáno zachmuřenému pánovi ve třetí řadě!

Opravdu se může stát, že by věta z titulku mohla někde zaznít? A kdyby přecijen zazněla, ten kdo by tropické pralesy prodával, byl by za padoucha nebo jejich spasitele? A je vůbec možné tropické pralesy zachránit? A předčím je vlastně máme zachránit? A máme je opravdu zachránit nebo se spíše smířit s tím, že topické deštné pralesy byly , jsou , ale nebudou? A co na to Binární Ládin?

Otázku , „Kto by mal vlastniť amazonské pralesy“ položil ve svém článku Peter Kupčík a na můj blog s ní přispěchal jako se svou troškou do debaty o socialismu , bohužel až v době , kdy abych tak řekl už v sále zůstal jen správce,tedy já, kdežto kumpanie příznivců a odpůrců socialismu, už odešla halasit jinam. S Peterem jsme se nakonec dohodli, že pralesy si stejně zaslouží vlastní „hřiště“ ,nuže,tady je.
Řeknu vám, že od samého začátku , se mi na otázce: „Kdo by měl vlastnit amazonské pralesy?“ něco nezdálo a teprve po kratším uvažování mi došlo co. Tak za prvé ono tu nejde jen o amazonské pralesy, ale třeba i o pralesy v jihovýchodní Asii a i jinde (stručný přehled příkladně zde ) což je ovšem kosmetický detail, počítám že Peter určitě svou otázku omezil na Amazonii pro její větší význam při tvorbě klimatu, ale obecnější odpovědi se určitě bránit nebude.
Daleko víc mě provokovala jiná věc a ačkoliv extrémně nerad cituji našeho současného pana presidenta ,tak se musím zeptat: A není ona ta otázka úplně , ale úplně špatně položená? Je položená tak, jako by pralesy nikomu nepatřily a my je mohli někomu přidělit, či současným vlastníkům nařídit aby je přiděli někomu kdo se o ně lépe postará. Jenže, pralesy už někomu patří a my máme jen minimální šanci a kdo ví jestli právo do těchto vlastnických vztahů zasáhnout. Jak by tedy měla znít správná otázka? Momentík, hned se k tomu dostanu.
Nejprve budu trochu hádat, bohužel se mi nepodařilo dohledat komu přesně které pralesy patří, ale předpokládám, že nejspíše většina jejich rozlohy bude patřit státům na jejichž území pralesy leží a jejichž vlády asi také budou mít v rukou přidělování koncesí na těžbu dřeva, sem tam asi bude nějaký ten hektar v soukromých rukách, někde bude možná něco vedeno jako majetek původních obyvatel. Každý z těchto vlastníků přistupuje k pralesům tak, aby z nich měl co největší užitek, což je ovšem pro každého z nich něco trochu jiného a každý pochopitelně tento užitek vydobývá s různou efektivitou. Kde je tedy problém?
Tropické pralesy totiž poskytují obecně řečeno dvě základní komodity. Tou první jsou různé vzácné dřeviny jako mahagon, palisandr , týk a podobně, které slouží jako suroviny k výrobě zazobaného nábytku a po světě běhají zástupy snobů ochotných za tyhle věci utratit celé dědictví po zamordované babičce.
Tou druhou komoditou, kterou pralesy produkují, je něco o čem by se dalo mluvit jako o stabilním klimatu v podobě jako ho známe dnes a za tuhle komoditu nikdo neplatí ani cent! Stejně jako nikdo neplatí ani cent za zachování biodiverzity, kterou se tu zdráhám uvést jako třetí komoditu ačkoliv je mi jasné, že zmizení všech těch živočišných a rostlinných druhů ,které by sebou umírající prales vzal do hrobu, by se také nějak projevilo na životě lidstva a nejspíše negativně.
Předkové vlastníků pralesů prostě neměli „nos“ , jež předky Arabů přiměl seskočit z velbloudů na přírodním bohatství, které se dá po vytěžení zabalit do plechových sudů a draze prodat. Předkové vlastníků pralesů předali svým potomkům přírodní dědictví vyrábějící produkt, bez kterého život na zemi bude pro člověka určitě o hodně složitější, ne-li nemožný, potřebuje jej doslova každý,ale na tropický „generátor klimatu a biodiverzity“ se bohužel nedá nasadit pípa a vyvěsit cedulka: „Klima vhodné pro zemědělskou produkci, plus obdivuhodná rozmanitost života – 48 dolarů za barel.“
Podobné uvažování mě tedy nakonec dovedlo k položení té správné otázky: Jak přimět nás ostatní ,abychom vlastníkům tropických deštných pralesů platily za to ,co od nich v tenhle okamžik dostáváme zadarmo ,ale přitom se bez toho asi nedokážeme obejít? Zkrátka, jak to zařídit,aby vlastník pralesa, ať už je jím kdokoliv , vydělával víc na zachování pralesa, než na jeho vytěžení.
Jakmile bude zajištěno , že vlastník pralesa dostane „za klima“ víc než „za dřevo“ , je už potom asi celkem jedno, komu bude prales patřit. Jak se říká, jen blázen si podřízne slepici snášející zlatá vejce , tedy v zájmu vlastníka „pralesní slepice produkující klima“ bude pochopitelně její zachování, možná i růst, pokud to tedy je vůbec možné a pralesy vůbec ještě mají nějakou šanci na vzpamatování a pokud skutečně je v lidských silách kormidlovat přírodní procesy tak mohutné, jako je například růst a vývoj pralesa,což už je asi trošku jiná debata.
Bohužel netuším, jak zařídit abychom my ostatní vlastníkům pralesa platily dostatečné sumy za jejich „produkt“ . Mám dojem, že kdyby jste si uspořádali průzkum na téma: „Tropické pralesy“ sejde se vám obrovská hromada odpovědí typu: „jo, ty vole něco by se s tím mělo udělat“ , ale jen zanedbatelná hromádka šeků a úpisů na padesát dolarů ročně. Takže, jestli ono to nakonec nedopadne podle muddosloví , které si dovolím parafrázovat: bude se to drátovat flikovat, vytloukat klín klínem, problémy se budou ignorovat dokud nepřerostou v průsery, chvilku to bude fungovat a pak to celé krachne. A začne to nanovo. A nebo taky ne. A nebo bez nás.
Ačkoliv se to zdá off-topic , myslím, že k takovému závěru se hodí ještě jeden citát, tentokrát doslovný. Je z písně Dilema pyrotechnikovo od Daniela Landy: „Vím že jednou přijde chvíle kdy se prostě seknu, jenom pořád doufám že to nebude teď!“ Za poslední rok jsem asi neslyšel nic, co by přesněji vystihovalo podstatu lidského přístupu k světu kolem nás. My všichni tak nějak víme, že náš osobní čas i čas lidstva má své hranice. Jenom pořád doufáme , že ne tady a ne teď.