zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

Medvědi už vědí

07.12.2004
Příroda
Medvědi už vědí
Tatranská klimatická katastrofa za dvě hodiny pominula, ale strach i po týdnech trvá: jde z vládního výboru pro obnovu a rozvoj Tater. Slovenský premiér Mikuláš Dzurinda si ho sestavil jako takovou malou vládičku. Nominoval do ní osm ministrů, dva politiky z HZDS a ze Smeru, přizval popradského přednostu a primátora Vysokých Tater. Lesníci, nevzrušujte se, dál si zpracovávejte svou kalamitu, ochranáři, přepočítávejte si ty svoje ubohé tři zóny, a občanská sdružení, seďte doma a do ničeho nestrkejte nos. Rozhodnou o vás i o všech tatranských trendech a problémech hodní tatíčkové vybraní na základě pečlivě vymyšleného politického klíče. Že kromě jediného zástupce z Tater toho o problémech ostatní zúčastnění moc nevědí, je ku prospěchu věci. Alespoň nebudou zdržovat dotazy a hlasování půjde vždy rychle od ruky.
Jenže zase do toho strkají nos nějací bratislavští umělci a intelektuálové, kteří toho o současných problémech Tater také moc nevědí a jenom kalí vodu. Prý koho chce vládní výbor koordinovat, když žádná diskuse o Tatrách dosud neproběhla. To je sice pravda, ovšem výbor na ozdobu, případně na zaregistrovávání nějakých nových podnikatelských iniciativ, o nichž se stále dokola šušká, ale nikdo je na vlastní oči neviděl, může být přece taky potřeba. Dobrovolně se stal jeho advokátem slovenský ministr životního prostředí László Miklós. Ubezpečil, že vládní výbor nechce Tatry zničit a že není správné, když od něho veřejnost automaticky předpokládá zlomyslnost. Co by však měla předpokládat, neuvedl.
Vše je však ještě složitější, výbor má statut poradního orgánu vlády. Vláda zasedá a neví, co s Tatrami. Ministr Miklós se sebere (nebo některý jiný ministr z těch, kteří jsou členy výboru) a jde se poradit na výbor. Výbor svolá další ministry, pozve čtyři externisty a vydá radu. Ministři si sami sobě tu radu předají a ve vládě rozhodnou. Ti popletení intelektuálové netuší, jak výtečně to zjednoduší úřadování, a píší svoje pamflety, které ještě provokačně nazvou Nad Tatrou sa blýska... A ještě do toho zaplétají demokracii. Jsou to samí vážení umělci - Chudík, Kramár, Popovič, Lipa, a tak to berou příliš vážně.
Nelze jinak než věřit meteorologům, že orkán, který to všechno vyvolal, byl snadno popsatelný "obyčejný meteorologický jev. Zřejmě věc posuzovali z hlediska například Floridy, ale v našich zeměpisných šířkách takový obyčejný větříček, jako byl v Tatrách, běžně nefouká. Stejně jako se nezdála být nijak běžná povodeň v Praze a pět let předtím na Moravě. Sucho mezi tím většina z nás tak drasticky nevnímala, ale taky bylo ve století rekordní. Těch rekordů v počasí je nějak moc najednou. Jestliže nás klimatologové po tom všem uklidňují, že to ještě není projev klimatické změny, že ta teprve přijde, tak se tedy máme na co těšit. Vidět ob rok něco jako pomlácené nádherné mohutné tatranské smrkové krasavce a zatopenou Malou Stranu není do budoucna nic povzbudivého. Asi kvůli tomu doma se ženou a dcerou založíme poradní výbor a budeme chodit na chodbu navzájem konzultovat, jak je hloupé, že české, ale ani
slovenské podniky nechtějí přestat čadit a s emisními poukázkami ještě kšeftovat. Není to dobré klima. Tentokrát myšleno společenské.
A jak to vlastně s tím tatranským orkánem bylo? Meteorolog Pavol Zahoranský, který byl jevu více než blízko na stanici popradského letiště, má hypotézu dosti rozdílnou od těch dříve publikovaných. Tlaková níže se nevytvořila na Baltu, jak se říkalo, protože by vítr musel poškodit severní svahy. Naopak níže měla původ v Severním moři, prohloubila se na německo-české hranici a posouvala se zhruba po padesáté rovnoběžce k Tatrám. Přes Tatry se přeléval studený vzduch. Když se tlaková níže za rotování proti směru hodinových ručiček přihnala k Podbanskému, jihozápadní teplé proudění se přeměnilo ve studené severozápadní. Studený vzduch od severu vzhledem ke své tíži vůči okolnímu teplejšímu vzduchu doslova přepadával jako vodopád přes Tatry.
Místem dopadu byla Cesta svobody a výsledky jsou známé. Silný západní vítr nedovolil, aby se těžký studený vzduch valil až do podhůří, a obce i lesy v těch místech tak zachránil. Stromy totiž nelámal pravidelný prudký vítr, který na Skalnatém Plesu minutu před sedmou letěl až rychlostí 194 kilometrů. Lámaly je prudké pulsy tvořící se pod Tatrami, byť rychlost větru byla o dvacet až třicet kilometrů za hodinu nižší. Jestliže se strom nevzpamatoval z prvního poryvu a vítr na něj znovu udeřil, když byl v odvráceném překmitu, neměl šanci. Když to přežil poprvé, podruhé určitě ne.
Jaké poučení si vzít z tohoto příběhu? Že se nevyplácí být na Cestě svobody, když padá studený vzduch od severu. A také, že ony přirozené smrčiny, které nápor přežily a o nichž se tolik diskutuje, mohly mít zkrátka štěstí, že byly výš, než kam dopadala ona těžká studená masa. Věděl-li medvěd včas a utekl dříve, než to všechno začalo, se dovíme až na jaře.

Čestmír Klos (cestmir.klos@euro.cz)
Zdroj: Euro

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
UŽITEČNÉSEMINÁŘE.CZ
28
11. 2017
28.11.2017 - Seminář, školení
Praha,
Konferenční centrum CITY - Pankrác
ASIO, spol.s r.o.
15
12. 2017
15.12.2017 - Ostatní akce
od 09:30 do cca 11:00, na YouTube
Vodní zdroje Ekomonitor
6
2. 2018
6-7.2.2018 - Konference
hotel DAP, Praha
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí