Když živly berou domy

"Dřív byly velké vlny jen v listopadu a prosinci. Dnes už jsou skoro každý měsíc," říká ustaraně sedmasedmdesátiletý tuvalský rybář Falealuga Apelamo a svůj zrak upíná k oceánu. Jeho obavy, které popsal časopis Smithsonian Magazine, jsou namístě: některé tuvalské domy už pod jejich přívalem zmizely pod vodou, a lidé tak přišli o střechu nad hlavou. Podobný osud potká během čtyřiceti let všech jedenáct tisíc obyvatel tohoto malého pacifického ráje. V důsledku globálního oteplování ho má totiž pohltit zvýšená hladina světového oceánu, proto se již dnes část Tuvalanů pokouší v okolních zemích získat azyl. Odborníci na migraci upozorňují, že lidí opouštějících své domovy kvůli zničenému životnímu prostředí každý rok rapidně přibývá. Jestli se vyplní nejčernější prognózy, v půlce století jich bude sto padesát milionů, což je pětkrát více než dnes. Jedním z možných cílů těchto běženců má být Evropská unie. Jak je na jejich přijetí připravená a čím k řešení tohoto problému může přispět Česko?

Zkuste to na Zélandu

Ještě před třiceti lety o nich slyšel málokdo. V posledním desetiletí ale začalo stále častěji docházet v důsledku devastace přírody k výraznějším změnám klimatu. Ať už v podobě velkých záplav, sucha nebo různých epidemií. A tím geometricky narostl počet lidí, kteří z těžko obyvatelných míst začali hromadně utíkat a častěji dnes překračují i hranice okolních států. Minulý rok jich bylo už třicet milionů. Například v Íránu v posledních několika letech pohřbila rozšiřující se poušť už přes stovku vesnic, podobná situace je rovněž v Nigérii. Naopak povodně každoročně vyženou z domovů stovky tisíc lidí v Bangladéši, Thajsku nebo Indii a stoupající mořská hladina tu může vést k exodu až několika desítek milionů lidí.
Většina z nich, převážně z Afriky a Asie, dosud migrovala v rámci své země, případně hledala útočiště v některém z okolních států. Jak ale rychle roste jejich počet, dá se reálně očekávat, že část z nich zamíří i do Evropské unie. Šance získat v Unii azyl je však dnes pro takzvané environmentální migranty nulová. Brusel ho totiž uděluje pouze běžencům pronásledovaným z politických, rasových nebo náboženských důvodů. Stejný přístup má dokonce i OSN. Zatím jedinou zemí na světě, která jim otevřela své brány, byl minulý rok Nový Zéland, který přijal několik desítek již zmiňovaných Tuvalanů.
Právě v těchto dnech se environmentálními uprchlíky zabývá Evropský parlament, konkrétněji jeho výbor pro rozvoj a mezinárodní spolupráci. "I když tato agenda nebyla dosud příliš frekventovaná, v poslední době se to začíná pod vlivem dat o rostoucím počtu těchto migrantů měnit a toto téma se tak pomalu dostává na pořad dne. Mnozí cítí, že Evropa je za jejich situaci spoluodpovědná, a proto by se k nim měla přihlásit. Globálním znečišťováním životního prostředí totiž sami pomáháme environmentální uprchlíky vyrábět," říká členka výboru Jana Hybášková (ED). "Osobně bych spíše než udělovat azyl byla pro prevenci. To znamená, že Unie by mohla různými motivačními programy přesvědčovat příslušné vlády rozvojových zemí, aby nedevastovaly životní prostředí, a zároveň jim více než dnes poskytovat pomoc, když je nějaká přírodní katastrofa postihne." Podobně to vidí i britská europoslankyně za Zelené Jean Lambertová, která se enviromentálním uprchlíkům řadu let věnuje. "Unie by měla kombinovat více kroků najednou. Jednak uznat nejhůře postiženým enviromentálním běžencům právo na azyl, jednak se angažovat přímo na místě. Vedle toho by měla více tlačit na změnu často liberálních vývozních politik svých členských států, které do zemí třetího světa prodávají zbraně. Ničení životního prostředí a následné exody jsou totiž často důsledkem občanských válek nebo ozbrojených konfliktů," říká Jean Lambertová.

Jen ne novátorství

A jakou úlohu by v otázce enviromentálních migrantů mohlo sehrát Česko? "Už jen proto, že jsme několik desetiletí sami výrazně přispívali k celosvětovému znečišťování životního prostředí, bychom těmto lidem měli umožnit získat u nás azyl. Podobnou politiku bychom pak mohli prosazovat i v rámci Unie," říká bývalý ministr životního prostředí Bedřich Moldan. "Je tu ale i ještě další, ryze pragmatický důvod, proč být vůči nim otevření. V Česku a obecně v celé Evropě chybí v důsledku nízké porodnosti pracovní síla. Přijímáním environmentálních migrantů by se tak tento problém dal částečně řešit." Jen na okraj: v Česku bude během pětadvaceti let chybět více než čtyři sta tisíc práceschopných lidí, Evropa jich bude do roku 2050 postrádat téměř sto milionů. Myšlenku, že by se Česko mělo vůči environmentálním běžencům více otevřít, nicméně tuzemské ministerstvo zahraničí zatím odmítá. "Dosud jsme tento problém blíže neřešili," říká stručně lidovecký ministr zahraničí Cyril Svoboda. "Takže obecně k tomu můžu říct snad jen to, že bych v takovýchto složitých věcech volil spíše konzervativní přístupy, což v tomto případě znamená nechat věci tak, jak jsou, a nezavádět nějaké novátorské metody."

Začalo to v Káhiře

Na environmentální uprchlíky poprvé v osmdesátých letech upozornil egyptský vědec Essam El-Hinnawi, který v afrických zemích objevil desítky kmenů, jež z jejich domovů vyhnala drastická sucha nebo odlesňování. Environmentálního uprchlíka El-Hinnawi definuje jako člověka, který musel opustit svůj domov kvůli narušení životního prostředí, jež ohrožovalo jeho existenci, nebo vážně ovlivnilo kvalitu jeho života.
Mezi hlavní příčiny environmentální migrace patří katastrofální sucha, nebo povodně (v Argentině loni vyhnaly z domovů dvě stě tisíc lidí), znečištění vodních zdrojů, stavba gigantických přehrad (například stavba vodních přehrad v Číně sebere domov více než milionu lidí), necitlivá těžba přírodních surovin, nebo jevy provázející globální oteplování jako třeba zvyšování mořské hladiny.

Lucie Dorůžková, Ondřej Kundra