Kjótský začátek jako krok v řadě

Po bezmála třinácti letech vyjednávání vstoupí ve středu v platnost Kjótský protokol - první mezinárodní smlouva o snížení exhalací, které způsobují globální změny podnebí. Vinou nekončících diskusí, letitých obstrukcí a řady ústupků protokol získal pověst úplného fiaska, které vlastně k ničemu nebude. Neoprávněně.
Samozřejmě, snížení exhalací o zhruba jedno procento oproti roku 1990, které signatáři protokolu nakonec slíbili, rozhodně svět nezajistí před hrozbou přibývajících a stále silnějších povodní, hurikánů, vln horka či sucha, před šířením tropických nemocí, zaplavováním pobřežních nížin či ještě větším nedostatkem vody v suchých oblastech. Smlouva obsahuje řadu dodatků, výjimek, děr, kompromisů a obezliček. Ke všemu se ji rozhodly bojkotovat současné vládní administrativy ve Spojených státech i Austrálii, zemích, které způsobují asi čtvrtinu světového znečištění.
Ve skutečnosti to však vůbec není tak špatné, jak se na první pohled zdá. Kjótský protokol výslovně stanoví, že jde pouze o první kolo, po němž budou následovat další dohody. Význam tkví v historicky prvním právně vymahatelném a přitom celosvětovém závazku snížit znečištění skleníkovými plyny. Precedent otevřel cestu k dlouhodobým opatřením. Neformální debaty o tom, co přijde po roce 2012, dokdy signatáři musí kjótský závazky splnit, už začaly. Vědci předběžně spočetli, že do konce století je potřeba exhalace postupně omezit asi o 60 až 80 procent.
Ani to jedno nynější procento není tak zanedbatelné, jak se může zdát. Ve většině průmyslových zemí totiž emise zatím rostou, takže dnes jsou vyšší než v roce 1990. Protokol zajistí, že se tento trend obrátí o 180 stupňů. Tím nastartuje důležitou, ačkoli dlouhodobou proměnu hospodářství. Signatáři se rozhodli pro moderní čisté technologie i efektivnější, a tedy silnější ekonomiku namísto snahy za každou cenu zachovat obstarožní uhelné a ropné dinosaury.
Bojkot smlouvy dvěma důležitými hráči je určitě nepříjemný. Můžeme se na něj ale dívat i opačně: mezinárodní společenství dosáhlo téměř úplné shody. Na Kjótském protokolu se dokázaly shodnout Evropa, Rusko, Kanada, ostatní průmyslové státy i rozvojové země, včetně Číny, Indie a Brazílie.
Přitom snižování znečištění se neomezuje na Kjótský protokol a Bílý dům se nerovná celé Spojené státy. Bushova administrativa smlouvu odmítla, ale řada členů unie podniká vlastní opatření ke snížení znečištění.
Například jedenáct států na východním pobřeží Spojených států se chystá zavést podobný systém obchodování s emisemi, jaký počínaje letošním rokem spouští Evropská unie. Číně dohoda neukládá žádné výslovné závazky, přesto tam exhalace už několik let klesají.
A konečně - opravdu to trvalo hrozně dlouho? Experti označují globální změny podnebí za možná největší hrozbu, které současný svět čelí. Řešení si vyžádá rozsáhlou technologickou modernizaci světových ekonomik. Hospodářství musí postupně skoro úplně nahradit fosilní paliva, která jej dvě století poháněla, a podstatně snížit plýtvání energií. Oba úkoly jsou docela náročné. Že se mezinárodní společenství během třinácti let dohodlo na prvním velkém kroku, není tak špatný výsledek. Kde jinde se něco podobného povedlo?
Další kola mezinárodních dohod se už vážně začnou týkat také České republiky. Z Kjótského protokolu shodou okolností, kvůli jednomu detailu, jeho právní konstrukce prakticky vyklouzla. Přitom v přepočtu na obyvatele patříme do druhé pětice nejhorších znečišťovatelů na světě, soustavně se také objevujeme na prvních místech na evropském žebříčku exhalací. Čím později s tím domácí politické špičky začnou něco dělat, tím dražší to bude.
Autor je programovým ředitelem ekologické organizace Hnutí DUHA