Kde to páchne, tam jsou peníze

"Na začátku byl můj otec, právník. Naučil mě, že není správné stát stranou, když je někomu ubližováno. Tak jsem podle toho jednala. A výsledek? Dvacet let vězení," říká peruánská ekologická aktivistka Maria Elena Foronda Farrová...

Dnes už se jen hořce usmívá, když vzpomíná na září 1994, kdy byl rozsudek nad ní vynesen. Ale tehdy, kdy v Peru vládl tvrdou rukou Alberto Fujimori, byla k smrti vyděšená.
"Největším paradoxem bylo, že ze mě, ženy, která se štítí násilí a bojí se zbraní, udělali zabijáka. Členku teroristického hnutí Světlá stezka."
O skandálním rozsudku nad Farrovou psaly přední světové noviny, hovořily o něm televizní stanice, pro její propuštění se vyslovovali politici.
"Nakonec to dopadlo dobře, dostala jsem se ven po několika měsících. Když se za tím vším dnes ohlížím, říkám si, že mě pobyt ve vězení nezlomil. Naopak. Našla jsem v sobě sílu, o které jsem do té chvíle netušila, že ji mám."
K propuštění nevinné ženy přispěl nejvíce její otec, zmíněný právník Cupertino Foronda, který za ni celou dobu bojoval, a také tlak mezinárodních organizací na peruánské úřady. Nejvyšší soud země nakonec rozsudek zrušil. Než se tak ale stalo, Maria Elena strávila ve vězení třináct měsíců.
Maria Elena Foronda Farrová se narodila v roce 1959 v Limě. Později vyrůstala v Chimbote, průmyslovém přístavu, který leží na sever od hlavního města. Vysokou školu vystudovala v Mexiku. Stala se socioložkou. V polovině osmdesátých let se vrátila do Chimbote. Chtěla tu pracovat jako dobrovolnice, věnovat se sociální péči.
"Pohybovala jsem se po městě, mezi lidmi. A s hrůzou jsem zjistila, v čem žijí. Za všechno mohly továrny na výrobu rybí moučky. Nemohla jsem se na tu špínu, na ten děs, který produkovaly, dívat. Rozhodla jsem se, že se to pokusím změnit."
Peru je největším světovým producentem rybí moučky, substance, z níž je vyráběno hnojivo či krmivo pro zvířata. Většina závodů, v nichž se vyrábí, je v Chimbote. Najdete je všude, v okolí města i přímo v jeho středu. A hned vedle nich, v nejtěsnější blízkosti, stojí domy a školy.
Továrny jsou rozházeny bez ladu a skladu, podle toho, jak se město v šedesátých letech divoce rozrůstalo. Tehdy jich zde bylo postaveno během pěti let 42 a zároveň prudce vzrostl počet obyvatel města - ze čtyř tisíc na čtyřicet tisíc. Dnes žije v Chimbote už 350 tisíc lidí.
"Většina továren byla zastaralá. Nikdo si nedělal hlavu s ochranou životního prostředí. Do městské kanalizace odcházely odpadní vody se zbytky ryb, krví, oleji, proteiny a do ovzduší chrlily saze. Nevyhovující kanalizace se každou chvíli ucpala. A všechno to svinstvo se pak vyvalilo do ulic. Ve splašcích se brodily děti a hledaly zbytky ryb, které by mohly prodat na trhu..."
Maria Elena Foronda Farrová se svými prohlášeními brzy znelíbila. Mocným vadilo, když upozorňovala na to, že průměrná délka života v Chimbote je o deset let kratší než v ostatních částech Peru. Že mnoho lidí trpí kožními chorobami, alergiemi, nemocemi dýchacích cest. Že nejvíce postižené jsou děti a staří lidé. Ale pořád jí ještě neubližovali. To až ve chvíli, kdy začala hovořit o propojení vojenských velitelů a představitelů města s továrnami, když pojmenovala ty, kdo "závody smrti" vlastnili.
Byla odsouzena společně s Oscarem Diazem Barbozou, za kterého se právě chystala provdat. Komentovala to stručně: "Kde to páchne, tam jsou peníze." Nad Chimbote se opravdu nepřetržitě vznášel odporný puch.
Po propuštění se Maria Farrová nestáhla do ústraní, jak možná mnozí čekali. Pobyt ve vězení ji nezastrašil. Hovořila dál o tom, jak továrny na rybí moučky devastují pobřežní vody. Jak do jižního Pacifiku vypouštějí vedle splašků i téměř vroucí odpadní vodu. Podél pobřeží se tak vytvořila zóna smrti. Přispěli k ní však i rybáři, kteří zdecimovali rybí hejna, když používali k lovu speciální vlečné sítě.
"Vždycky tady byla hojnost ryb. Dnes za nimi musí rybáři se svými malými čluny plout i více než čtrnáct hodin..."
V posledních letech se ale něco přece jen začalo měnit. A to hlavně vlivem organizace Natura, největšího společenství ochránců životního prostředí v zemi, kterou Maria Farrová založila. Konečně si všichni sedli k jednomu stolu. Představitelé státu, majitelé továren, ochránci životního prostředí, obyvatelé Chimbote.
"A konečně někteří majitelé továren na rybí moučku přišli na to, že když se budou chovat k přírodě šetrněji, tak na tom z dlouhodobého pohledu nemohou prodělat," říká Farrová.
Osm z dvaceti šesti společností v Chimbote, které vyrábějí rybí moučku, nahradilo v posledních měsících zastaralé technologie novými. A místní úřady do patnáctiletého rozvojového plánu oblasti zahrnuly poprvé i starost o životní prostředí.
"Ochrana životního prostředí je uznávána jako jedno ze základních lidských práv. A lidé v to u nás zase začali věřit. Vrací se nám naše důstojnost a úcta," řekla Marie Elena Foronda Farrová.
A hned dodala: "Nemůžeme ale přestat. Musíme na ně pořád tlačit. Pořád ještě více než polovina továren na rybí moučku vše ignoruje a znečišťuje Chimbote a oceán."