Vláda by měla udílení koncesí včas zastavit

Co chceme používáním motorových biopaliv dosáhnout? Jakým způsobem je možné náklady na jejich využívání minimalizovat? To jsou dvě základní otázky, které si musíme položit, uvažujeme-li o motorových biopalivech, jmenovitě bioetanolu. Biopaliva totiž nejsou a nebudou běžný tržní segment a zisk jejich výrobce bude vždy dotován ze státního rozpočtu. Musíme proto vědět, koho a proč dotujeme.

Biopaliva nejsou všelék
Zdůrazněme především některé zásadní, i když obecně známé skutečnosti.
Především biopaliva nemohou plně nahradit fosilní paliva. Perspektivu mají vodíkové technologie, na kterých se již dnes intenzívně pracuje. Ať chceme či nechceme, bude zdrojem vodíku atomová energie. Při nejlepší vůli mohou biopaliva v Evropské unii v horizontu dvaceti let nahradit jen něco mezi pěti až deseti procent fosilních paliv.
Nelze také předpokládat, že se k tomuto úsilí připojí v plném rozsahu Spojené státy, a již vůbec ne Asie. V tomto malém rozsahu proto bude vliv biopaliv na omezení množství skleníkových plynů a na zpomalení oteplování planety minimální, podle odborníků neměřitelný. Můžeme tedy říci, že proto i ekologický význam biopaliv je prakticky nulový.
Druhou negativní zprávou jsou sporné technické vlastnosti bioetanolu jako motorového paliva. Ty byly příčinou, že se již deset let schází meziresortní komise zatím bez konkrétního výsledku. Ani poslední zprávy od evropských výrobců automobilů nejsou nijak pozitivní.
A nakonec - náklady na používání bioetanolu. Ty budou minimálně činit úlevu od spotřební daně v celkové výši kolem 2,3 miliardy korun ročně. Plus zaváděcí investiční náklady, které mohou přesáhnout jednu miliardu. Konkurenceschopnost českého obilí může zajistit jen dotace, která může dosáhnout také jedné miliardy ročně.

Šance pro zemědělství
Proč tedy vlastně používat biolíh jako motorové palivo a proč Evropská komise a parlament vydaly známou direktivu o biopalivech? Samotná direktiva, která je zatím nezávazná, a podklady pro ni některé odpovědi nabízejí.
Například dává šanci využít momentálně nadbytečnou ornou půdu v Evropské unii, ale současně ji udržet v pohotovosti, a tím zajistit potravinovou bezpečnost při budoucích klimatických i jiných nenadálých změnách a událostech. Zároveň pomůže snížit současné přebytky zemědělských komodit, udržet přísun peněz farmářům a zaměstnanost na venkově.
Má pomoci uvolnit světový agrární trh a odstranit z něj přebytky produkce, které by tlačily na vnitřní trh unie. Biopaliva by měla pomoci především takzvaným třetím, rozvojovým zemím, které jsou silně závislé na zemědělství. Výroba biopaliv v rozvojových zemích dále povede nejprve k exportu vyspělých technologií a kapitálu z unie do těchto zemí, a tím se poněkud otupí důsledky následného otevření trhu s komoditami a biopalivy a jejich importu do unie.
Těchto cílů se nedosáhne zadarmo, a tedy se za ně musí platit výše uvedené miliardy. Je zřejmé, že platit se bude ze státního rozpočtu, z kapes daňových poplatníků. Má-li výroba bioetanolu stabilizovat české zemědělce, pak by měl být vyroben z českých obilnin. Jsme však součástí unie, kde je volný trh. Použití českých obilnin si proto nelze trvale vynucovat celními ani jinými opatřeními.
Z loňské studie pro Úřad vlády je známo, že bioetanol z českého obilí není za běžných podmínek v unii schopen konkurence. A to ještě nedošlo k otevření trhu s Ukrajinou. Musíme proto buď najít cesty, jak náklady snížit, a nebo prostě tolik obilí nepěstovat, levný bioetanol dovézt a pro volnou zemědělskou půdu najít vhodnější uplatnění. Jinak by stát jen plýtval penězi daňových poplatníků.

Jak snížit náklady?
Cesta ke snížení nákladů za podmínky, že má být použito české obilí, je jediná: Maximálně zkrátit řetězec z "polí do motorů" a vyloučit všechny mezičlánky, které by odváděly zisk a zvyšovaly náklady. Znamená to majetkově propojit zemědělská odbytová družstva a petrolejářské podniky ve výrobě bioetanolu. Nejvhodnější by byla stavba jednoduchých a levných regionálních kvasíren, které by produkovaly jen surový osmdesátiprocentní líh. Výpalky by se v místě spotřebovaly, surový líh by se vozil třeba do Kaučuku, a zpracovával na centrální jednotce.
Toto by mohla být cesta ke snížení výrobních nákladů a ke konkurenceschopnosti. Toto by mohl být způsob, jak naplnit dlouhodobý cíl - stabilizaci českého zemědělství. Tento způsob podpory zemědělství může být mnohem efektivnější než plošné dotace.
Vláda by proto měla co nejdříve zastavit současnou akci s udílením "koncesí" pro pět relativně malých drahých komplexních lihovarů, z nichž ani na jednom se nepodílejí zemědělci. Provoz těchto lihovarů bude drahý, lihovary budou v konečné fázi kupovat levnější importované obilí a stát bude dlouhodobě vydávat peníze za něco, co se míjí se svým cílem.
Nikdo, ani unie, přece vládu nenutí, aby vydávala peníze v rozporu se záměrem direktivy o biopalivech. Byl by to pouze bezúčelný penězovod ze státního rozpočtu. Koncese by byly jen zdrojem zaručeného zisku pro vyvolené.

Dozor nad koncepcí
Vláda pověřila počátkem roku Ministerstvo průmyslu a obchodu vypracováním koncepce používání biopaliv. Je třeba počkat na závěry této koncepce a předčasně a nevratně nerozbíhat ekonomicky nepodložené akce s miliardovými náklady.
Je třeba také dát pozor, kdo bude tuto koncepci vypracovávat. Podle vlády to mají být nezávislé výzkumné ústavy a vysoké školy. Všichni však víme, že neexistují takové školy a ústavy. Všechny jsou závislé na penězích. Také víme, že existuje silná "lihová lobby", která již třetí rok intenzívně tlačí na státem dotovanou výrobu lihu. Jediným východiskem je proto svěřit supervizi nad koncepcí zástupcům petrolejářů a zemědělců, kteří by měli tuto koncepci naplňovat.
Autor je odborníkem na biopaliva, dlouholetým členem meziresortní komise pro bioetanol