Obrana krajiny a domova proti "liberálům"

Prezident Liberálního institutu a děkan Fakulty národohospodářské VŠE Jiří Schwarz míní, že by vláda měla zrušit nebo aspoň revidovat omezení těžby hnědého uhlí, které platí od počátku 90. let (Pryč s územními limity!, HN 23. června). Názor pana děkana není zrovna komplikovaný: když je v zemi uhlí, je potřeba ho vyrubat, poněvadž je to finančně výhodné. V Česku je uhlí spousta, cena se drží na příznivé úrovni, a kdyby ekologických limitů nebylo, české domácnosti by dnes platily za elektřinu menší účty. Odstranit regulaci je prostě praktické.
Potíž je v tom, že Jiří Schwarz píše jen o samých pozitivech "bezlimitní" těžby.

Nešlo přece jen o Temelín
V podání pana děkana je regulace jen jakýsi ekonomicky pochybný až absurdní přežitek, důsledek polistopadového úspěšného lobbismu ekologů a stoupenců jaderné energetiky, kteří chtěli tenkrát za každou cenu dokončit Temelín. Nevím, nakolik vládní rozhodnutí z roku 1991 o útlumu uhelného hornictví reagovalo na zájmy jaderných energetiků (a netvrdím, že takový tlak neexistoval). Především ale šlo o zcela přirozenou deklaraci, že nový stát se ke krajině, k lidem v ní, k památkám a k soukromému vlastnictví bude chovat jinak, to jest slušně.
Komunisté bezohledně drancovali severozápadní Čechy po celou dobu trvání režimu. Při povrchové těžbě byla na Litvínovsku do země vykutána kilometry dlouhá, dosud otevřená rána. Kvůli těžbě zmizely ze světa desítky obcí a městeček, lidé z nich byli buď předtím vyhnáni do ciziny (Němci), nebo postupně stěhováni do paneláků. Říct, že ráz podhůří se změnil, je eufemismus: z čistého údolí se stala temná měsíční krajina, špinavá, smrdutá a beznadějná.
Každý už asi někdy někde viděl, jak vypadá těžební prostor pod barokním zámkem Jezeří (důl ČSA), ale pokud jen na fotce nebo ve filmu, pak i dnes stojí za to jet se na místo podívat. Udělal to pan Schwarz? Zlepšilo se tam ovzduší, do značné míry se přestalo rabovat, části hnědouhelného povrchového dolu se za obrovské peníze rekultivovaly. Přesto všechno zůstává výhled ze zámku - před sto padesáti lety musel být nádherný - na těžební prostor deprimující a lze se uklidňovat jen větou: Zaplať pánbůh, že se to nešíří dál!

To není jediná hrozba
Jiří Schwarz píše, že zrušení územních limitů by dnes přineslo pro obyvatelstvo jedinou hrozbu, totiž "nebezpečí vyvlastnění pozemků nad potenciálními zásobami uhlí ve veřejném zájmu". Nebezpečí by podle něj mohl vyřešit "dobrovolný závazek těžebních společností o vykoupení nemovitostí na smluvním základě". To je narůžovo nalakovaný, nepravdivý popis situace. Je příznačné, že autor věnuje údajné "jediné hrozbě" dvě věty.
Především je těch hrozeb mnohem víc. Kdyby se odstranila regulace, hrozí protažení "porubní fronty" přes vesnice Horní Jiřetín a Černice. Pak by zanikly poslední zbytky podhorské krajiny, která ještě drží původní ráz.
Například Horní Jiřetín je veliká obec s cenným mariánským kostelem, v níž se nestavěly žádné paneláky, spousta domů tu má předválečnou architekturu. Spolu s Černicemi tvoří předpolí na cestě ke zdevastovanému, ale opravovanému zámku, který by se bez zmíněných obcí ocitl v absolutní izolaci a nejspíš by nakonec spadl. Povolit tady těžbu znamená zničit místo, které se může stát jádrem obnovy krajiny. Znamená to poškodit všechny, kdo v této části země žijí a přejí si, aby zcela nezaniklo kulturní dědictví, aby přetrvalo i něco jiného než rypadla, fabriky, železo, beton, prach a hromady uhlí.
V Horním Jiřetíně žijí lidé, kteří už o domov kvůli těžbě přišli jednou či dvakrát, a protože osídlení v oblasti bylo smíšené, najdete tu také několikáté generace starých rodů. Jakým právem ti lidé mají být připraveni o místa, k nimž mají nejhlubší vztah? Kvůli krátkodobému zisku? Kvůli obchodu s uhlím?

Uhlí, které nepotřebujeme
V Jiřetíně se konalo referendum (s účastí 75 procent), v němž 96 procent účastníků řeklo, že si přejí, aby obec podnikla všechny kroky proti likvidaci. Jak je vidět, dohoda s těžaři o vykoupení nemovitostí nemusí být vůbec jednoduchá. Pokud jen padesát procent obyvatel odmítne domy prodat, co asi nastoupí? Tipl bych si, že "vyvlastnění ve veřejném zájmu", které liberál Jiří Schwarz sice právem označuje za "projev státní zvůle", ale současně v celém svém článku tvrdí, že odstranění těžebních limitů bude prospěšné pro společnost jako celek, pro veškeré obyvatelstvo - takže svou argumentací cestu k vyvlastnění de facto prošlapává.
Nadto podle ministra životního prostředí Libora Ambrozka není prolomení limitů pro Českou republiku v příštích dvaceti třiceti letech ani z čistě energetických důvodů zapotřebí, tak velká spotřeba tu nebude. Má se snad česká krajina devastovat kvůli exportu? Kvůli těžařské lobby?
Nakonec snad jen poznámka: ekonomie, které si člověk může vážit, se nezabývá jen krátkodobým bezohledným ziskem, ale dokáže obsáhnout i podstatnější věci, například zvážit dlouhodobé následky příslušné operace. Myslet například na to, co se stane s lidmi, kterých se konkrétní byznys dotýká.

AUTOR: Adam Drda
Autor je novinář