Umíme vyrobit zboží, ne likvidovat odpad

MÍSTOPŘEDSEDA STÁTNÍHO FONDU ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ A POSLANEC MILOSLAV VLČEK (ČSSD):   

* Otevíráme stále více čističek odpadních vod, kanalizaci má stále více měst a obcí. Mezitím nám rostou stejně rychle nelegální, ale i legální skládky odpadů všeho druhu. Co s tím?

     Tady nám to jde hůře. Jsme malá země. Když budeme veškerý dopad vozit stále jen na skládky, tak by tady nadneseně za pár let místo země mohla být jedna velká hromada a skládka. V podstatně větším objemu musíme během několika let začít třídit, recyklovat a zpracovávat odpad a suroviny znovu vracet do výrobního procesu. Už dnes máme dokonce povinnost podle unijních předpisů část surovin recyklovat. Což se nedaří.

* Zato na každé padesátitisícové město připadá již dnes dva tisíce potenciálních autovraků...

     Když z každého vyteče jen deci ropných produktů, brzdové, chladicí kapaliny, v celorepublikovém měřítku jsou to obrovské objemy, které ničí životní prostředí.

* Za současného stavu má ale každý automechanik právo autovraky likvidovat...

     Nikdo se už ale nezajímá, kde končí autobaterie, kam mizí oleje či freonové náplně z klimatizací. To všechno jde zatím do vzduchu, nebo - když automechanik nemá v autodílně speciálně upravenou plochu -do půdy.

* Zatím spolu jen souhlasíme. Máte ale jako místopředseda Fondu životního prostředí po ruce návrhy na nějaká řešení?

     Změnit současný nepříznivý stav vyžaduje jednak konkrétní věcná opatření, jednak opatření legislativní. Chci proto navrhnout, aby například právě likvidace autovraků se stala licencovanou živností. Automechanik, který by splnil podmínky certifikace, by dostat certifikát na likvidaci autovraků. Musel by dopředu garantovat, že zachytí všechen olej, že umí zlikvidovat odpovídajícím způsobem baterie, že má v autodílně speciálně upravenou plochu se svodem olejů do speciální jímky. Uvažujeme, zda by nemělo vzniknout několik center právě na řízenou, ekologicky bezpečnou likvidaci částí autovraků, olejů, freonů, na jejichž vybudování by stát poskytl dotace. Změnit musíme i naše myšlení. Byli jsme zvyklí, že nám za autovrak v Kovošrotu ještě zaplatili. V SRN se za likvidaci autovraků platí. Při likvidaci starších aut budeme i my vyžadovat určitou platbu. U mladších aut, z nichž řada součástek, například motory, agregát, převodovka, nápravy, se dá znovu použít, by mohl současně fungovat jakýsi bazar, který by takové díly prodával.

* Evropská unie má na chemickou výrobu poměrně přísné normy. Podnikatelé upozorňují, že když je budou muset plnit a nakoupí drahé technologie na ochranu životního prostředí, zkrachují. Jak zavádět evropské normy?

     Preferoval bych postupný náběh. Nelze přehlédnout, že řadu let jsme před těmito problémy spíše strkali hlavu do písku, odsunovali je - opět s poukazem, že firmy nemají peníze. Evropa obdobné záležitosti řešila postupně podle svých možností. Po vstupu do EU tak stojíme před dilematem: zda skokově dohnat Evropu, nebo se postupně přibližovat. Jenže skok je drahý a podnikatelé na radikální opatření nemají. Takže jsem pro variantu, aby se postupovalo rychle, ale ne skokem. Pokud to umožní rozpočet náš a EU, tak by se na ekologická opatření mohlo podnikatelům přispívat.

* Ale na to jsou přece určeny prostředky EU. Jak se podle vašich zkušeností využívají?

     Mohly by se využívat podstatně lépe a efektivněji. My jsme se ještě nenaučili žádosti o peníze z fondů Evropské unie precizně zpracovávat. Negativně se projevuje především praxe z přidělování dotací doma, v České republice. Jsme zvyklí, že když obec, firma, podnikatel žádá o dotaci ze kteréhokoli ministerstva, tak vypíšeme žádost. Úředník ministerstva po její kontrole vyzve žadatele k odstranění nedostatků či doplnění a oba subjekty spolupracují při jejím dopracování. Od úředníků EU toto ale nelze čekat. V Bruselu, pokud má žádost nějaké nedostatky, je okamžitě vyřazena. Jen pokud je v pořádku, jde dál.

* Jsou přece specializované poradenské firmy? Proč se nevyužívají?

     Někdy to jsou spíše pseudofirmy, které se sice staví do role těch, kdo mají informace a taky kontakty, ale praktický dopad jejich pomoci je problematický. Jejich činnost není založena na tom, že žádosti umějí prosazovat. Osobně si myslím, že jsme měli nebo budeme muset vytvořit jedno poradenské centrum s řadou poboček, které by podnikatelům skutečně pomáhaly a dohlížely by na to, aby žadatel byl schopen na dotaci dosáhnout. Z poradenství se spíše stal předmět podnikání, ale bez záruky, že požadavek bude kladně vyřízen.

* V souvislosti s ochranou životního prostředí se mluví též o neziskových organizacích. Někdo je zatracuje a považuje za brzdu podnikání, někdo říká, že bez nich by zde byla velká výrobní hala a někde v dáli poslední strom. Jaké by mělo být jejich místo?

     Je dobře, že podobné organizace existují. Jsou kontrolním nástrojem, spolupodílejí se na přípravě zákonů, které mohou životní prostředí ovlivnit. Tyto organizace kontrolují dodržování zákonných norem při povolování různých výjimek, záborech půdy, územních rozhodnutích, vydávání stavebních povolení a tak dále. Ale neměly by mít možnost výrazně zpomalovat vydání stavebního povolení, například k výstavbě dálnice. Jejich kontrolní funkce by měla jít jen do určité míry, neměly by mít možnost zpochybňovat všechny expertní posudky, odmítat všechna nápravná či ozdravná opatření. Také toto je úkol pro legislativu, pro veřejnou debatu. Bez ní se totiž budou prosazovat především dvě krajní varianty - na jedné straně ekologicky extrémní myšlení a na druhé naprosté odmítání občanských organizací, nerespektování postojů a názorů občanů a tvrdé preferování zisku.

Jiří Vavroň