Technická zařízení pro lázeňství
Technická zařízení pro lázeňství Obecný úvod Podzemní vody, tedy všechny vody
nacházející se pod zemským povrchem, se obvykle dělí na vody prosté a vody
minerální. Jako minerální vody jsou v celém světě označovány podzemní vody,
které mají některé zvláštní chemické či fyzikálně-chemické vlastnosti. V českých
zemích se již tradičně odlišují od vod prostých podle pěti kritérií, jimiž je
celkové množství rozpuštěných pevných látek, obsah oxidu uhličitého, teplota,
radioaktivita a obsah některých důležitých látek (sirovodík, železo, arsen, jód
aj.). V průběhu let se měnily a mění hodnoty jednotlivých mezí, odlišujících obě
kategorie vod, ale podstata tohoto základního dělení zůstává stejná. Podobně je
tomu i v jiných zemích, obdařených takovým bohatstvím minerálních vod jako Čechy
a Morava. Pokud mají minerální vody, případně plyny, které je doprovázejí,
výrazné balneoterapeutické účinky a jsou tedy vhodné pro léčebné využití, mohou
být vyhlášeny za přírodní léčivé zdroje a jako takové využívány v lázeňství. V
České republice se nachází celkem 37 lázeňských míst, z nichž 24 jako přírodní
léčebný prostředek lázeňské péče využívá právě minerálních vod, ve zbývajících
místech jsou pak využívány tzv. peloidy (10) nebo příhodné klimatické poměry
(3). Vznik, utváření a výstup minerální vody či zřídelního plynu k zemskému
povrchu jsou velmi složité přírodní procesy v systému horninové prostředí – voda
- plyn. Vlastní více či méně soustředěný výstup minerální vody na zemském
povrchu nebo v přírodních i uměle vytvořených podzemních prostorách nazýváme
vývěrem, obvyklejší je však pojem pramen. Podle způsobu jímání lze rozlišovat
prameny přírodní a uměle jímané. Kromě minerální vody a plynu náleží mezi
přírodní prostředky lázeňské péče též peloidy, což jsou sedimenty, mezi které
řadíme jednak anorganická bahna a jednak humolity, mladé organické uloženiny
jako jsou slatiny a rašeliny. Hydrogeologickou a technickou problematikou
spojenou s jímáním (těžbou), vedením, akumulací a využíváním přírodních
léčebných prostředků v komplexu lázeňské léčby se zabývá obor zvaný zřídelní
technika (též balneotechnika nebo krenotechnika). Zařízení pro jímání pramenů a
plynových výronů Jímací zařízení minerální vody Přírodní vývěry minerální vody
na zemském povrchu většinou nejsou přímo využitelné pro lázeňské provozy, je
třeba je technicky upravovat. Tyto technické úpravy vývěrů se nazývají jímáním
minerální vody. Zcela zásadně se liší jímání v povrchově odvodňovaných
zřídelních strukturách, v nichž se jímají vývěry (prameny) na zemském povrchu a
ve strukturách zakrytých, tj. strukturách, které se na povrchu v přirozeném
stavu neprojevují (Poděbrady, Bohdaneč, Darkov aj.). Liší se i jímání
jednotlivých typů pramenů, výstupných a sestupných, jímání vod proplyněných a
neproplyněných, jímání v různých horninových prostředích atd. Každé jímání
sestává z odkryvných prací, vlastního jímacího tělesa, které vodu zachytává a z
potrubí, které ji vyvádí na určené místo, většinou do přepadové či výtokové vázy
(např. Karlovy Vary), přelivné věže (Františkovy Lázně), bazénu (Janské Lázně),
akumulačních nádrží (Klimkovice) apod. Specifickým a velmi důležitým prvkem
jímání minerálních vod je jejich izolace od okolních vod prostých a zachování
přirozených vlastností minerální vody. Nutno poznamenat, že je to obvykle těžký
úkol pro hydrogeologa či zřídelního technika, neboť minerální vody jsou zapojeny
do režimu prostých podzemních vod. Jímání prostých i minerálních vod bylo
předmětem zájmu již ve starověkých státech (tzv. země úrodného půlměsíce, tj.
Blízký Východ a Egypt, později Řím), je však zřejmé, že historie jímání v podobě
cylindrických primitivních jímek sahá ještě dále do minulosti. Mezi nejstarší
avšak mnohde dosud funkční cylindrická jímání minerálních vod náleží jímání ve
vydlabaných kmenech stromů (Slavkovský les, Otročín aj.), jímání pramenů v
dřevěném či dokonce kamenném pažení (Kyselecký Hamr u Chebu, dosud dochované
pažení z granitu z r. 1648!) a jímání otvory v kamenných deskách. Příklad
posledně jmenovaného jímání lze spatřit na rytinách prostoru karlovarského
Vřídla (1630, 1652 aj.), na nichž je patrné překrytí přírodního výronu termy
kamennou deskou s otvorem, do něhož je nasazena dřevěná výstupní roura. Tento
systém byl v Karlových Varech uplatňován i v dalších staletích, kdy přírodní
výrony byly nahrazeny mělkými vrty. Ještě v r. 1864 zde byl princip krycí
kamenné desky s dřevěným výstupním potrubím použit při jímání Mlýnského pramene.
Kamenné desky byly zhotovovány z odolných hornin, tedy z granitu, syenitu,
porfyru či křemence, později též z umělých kamenů. Počátky využívání
karlovarských termálních vod však byly daleko prostší, spočívaly v pouhém
ohrazení přírodních vývěrů v řečišti řeky tak, aby nedocházelo k mísení termy s
povrchovou vodou. Dnes již ojedinělým způsobem jímání jsou zářezy, podélné
odkryvy v zeminách či horninách (pramen Otto v Kyselce u K. Varů). Velmi starým
typem jímání obvyklým v nejstarších lázeňských místech jsou tzv. pisciny,
otevřené vodní nádrže vybudované přímo nad přírodním vývěrem minerální vody,
nejčastěji teplé (Janské Lázně) či sirné. Velmi typickým jímáním kyselek, tedy
minerálních vod s vyšším obsahem CO2, je jímání zvonové, při němž jsou
rozptýlené vývěry soustředěny do výstupního potrubí různě širokými a různě
tvarovanými (čtyř, šesti, osmibokými, oválnými až kulatými, pyramidálními)
zvony, zvonky či trychtýři. Nádherné příklady takového jímání nalezneme ještě
dnes v Konstantinových Lázních či Františkových Lázních. Zvony a trychtýře byly
původně dřevěné, od 50. let 19. století bývají vyhotoveny z kovových materiálů,
především z litiny, bronzu, žárově pocínované mědi nebo vyzdívány z čedičových
cihel či později zhotovovány z železobetonu. Zvony a trychtýře využívají
principu gas-liftu, jejich stěny obvykle svírají úhel se základnou cca 45 – 60°.
V roce 1812 je z Františkových Lázní doloženo jímány plynu prostřednictvím
obrácené dřevěné pyramidy, trychtýři byly zachyceny i staré prameny Alois a
Amanda v Luhačovicích. Je nutné poznamenat, že již daleko dříve bylo v
Konstantinových Lázních použito kamenné jímání s polokulovitými prohlubeninami
na spodní straně, tedy nic jiného než analogie zvonového jímání. První kovové
zvonové jímání v tehdejším Rakousku bylo použito při zmáhání divokých výronů
Vřídla v řečišti Teplé v Karlových Varech, zvony byly zhotoveny z litiny (Oertl,
1900/1901). Jsou li přírodní vývěry příliš rozptýlené, užívá se soustavy
jímacích zvonků, jejichž vývody jsou posléze spojeny do jednotného výstupního
potrubí (pramen Natálie ve Františkových Lázních). Rovněž byly v případě většího
počtu přítoků zhotovovány velké zvony až do 2 m v průměru. V některých
lázeňských místech bylo v minulosti využíváno studňového jímání, které, pokud
není kombinováno s pramenními zvony nebo s jinou úpravou výstupu vody
zabraňující odplynění, poruchám chemické rovnováhy a následně časté zřídelní
sedimentaci, není nejvhodnějším typem jímání minerální vody. Studňové jímání
přežívá při jímání vod mělkého původu (hořké vody aj.) a drobných vývěrů
minerálek (skruže, nověji prefabrikované, nejčastěji betonové). V případě
známého karlovarského pramene zvaného Žrout (Fresser) byla skalní puklina s
vývěrem termy rozšířena do podoby skalní jímky, vybavené dokonce sedací lavicí.
Jímání vody v mělkých či hlubokých šachticích později vyzdívaných z ostře
pálených cihel („klinkrů“) opět v kombinaci se zvony, trychtýři, sběrnými dreny
a jílovým či cementovým těsněním apod. se naopak u minerálních vod velmi
osvědčilo (Kyselka u Karlových Varů aj.). Šachtice a hlubší šachty byly v
minulosti často užívány k úspěšné exploataci železitých, sirných a slaných vod.
Běžné jsou též příklady tzv. kuželovitého jímání, tedy šachtic a studní, jejichž
spodní část je rozšířena do kruhu, jehlanu či kužele a napojena na výstupní
profil (Wernerův mlýn na Chebsku aj.). Přechodné tvary jímacích těles mezi
šachticemi a zvony, tedy jakési lahvovité formy šachtic se zúženým hrdlem byly
dříve použity např. v Kynžvartu. Dalšími typy jímání minerálních vod, v
minulosti značně rozšířenými, jsou jednoduché nebo složitější kovové sběrné
schránky, umisťované přímo na pukliny ve skalních masivech (Karlovy Vary, staré
jímání Mlýnského pramene aj.). Rafinované typy jsou vybaveny vyrovnávací komorou
a odplyňovacím ventilem. Materiály používané při jímání minerálních vod by
obecně měly odolávat agresivním účinkům minerální vody či vlhkého plynu.
Nalezneme tedy buď v historických análech či při odkryvech v terénu jímací prvky
dřevěné (lipová pažnice na Sadovém prameni v Karlových Varech použitá v r. 1853
je stále funkční!), kovové (měď, olovo, bronz, žárově pocínovaná měď, litina),
kameninové, betonové, železobetonové či vyzdívané ze speciálních cihel
(klinkry), dokonce i skleněné [https://www.kamsnim.cz/categories/skloBile].
Časté jsou slitiny kovů, tedy cín s přísadou antimonu či olova byl odolnější
apod. Jen zřídka byly používány běžné ocelové prvky, neboť poměrně snadno
podléhají korozi, hojně jsou však užívány AC oceli a litina. Hlubší jímání
minerální vody je až na výjimky realizováno tzv. jímacími vrty. Jímání podzemní
vody různě hlubokými vrty je doloženo již ve starověké Číně, v ČR je pak
doloženo vrtání otvorů do vřídelní desky v Karlových Varech již před r. 1638.
Vrty mohou představovat v případě kvalitního provedení téměř optimální jímací
objekty, neboť v největší míře snižují průtočné odpory na výstupní cestě vody a
omezují vydatnost postranních či divokých vývěrů a ředění minerální vody
okolními prostými vodami. Při vhodném uspořádání vrty nenarušují režim okolních
zdrojů minerální či prosté vody, velkou výhodou je též možnost poměrně snadné
regulace odběru, stabilizace a měření fyzikálních či fyzikálně-chemických
parametrů vody či plynu. Rovněž možnosti sanitace jsou v případě vrtů největší.
Nevýhodou jímacích vrtů je proces tzv. stárnutí, tedy jejich relativně nižší
životnost ve srovnání s jímkovým či šachticovým způsobem jímání minerální vody.
Příklady stárnutí vrtů spojené s poklesem vydatnosti vody, plynu či se změnami
jejich parametrů nalezneme v Karlových Varech, Poděbradech i ve Františkových
Lázních a jinde. Časté jsou kombinace jímacích technik, tedy vrtání v šachtách,
hlubinných dolech, štolách apod. Konstrukce vrtů je sledem náročných operací,
mezi něž patří vlastní hloubení v horninovém prostředí nejrůznějšími nástroji
(korunky, dláta, valivá dláta, kladiva ad.), výnos vrtného jádra nebo drtě,
výplachové hospodářství, izolace jednotlivých vodonosných obzorů, vystrojování
vrtného stvolu, hydrodynamické zkoušky, vzorkování, karotážní měření atd., atd.
Vrty mohou být konstruovány jako svislé, ukloněné nebo horizontální. Vlastní
výstroj vrtu má velmi zhruba dva celky, spodní, tzv. aktivní část vrtu, která
zajišťuje proudění minerální vody do tělesa vrtu a část výstupní, umožňující
dopravu vody k povrchu. Podstatným problémem je materiál výstroje, který by měl
odolávat stejně jako v případě jiných jímacích objektů agresivitě prostředí.
Používají se proto v zásadě materiály jako antikorozivní oceli, plasty
[https://www.kamsnim.cz/categories/plast] (PVC, PE, PB), lepené materiály, dříve
však i dřevo. Vrty neslouží výhradně k jímání minerální vody, je jich využíváno
k monitorování případných změn tlaku kapalných či plynných fází v horninovém
prostředí, k indikaci případného znečištění vod a sledování vývoje kontaminace,
k regulaci tlakových poměrů ve zřídelní struktuře (např. v Karlových Varech)
atd. Způsobů jejich využití je skutečně obrovská škála. Jímací zařízení plynných
látek Proplyněné minerální vody a výrony suchých plynů jsou projevy odplyňování
horninového prostředí. Tyto plyny jsou částečně původem z atmosféry, odkud jsou
strhávány při infiltraci vody a jinými pochody, částečně jsou původem z
litosféry, tedy ze svrchního zemského pláště či zemské kůry (tzv. juvenilní
plyny). V ČR doprovází minerální vody nejčastěji oxid uhličitý (CO2), který je
převážně postvulkanického původu a jen vzácně vystupuje jako produkt metamorfózy
hornin. V daleko menší míře se objevují sirovodíkové exhalace (H2S), na Moravě
též methan (CH4). Pouze jako příměsi se většinou nalézají kyslík, dusík, vzácné
plyny (He, Ar). Plyny vystupují na povrch zemský buď jako rozpuštěné ve vodní
složce nebo, v případě překročení kritické rozpustnosti, jako tzv. spontánní
plyn. Jejich jímání je poměrně obtížné, první zmínky pocházejí z počátku 19.
století (Františkovy Lázně, dřevěné pyramidové jímání, viz výše v textu). Dnešní
praxe spočívá především v jímání vrty, a to buď v méně časté exploataci
spontánních plynů (Mariánské Lázně), daleko častěji pak v jímání mechanické
směsi plynu s kapalnou fází (Karlovy Vary). Po odběru směsi z vrtu dochází k
mechanické separaci plynné a kapalné fáze a k oddělenému hospodaření s oběma
fázemi. Těžba a zpracování peloidů Ložiska rašelin, příp. slatin jsou v ČR velmi
hojná, většina významných ložisek peloidů však leží mimo lázeňská místa v nichž
se peloidní léčby využívá. Výjimkou jsou lázeňská místa Mariánské Lázně,
Františkovy Lázně, Třeboň a Bechyně. Hlavní léčebnou indikací peloidů jsou
revmatické choroby. U léčby peloidy byly prokázány účinky mechanické, fyzikální,
fyzikálně-chemické, chemické i biochemické. Těžba peloidů je náročnou aktivitou,
probíhající často pod hladinou podzemní vody, neboť předchozí odvodnění ložiska
není přípustné a za přísných ochranných podmínek s ohledem na režim okolních
prostých i minerálních vod. Dřívější metody těžby spočívaly v ručním píchání
borků či běžné ruční těžbě na vozíky aj., dnešní praxe je založena na hornických
metodách skrývky a bagrování. Po těžbě, stále mimo uživatelské léčebné zařízení,
následuje první úprava výtěžku, tedy drcení a následné mísení až do podoby
homogenní směsi a doprava této směsi na místo spotřeby. Ve vlastním
balneoterapeutickém zařízení je směs skladována ve specielních místnostech pokud
možno bez přístupu přímého světla, ale především tak, aby nedošlo k jejímu
vysychání. Vysychání se zabraňuje buď skrápěním nebo, jednodušeji ale méně
vhodně, překrýváním nepropustnými fóliemi. Dnes však těžební organizace dodávají
peloid v 50 a 100 l PE obalech, takže až do momentu dalších úprav nebezpečí
vysychání směsi nehrozí. Ze skladů je homogenizovaná směs vedena do přípravny,
kde dochází k promísení v optimálním případě s minerální vodou nebo s vodou
prostou, po cca 2 hodinovém bobtnání a ohřevu směsi na požadovanou teplotu se
směs vede nebo převáží k vlastnímu terapeutickému využití v podobě celkových
vanových koupelí, zábalů nebo obkladů. Peloidní koupelny jsou mj. náročné na
odvětrávání s ohledem na organoleptické parametry používaných směsí. V
současnosti jsou též do lázeňských ústavů dodávány též tzv. přísadové peloidové
směsi, s velmi jednoduchými možnostmi manipulace a přípravy. Transport by měl
respektovat zachování fyzikálních a fyzikálně-chemických vlastností peloidu.
Nejdůležitějšími vlastnostmi jsou teplota, pH a konzistence směsi. Použitý
peloid se shromažďuje v nádržích se sedimentační funkcí a pokud je to možné,
odváží se zpět na ložisko k regeneraci. Krásným příkladem nakládání s peloidy
byl provoz Císařských lázní v Karlových Varech , v němž byly využíván speciální
výtahy na vany s rašelinou, nebo současný provoz těžby a úpravy sirno-železité
slatiny ve Františkových Lázních. Moderní doba však stále více vyžaduje
rychlejší a snadnější přípravu peloidů, jsou proto vyráběny zvláštní ploché
sáčky s peloidovou náplní (nebo v kombinaci s fangem, vulkanickým popelem jako
pelofango), jejichž jedna strana je propustná. Režimní měření ve zřídelních
strukturách Systém pravidelných kontinuálních fyzikálních, fyzikálně-chemických,
chemických a bakteriologických pozorování a měření přirozených či umělých vývěrů
minerálních vod v určité zřídelní struktuře nazýváme režimním měřením zdrojů.
Spolu s meteorologickými, klimatickými a seismologickými pozorováními doplněnými
o monitoring antropogenních vstupů představuje tento systém jednu ze zásadních
problematik, řešených hydrogeology a zřídelními techniky a jednu z nosných
součástí Předchozíentivní ochrany přírodních léčivých zdrojů. Měření fyzikálních
parametrů zdrojů (vydatnost plynné i kapalné fáze, měření tlaku obou fází,
úroveň hladiny v jímacích a pozorovacích objektech a pod.) prošlo složitým
vývojem v závislosti na celkovém rozvoji vědy a techniky v té které době.
Analogicky tomu bylo u fyzikálně-chemických vlastností (teplota, konduktivita,
pH, obsah plynných složek aj.) a vlastností chemických (alkalita, koncentrace
kationtů, aniontů, nedisociovaných látek), jejichž zjišťování je ovšem poněkud
komplikovanější. Zhruba od první poloviny 18. století, v souvislosti s rozvojem
laboratorní techniky v lékárnách, jsou k dispozici poměrně kvalitní rozbory
minerálních vod z našich nejznámějších lázní (v r. 1749 Springsfeld v Karlových
Varech aj.). Plnírenské využití minerálních vod Plnírny minerálních vod jsou
dnes prosperující součástí potravinářského průmyslu, klesá však jejich podíl v
systému Předchozíentivní zdravotnické péče (výroba tzv. léčivých vod).Plnění
minerálních vod podléhá řadě státních .norem jak zákonných a podzákonných tak
technických. Mezi nejznámější lahvované minerální vody ČR patří
mariánsko-lázeňský Excelsior, karlovarský Mlýnský pramen, kyselecká Mattoni,
Korunní kyselka, Vincentka z Luhačovic, Poděbradka, náchodská Ida, Šaratice ze
Sokolnice u Brna aj. Je patrné, že plnírny minerálních vod mají jistou vazbu na
lázeňská místa nebo jejich blízké okolí, což je dáno původním posláním plníren –
efektivním využitím kapacity přírodních zdrojů lázeňských míst. Plnírny jsou
prostorově vázány na výskyty minerálních vod vhodných parametrů. Plnírenský
provoz sestává velmi zhruba z jímání minerálních vod (přelivem, čerpáním),
jímání přírodního zřídelního plynu, dopravy kapalné i plynné fáze (potrubí) do
vlastního provozu, akumulace vody a plynu, dále z úprav minerální vody
(odželeznění, ochucení sirupy apod.), vlastního lahvování do skla, či dnes
bohužel stále častěji do PET lahví, většinou pod ochrannou atmosférou z CO2
(Beilstein, 1907), sycení lahvované vody CO2 (minimální obsah cca 1800 mg.l-1
volného rozpuštěného CO2), skladového hospodářství a distribuce. Většina
minerálních vod vyžaduje pro své odlišné fyzikálně-chemické, resp. chemické
parametry zvláštní zacházení nejen při jímání ale i při dopravě, akumulaci,
rozvádění a konečném uspořádání při vlastním využívání např. pro pitné kúry
apod. Prosté aplikace vodárenských technologií nevyhovuje při řešení problémů
zachování teploty, obsahu plynných složek, radioaktivity aj. Nejtěžším úkolem je
zachování obsahu rozpuštěných přírodních plynů v minerální vodě a zachování
obsahu rozpuštěných chemických látek, neboť bezprostředně po odběru vody z
výstupní cesty (vrtem, jímkou atd.) dochází ke změně fyzikálně-chemických
vlastností vody a k porušení rovnovážného stavu chemických složek vody.
Důsledkem je mj. tvorba zřídelních sedimentů v podobě inkrustů v dopravním
potrubí, v akumulačních tancích apod., tedy snížení životnosti všech
krenotechnických zařízení. Základní obecně platnou podmínkou dopravy minerálních
vod je jejich laminární proudění v dopravním systému, optimální se jeví
gravitační rozvody vody na principu gravitačních vodovodů z běžné vodárenské
praxe. Pěkným příkladem dálkového přivádění minerálních vod je 600 m dlouhé
potrubí (Cu, později litina) od Mlýnského pramene v Karlových Varech do
plnírenského provozu, který byl zásobován v noci, tedy mimo pitné kúry. Již v r.
1905 realizoval G. Rumpel 8 km dlouhé trubní vedení radioaktivní vody z Gasteinu
do Hofgasteinu v Rakousku, na němž docházelo k minimálním teplotním ztrátám
(-2,2°C) i ztrátám radioaktivity vody (-27 Macheových jednotek). Kromě běžných
plnírenských provozů je minerálních vod využíváno k výrobě soli (Karlovy Vary,
Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Darkov), k výrobě směsí do peloidových
koupelí a k regeneraci použitých peloidů atd. Využíván je i plyn, doprovázející
často vývěry minerálních vod a to jak k plynným koupelím, tak např. ke stáčení
do tlakových nádob a medicinálnímu nebo potravinářskému využití. V některých
lázeňských místech jsou využívány i zřídelní sedimenty , známé je např.
piešťanské bahno, v Karlových Varech pak výroba upomínkových a šperkařských
předmětů. Systémové objekty pro pitnou léčbu (pro vnitřní balneace) Již ve
starověku byly minerální vody užívány nejen ke koupelím ale i k dietetickým
účelům, jakkoliv prvně jmenovaný účel výrazně převažoval a to především u
teplých vod. Pitné kúry v nejznámějších lázních Čech a Moravy, v Karlových
Varech, započaly po zhruba 200 letech „pouhého“ koupání založeného na
empirických poznatcích, v r. 1522 pod vlivem loketského lékaře W. Payera,
seriozního zdůvodnění se však vnitřní i vnější balneace dočkaly až v práci D.
Bechera z r. 1766, pojednávající mj. o principech léčby vodou. Teprve v r. 1788
však byl jeden z vývěrů Vřídla upraven k pitné kúře. Za skutečné vědecké v
dnešním smyslu lze pak považovat práce Koeppeho a Meyerhofera (1902). Pitné kúry
jsou s úspěchem indikovány v případě žaludečních, ledvinových, jaterních
problémů; v případě poruch látkové výměny, respiračních nemocí, anémií atd.
Běžný návštěvník lázeňských míst, v nichž je praktikována pitná kúra, přichází
do styku výhradně s předposledním článkem systému jímání – separace plynné a
kapalné fáze – režimní měření - transport – akumulace – výtokové zařízení –
odpad. Mezi nejběžnější výtoková zařízení náleží tzv. přetokové neboli pramenné
vázy. Tyto vázy bývají předmětem pečlivého řemeslného a uměleckého zpracování,
neboť se stávají dominantní částí lázeňského prostředí. Běžné jsou kromě
pramenných váz též sběrné mísy a nádoby, výstřikové mísy (Vřídlo v Karlových
Varech), nejrůznější chrliče, vše od primitivních podob až k řemeslně dokonale
propracovaným dílům. Důležitými parametry všech těchto výtokových zařízení jsou
eliminace přístupu vzdušného kyslíku k minerální vodě, odvzdušnění (odplynění)
zařízení, snadné a účelné udržování hygienicky vyhovujících podmínek konečného
využití vody, možnosti provozního odběru vzorků a režimního měření, možnosti
snadného odběru vody např. do pohárků a jiných nádob. Výtoková zařízení jsou
podobně jako ostatní součásti systému hospodaření s minerálními vodami
zhotovovány z ušlechtilých materiálů, v Karlových Varech jsou u pramenných váz
používány slitiny cínu a olova, antikorozivní ocel, sklo
[https://www.kamsnim.cz/categories/skloBile] apod. Terapeutická zařízení pro
vodoléčbu (pro zevní balneace) Hydroterapie (léčebná hydrologie, vodoléčba aj.)
je léčebný proces využívající především fyzikálních, méně již chemických,
vlastností léčivých zdrojů, tedy prosté i minerální vody ve všech skupenstvích,
zřídelních plynů a peloidů. Nejstarší dochované hydroterapeutické postupy
pocházejí ze starověkých států (Řecko, v Římské říši, např. Cáchy, solfatary na
na Ischii, Bath a asi stovka dalších míst, teplé vody byly využívány též v
blízkovýchodních státech aj.). Na českém území jsou nejstaršími lázněmi
využívajícími prokazatelně blahodárných vlastností termální vody lázně Teplice v
Čechách. V našich největších a nejznámějších lázních – v Karlových Varech – se
léčebné postupy v 14., 15. a zčásti i v 16. století nesly ve znamení
dlouhotrvajících pobytů v dřevěných kádích s vřídelní vodou v koupelnách
měšťanských domů v blízkosti Vřídla, později i v šesti kabinách Obecních lázních
vybudovaných přímo v jeho sousedství. Teprve ničivý požár města v r. 1759 tento
systém změnil ve prospěch prvních balneoterapeutických ústavů. Zařízení těchto
budov bylo zpočátku prosté, později však velmi sofistikované. Převažovaly vanové
koupele (dřevěné, měděné, niklové aj. vany), ať již celkové, částečné, sedací
nebo jiné, s postupem času se přidávaly parní a horkovzdušné lázně, světelné
(sluneční) koupele, sprchovací zařízení, místnosti pro peloidové aj. zábaly a
obklady, skupinová či individuální inhalatoria, irrigátory zubní i střevní atd.
Rozšířeny byly i koupele v plynném CO2 (v r. 1926 vybudovány moderní Plynné a
sluneční lázně v Karlových Varech, dnes Lázně VI) a po r. 1905 i emanatoria
využívající radioaktivity minerálních vod (především Jáchymov a Teplice v Č.).
Běžnou součástí lázeňských zařízení byly kloktárny (Zámecká kolonáda v Karlových
Varech, Lesní pramen v Mariánských Lázních aj.). Doplňkové terapie
(nevyužívající přírodní léčivé zdroje) Zábaly a obklady z fanga (vulkanický
popel) Elektroterapie Magnetoterapie Laserové techniky Lymfodrenáže Parafínové
obklady Aromaterapie Akupunktura Akupresura aj. ZDROJ: www.splzak.cz
[http://www.splzak.cz]
Technická zařízení pro lázeňství
Obecný úvod
Podzemní vody, tedy všechny vody nacházející se pod zemským povrchem, se obvykle dělí na vody prosté a vody minerální. Jako minerální vody jsou v celém světě označovány podzemní vody, které mají některé zvláštní chemické či fyzikálně-chemické vlastnosti. V českých zemích se již tradičně odlišují od vod prostých podle pěti kritérií, jimiž je celkové množství rozpuštěných pevných látek, obsah oxidu uhličitého, teplota, radioaktivita a obsah některých důležitých látek (sirovodík, železo, arsen, jód aj.). V průběhu let se měnily a mění hodnoty jednotlivých mezí, odlišujících obě kategorie vod, ale podstata tohoto základního dělení zůstává stejná. Podobně je tomu i v jiných zemích, obdařených takovým bohatstvím minerálních vod jako Čechy a Morava.
Pokud mají minerální vody, případně plyny, které je doprovázejí, výrazné balneoterapeutické účinky a jsou tedy vhodné pro léčebné využití, mohou být vyhlášeny za přírodní léčivé zdroje a jako takové využívány v lázeňství. V České republice se nachází celkem 37 lázeňských míst, z nichž 24 jako přírodní léčebný prostředek lázeňské péče využívá právě minerálních vod, ve zbývajících místech jsou pak využívány tzv. peloidy (10) nebo příhodné klimatické poměry (3).
Vznik, utváření a výstup minerální vody či zřídelního plynu k zemskému povrchu jsou velmi složité přírodní procesy v systému horninové prostředí – voda - plyn. Vlastní více či méně soustředěný výstup minerální vody na zemském povrchu nebo v přírodních i uměle vytvořených podzemních prostorách nazýváme vývěrem, obvyklejší je však pojem pramen. Podle způsobu jímání lze rozlišovat prameny přírodní a uměle jímané.
Kromě minerální vody a plynu náleží mezi přírodní prostředky lázeňské péče též peloidy, což jsou sedimenty, mezi které řadíme jednak anorganická bahna a jednak humolity, mladé organické uloženiny jako jsou slatiny a rašeliny.
Hydrogeologickou a technickou problematikou spojenou s jímáním (těžbou), vedením, akumulací a využíváním přírodních léčebných prostředků v komplexu lázeňské léčby se zabývá obor zvaný zřídelní technika (též balneotechnika nebo krenotechnika).
Zařízení pro jímání pramenů a plynových výronů
Jímací zařízení minerální vody
Přírodní vývěry minerální vody na zemském povrchu většinou nejsou přímo využitelné pro lázeňské provozy, je třeba je technicky upravovat. Tyto technické úpravy vývěrů se nazývají jímáním minerální vody. Zcela zásadně se liší jímání v povrchově odvodňovaných zřídelních strukturách, v nichž se jímají vývěry (prameny) na zemském povrchu a ve strukturách zakrytých, tj. strukturách, které se na povrchu v přirozeném stavu neprojevují (Poděbrady, Bohdaneč, Darkov aj.). Liší se i jímání jednotlivých typů pramenů, výstupných a sestupných, jímání vod proplyněných a neproplyněných, jímání v různých horninových prostředích atd.
Každé jímání sestává z odkryvných prací, vlastního jímacího tělesa, které vodu zachytává a z potrubí, které ji vyvádí na určené místo, většinou do přepadové či výtokové vázy (např. Karlovy Vary), přelivné věže (Františkovy Lázně), bazénu (Janské Lázně), akumulačních nádrží (Klimkovice) apod. Specifickým a velmi důležitým prvkem jímání minerálních vod je jejich izolace od okolních vod prostých a zachování přirozených vlastností minerální vody. Nutno poznamenat, že je to obvykle těžký úkol pro hydrogeologa či zřídelního technika, neboť minerální vody jsou zapojeny do režimu prostých podzemních vod.
Jímání prostých i minerálních vod bylo předmětem zájmu již ve starověkých státech (tzv. země úrodného půlměsíce, tj. Blízký Východ a Egypt, později Řím), je však zřejmé, že historie jímání v podobě cylindrických primitivních jímek sahá ještě dále do minulosti. Mezi nejstarší avšak mnohde dosud funkční cylindrická jímání minerálních vod náleží jímání ve vydlabaných kmenech stromů (Slavkovský les, Otročín aj.), jímání pramenů v dřevěném či dokonce kamenném pažení (Kyselecký Hamr u Chebu, dosud dochované pažení z granitu z r. 1648!) a jímání otvory v kamenných deskách. Příklad posledně jmenovaného jímání lze spatřit na rytinách prostoru karlovarského Vřídla (1630, 1652 aj.), na nichž je patrné překrytí přírodního výronu termy kamennou deskou s otvorem, do něhož je nasazena dřevěná výstupní roura. Tento systém byl v Karlových Varech uplatňován i v dalších staletích, kdy přírodní výrony byly nahrazeny mělkými vrty. Ještě v r. 1864 zde byl princip krycí kamenné desky s dřevěným výstupním potrubím použit při jímání Mlýnského pramene. Kamenné desky byly zhotovovány z odolných hornin, tedy z granitu, syenitu, porfyru či křemence, později též z umělých kamenů.
Počátky využívání karlovarských termálních vod však byly daleko prostší, spočívaly v pouhém ohrazení přírodních vývěrů v řečišti řeky tak, aby nedocházelo k mísení termy s povrchovou vodou.
Dnes již ojedinělým způsobem jímání jsou zářezy, podélné odkryvy v zeminách či horninách (pramen Otto v Kyselce u K. Varů).
Velmi starým typem jímání obvyklým v nejstarších lázeňských místech jsou tzv. pisciny, otevřené vodní nádrže vybudované přímo nad přírodním vývěrem minerální vody, nejčastěji teplé (Janské Lázně) či sirné.
Velmi typickým jímáním kyselek, tedy minerálních vod s vyšším obsahem CO2, je jímání zvonové, při němž jsou rozptýlené vývěry soustředěny do výstupního potrubí různě širokými a různě tvarovanými (čtyř, šesti, osmibokými, oválnými až kulatými, pyramidálními) zvony, zvonky či trychtýři. Nádherné příklady takového jímání nalezneme ještě dnes v Konstantinových Lázních či Františkových Lázních. Zvony a trychtýře byly původně dřevěné, od 50. let 19. století bývají vyhotoveny z kovových materiálů, především z litiny, bronzu, žárově pocínované mědi nebo vyzdívány z čedičových cihel či později zhotovovány z železobetonu. Zvony a trychtýře využívají principu gas-liftu, jejich stěny obvykle svírají úhel se základnou cca 45 – 60°.
V roce 1812 je z Františkových Lázní doloženo jímány plynu prostřednictvím obrácené dřevěné pyramidy, trychtýři byly zachyceny i staré prameny Alois a Amanda v Luhačovicích. Je nutné poznamenat, že již daleko dříve bylo v Konstantinových Lázních použito kamenné jímání s polokulovitými prohlubeninami na spodní straně, tedy nic jiného než analogie zvonového jímání. První kovové zvonové jímání v tehdejším Rakousku bylo použito při zmáhání divokých výronů Vřídla v řečišti Teplé v Karlových Varech, zvony byly zhotoveny z litiny (Oertl, 1900/1901).
Jsou li přírodní vývěry příliš rozptýlené, užívá se soustavy jímacích zvonků, jejichž vývody jsou posléze spojeny do jednotného výstupního potrubí (pramen Natálie ve Františkových Lázních). Rovněž byly v případě většího počtu přítoků zhotovovány velké zvony až do 2 m v průměru.
V některých lázeňských místech bylo v minulosti využíváno studňového jímání, které, pokud není kombinováno s pramenními zvony nebo s jinou úpravou výstupu vody zabraňující odplynění, poruchám chemické rovnováhy a následně časté zřídelní sedimentaci, není nejvhodnějším typem jímání minerální vody. Studňové jímání přežívá při jímání vod mělkého původu (hořké vody aj.) a drobných vývěrů minerálek (skruže, nověji prefabrikované, nejčastěji betonové). V případě známého karlovarského pramene zvaného Žrout (Fresser) byla skalní puklina s vývěrem termy rozšířena do podoby skalní jímky, vybavené dokonce sedací lavicí.
Jímání vody v mělkých či hlubokých šachticích později vyzdívaných z ostře pálených cihel („klinkrů“) opět v kombinaci se zvony, trychtýři, sběrnými dreny a jílovým či cementovým těsněním apod. se naopak u minerálních vod velmi osvědčilo (Kyselka u Karlových Varů aj.). Šachtice a hlubší šachty byly v minulosti často užívány k úspěšné exploataci železitých, sirných a slaných vod.
Běžné jsou též příklady tzv. kuželovitého jímání, tedy šachtic a studní, jejichž spodní část je rozšířena do kruhu, jehlanu či kužele a napojena na výstupní profil (Wernerův mlýn na Chebsku aj.). Přechodné tvary jímacích těles mezi šachticemi a zvony, tedy jakési lahvovité formy šachtic se zúženým hrdlem byly dříve použity např. v Kynžvartu.
Dalšími typy jímání minerálních vod, v minulosti značně rozšířenými, jsou jednoduché nebo složitější kovové sběrné schránky, umisťované přímo na pukliny ve skalních masivech (Karlovy Vary, staré jímání Mlýnského pramene aj.). Rafinované typy jsou vybaveny vyrovnávací komorou a odplyňovacím ventilem.
Materiály používané při jímání minerálních vod by obecně měly odolávat agresivním účinkům minerální vody či vlhkého plynu. Nalezneme tedy buď v historických análech či při odkryvech v terénu jímací prvky dřevěné (lipová pažnice na Sadovém prameni v Karlových Varech použitá v r. 1853 je stále funkční!), kovové (měď, olovo, bronz, žárově pocínovaná měď, litina), kameninové, betonové, železobetonové či vyzdívané ze speciálních cihel (klinkry), dokonce i skleněné. Časté jsou slitiny kovů, tedy cín s přísadou antimonu či olova byl odolnější apod. Jen zřídka byly používány běžné ocelové prvky, neboť poměrně snadno podléhají korozi, hojně jsou však užívány AC oceli a litina.
Hlubší jímání minerální vody je až na výjimky realizováno tzv. jímacími vrty. Jímání podzemní vody různě hlubokými vrty je doloženo již ve starověké Číně, v ČR je pak doloženo vrtání otvorů do vřídelní desky v Karlových Varech již před r. 1638.
Vrty mohou představovat v případě kvalitního provedení téměř optimální jímací objekty, neboť v největší míře snižují průtočné odpory na výstupní cestě vody a omezují vydatnost postranních či divokých vývěrů a ředění minerální vody okolními prostými vodami. Při vhodném uspořádání vrty nenarušují režim okolních zdrojů minerální či prosté vody, velkou výhodou je též možnost poměrně snadné regulace odběru, stabilizace a měření fyzikálních či fyzikálně-chemických parametrů vody či plynu. Rovněž možnosti sanitace jsou v případě vrtů největší. Nevýhodou jímacích vrtů je proces tzv. stárnutí, tedy jejich relativně nižší životnost ve srovnání s jímkovým či šachticovým způsobem jímání minerální vody. Příklady stárnutí vrtů spojené s poklesem vydatnosti vody, plynu či se změnami jejich parametrů nalezneme v Karlových Varech, Poděbradech i ve Františkových Lázních a jinde.
Časté jsou kombinace jímacích technik, tedy vrtání v šachtách, hlubinných dolech, štolách apod.
Konstrukce vrtů je sledem náročných operací, mezi něž patří vlastní hloubení v horninovém prostředí nejrůznějšími nástroji (korunky, dláta, valivá dláta, kladiva ad.), výnos vrtného jádra nebo drtě, výplachové hospodářství, izolace jednotlivých vodonosných obzorů, vystrojování vrtného stvolu, hydrodynamické zkoušky, vzorkování, karotážní měření atd., atd. Vrty mohou být konstruovány jako svislé, ukloněné nebo horizontální. Vlastní výstroj vrtu má velmi zhruba dva celky, spodní, tzv. aktivní část vrtu, která zajišťuje proudění minerální vody do tělesa vrtu a část výstupní, umožňující dopravu vody k povrchu. Podstatným problémem je materiál výstroje, který by měl odolávat stejně jako v případě jiných jímacích objektů agresivitě prostředí. Používají se proto v zásadě materiály jako antikorozivní oceli, plasty (PVC, PE, PB), lepené materiály, dříve však i dřevo.
Vrty neslouží výhradně k jímání minerální vody, je jich využíváno k monitorování případných změn tlaku kapalných či plynných fází v horninovém prostředí, k indikaci případného znečištění vod a sledování vývoje kontaminace, k regulaci tlakových poměrů ve zřídelní struktuře (např. v Karlových Varech) atd. Způsobů jejich využití je skutečně obrovská škála.
Jímací zařízení plynných látek
Proplyněné minerální vody a výrony suchých plynů jsou projevy odplyňování horninového prostředí. Tyto plyny jsou částečně původem z atmosféry, odkud jsou strhávány při infiltraci vody a jinými pochody, částečně jsou původem z litosféry, tedy ze svrchního zemského pláště či zemské kůry (tzv. juvenilní plyny).
V ČR doprovází minerální vody nejčastěji oxid uhličitý (CO2), který je převážně postvulkanického původu a jen vzácně vystupuje jako produkt metamorfózy hornin. V daleko menší míře se objevují sirovodíkové exhalace (H2S), na Moravě též methan (CH4). Pouze jako příměsi se většinou nalézají kyslík, dusík, vzácné plyny (He, Ar).
Plyny vystupují na povrch zemský buď jako rozpuštěné ve vodní složce nebo, v případě překročení kritické rozpustnosti, jako tzv. spontánní plyn. Jejich jímání je poměrně obtížné, první zmínky pocházejí z počátku 19. století (Františkovy Lázně, dřevěné pyramidové jímání, viz výše v textu).
Dnešní praxe spočívá především v jímání vrty, a to buď v méně časté exploataci spontánních plynů (Mariánské Lázně), daleko častěji pak v jímání mechanické směsi plynu s kapalnou fází (Karlovy Vary). Po odběru směsi z vrtu dochází k mechanické separaci plynné a kapalné fáze a k oddělenému hospodaření s oběma fázemi.
Těžba a zpracování peloidů
Ložiska rašelin, příp. slatin jsou v ČR velmi hojná, většina významných ložisek peloidů však leží mimo lázeňská místa v nichž se peloidní léčby využívá. Výjimkou jsou lázeňská místa Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Třeboň a Bechyně. Hlavní léčebnou indikací peloidů jsou revmatické choroby. U léčby peloidy byly prokázány účinky mechanické, fyzikální, fyzikálně-chemické, chemické i biochemické.
Těžba peloidů je náročnou aktivitou, probíhající často pod hladinou podzemní vody, neboť předchozí odvodnění ložiska není přípustné a za přísných ochranných podmínek s ohledem na režim okolních prostých i minerálních vod. Dřívější metody těžby spočívaly v ručním píchání borků či běžné ruční těžbě na vozíky aj., dnešní praxe je založena na hornických metodách skrývky a bagrování.
Po těžbě, stále mimo uživatelské léčebné zařízení, následuje první úprava výtěžku, tedy drcení a následné mísení až do podoby homogenní směsi a doprava této směsi na místo spotřeby. Ve vlastním balneoterapeutickém zařízení je směs skladována ve specielních místnostech pokud možno bez přístupu přímého světla, ale především tak, aby nedošlo k jejímu vysychání. Vysychání se zabraňuje buď skrápěním nebo, jednodušeji ale méně vhodně, překrýváním nepropustnými fóliemi. Dnes však těžební organizace dodávají peloid v 50 a 100 l PE obalech, takže až do momentu dalších úprav nebezpečí vysychání směsi nehrozí.
Ze skladů je homogenizovaná směs vedena do přípravny, kde dochází k promísení v optimálním případě s minerální vodou nebo s vodou prostou, po cca 2 hodinovém bobtnání a ohřevu směsi na požadovanou teplotu se směs vede nebo převáží k vlastnímu terapeutickému využití v podobě celkových vanových koupelí, zábalů nebo obkladů. Peloidní koupelny jsou mj. náročné na odvětrávání s ohledem na organoleptické parametry používaných směsí. V současnosti jsou též do lázeňských ústavů dodávány též tzv. přísadové peloidové směsi, s velmi jednoduchými možnostmi manipulace a přípravy. Transport by měl respektovat zachování fyzikálních a fyzikálně-chemických vlastností peloidu. Nejdůležitějšími vlastnostmi jsou teplota, pH a konzistence směsi. Použitý peloid se shromažďuje v nádržích se sedimentační funkcí a pokud je to možné, odváží se zpět na ložisko k regeneraci. Krásným příkladem nakládání s peloidy byl provoz Císařských lázní v Karlových Varech , v němž byly využíván speciální výtahy na vany s rašelinou, nebo současný provoz těžby a úpravy sirno-železité slatiny ve Františkových Lázních.
Moderní doba však stále více vyžaduje rychlejší a snadnější přípravu peloidů, jsou proto vyráběny zvláštní ploché sáčky s peloidovou náplní (nebo v kombinaci s fangem, vulkanickým popelem jako pelofango), jejichž jedna strana je propustná.
Režimní měření ve zřídelních strukturách
Systém pravidelných kontinuálních fyzikálních, fyzikálně-chemických, chemických a bakteriologických pozorování a měření přirozených či umělých vývěrů minerálních vod v určité zřídelní struktuře nazýváme režimním měřením zdrojů. Spolu s meteorologickými, klimatickými a seismologickými pozorováními doplněnými o monitoring antropogenních vstupů představuje tento systém jednu ze zásadních problematik, řešených hydrogeology a zřídelními techniky a jednu z nosných součástí Předchozíentivní ochrany přírodních léčivých zdrojů.
Měření fyzikálních parametrů zdrojů (vydatnost plynné i kapalné fáze, měření tlaku obou fází, úroveň hladiny v jímacích a pozorovacích objektech a pod.) prošlo složitým vývojem v závislosti na celkovém rozvoji vědy a techniky v té které době. Analogicky tomu bylo u fyzikálně-chemických vlastností (teplota, konduktivita, pH, obsah plynných složek aj.) a vlastností chemických (alkalita, koncentrace kationtů, aniontů, nedisociovaných látek), jejichž zjišťování je ovšem poněkud komplikovanější. Zhruba od první poloviny 18. století, v souvislosti s rozvojem laboratorní techniky v lékárnách, jsou k dispozici poměrně kvalitní rozbory minerálních vod z našich nejznámějších lázní (v r. 1749 Springsfeld v Karlových Varech aj.).
Plnírenské využití minerálních vod
Plnírny minerálních vod jsou dnes prosperující součástí potravinářského průmyslu, klesá však jejich podíl v systému Předchozíentivní zdravotnické péče (výroba tzv. léčivých vod).Plnění minerálních vod podléhá řadě státních .norem jak zákonných a podzákonných tak technických.
Mezi nejznámější lahvované minerální vody ČR patří mariánsko-lázeňský Excelsior, karlovarský Mlýnský pramen, kyselecká Mattoni, Korunní kyselka, Vincentka z Luhačovic, Poděbradka, náchodská Ida, Šaratice ze Sokolnice u Brna aj. Je patrné, že plnírny minerálních vod mají jistou vazbu na lázeňská místa nebo jejich blízké okolí, což je dáno původním posláním plníren – efektivním využitím kapacity přírodních zdrojů lázeňských míst. Plnírny jsou prostorově vázány na výskyty minerálních vod vhodných parametrů. Plnírenský provoz sestává velmi zhruba z jímání minerálních vod (přelivem, čerpáním), jímání přírodního zřídelního plynu, dopravy kapalné i plynné fáze (potrubí) do vlastního provozu, akumulace vody a plynu, dále z úprav minerální vody (odželeznění, ochucení sirupy apod.), vlastního lahvování do skla, či dnes bohužel stále častěji do PET lahví, většinou pod ochrannou atmosférou z CO2 (Beilstein, 1907), sycení lahvované vody CO2 (minimální obsah cca 1800 mg.l-1 volného rozpuštěného CO2), skladového hospodářství a distribuce.
Většina minerálních vod vyžaduje pro své odlišné fyzikálně-chemické, resp. chemické parametry zvláštní zacházení nejen při jímání ale i při dopravě, akumulaci, rozvádění a konečném uspořádání při vlastním využívání např. pro pitné kúry apod. Prosté aplikace vodárenských technologií nevyhovuje při řešení problémů zachování teploty, obsahu plynných složek, radioaktivity aj. Nejtěžším úkolem je zachování obsahu rozpuštěných přírodních plynů v minerální vodě a zachování obsahu rozpuštěných chemických látek, neboť bezprostředně po odběru vody z výstupní cesty (vrtem, jímkou atd.) dochází ke změně fyzikálně-chemických vlastností vody a k porušení rovnovážného stavu chemických složek vody. Důsledkem je mj. tvorba zřídelních sedimentů v podobě inkrustů v dopravním potrubí, v akumulačních tancích apod., tedy snížení životnosti všech krenotechnických zařízení.
Základní obecně platnou podmínkou dopravy minerálních vod je jejich laminární proudění v dopravním systému, optimální se jeví gravitační rozvody vody na principu gravitačních vodovodů z běžné vodárenské praxe. Pěkným příkladem dálkového přivádění minerálních vod je 600 m dlouhé potrubí (Cu, později litina) od Mlýnského pramene v Karlových Varech do plnírenského provozu, který byl zásobován v noci, tedy mimo pitné kúry. Již v r. 1905 realizoval G. Rumpel 8 km dlouhé trubní vedení radioaktivní vody z Gasteinu do Hofgasteinu v Rakousku, na němž docházelo k minimálním teplotním ztrátám (-2,2°C) i ztrátám radioaktivity vody (-27 Macheových jednotek).
Kromě běžných plnírenských provozů je minerálních vod využíváno k výrobě soli (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Darkov), k výrobě směsí do peloidových koupelí a k regeneraci použitých peloidů atd. Využíván je i plyn, doprovázející často vývěry minerálních vod a to jak k plynným koupelím, tak např. ke stáčení do tlakových nádob a medicinálnímu nebo potravinářskému využití. V některých lázeňských místech jsou využívány i zřídelní sedimenty , známé je např. piešťanské bahno, v Karlových Varech pak výroba upomínkových a šperkařských předmětů.
Systémové objekty pro pitnou léčbu (pro vnitřní balneace)
Již ve starověku byly minerální vody užívány nejen ke koupelím ale i k dietetickým účelům, jakkoliv prvně jmenovaný účel výrazně převažoval a to především u teplých vod. Pitné kúry v nejznámějších lázních Čech a Moravy, v Karlových Varech, započaly po zhruba 200 letech „pouhého“ koupání založeného na empirických poznatcích, v r. 1522 pod vlivem loketského lékaře W. Payera, seriozního zdůvodnění se však vnitřní i vnější balneace dočkaly až v práci D. Bechera z r. 1766, pojednávající mj. o principech léčby vodou. Teprve v r. 1788 však byl jeden z vývěrů Vřídla upraven k pitné kúře. Za skutečné vědecké v dnešním smyslu lze pak považovat práce Koeppeho a Meyerhofera (1902).
Pitné kúry jsou s úspěchem indikovány v případě žaludečních, ledvinových, jaterních problémů; v případě poruch látkové výměny, respiračních nemocí, anémií atd.
Běžný návštěvník lázeňských míst, v nichž je praktikována pitná kúra, přichází do styku výhradně s předposledním článkem systému jímání – separace plynné a kapalné fáze – režimní měření - transport – akumulace – výtokové zařízení – odpad. Mezi nejběžnější výtoková zařízení náleží tzv. přetokové neboli pramenné vázy. Tyto vázy bývají předmětem pečlivého řemeslného a uměleckého zpracování, neboť se stávají dominantní částí lázeňského prostředí. Běžné jsou kromě pramenných váz též sběrné mísy a nádoby, výstřikové mísy (Vřídlo v Karlových Varech), nejrůznější chrliče, vše od primitivních podob až k řemeslně dokonale propracovaným dílům. Důležitými parametry všech těchto výtokových zařízení jsou eliminace přístupu vzdušného kyslíku k minerální vodě, odvzdušnění (odplynění) zařízení, snadné a účelné udržování hygienicky vyhovujících podmínek konečného využití vody, možnosti provozního odběru vzorků a režimního měření, možnosti snadného odběru vody např. do pohárků a jiných nádob. Výtoková zařízení jsou podobně jako ostatní součásti systému hospodaření s minerálními vodami zhotovovány z ušlechtilých materiálů, v Karlových Varech jsou u pramenných váz používány slitiny cínu a olova, antikorozivní ocel, sklo apod.
Terapeutická zařízení pro vodoléčbu (pro zevní balneace)
Hydroterapie (léčebná hydrologie, vodoléčba aj.) je léčebný proces využívající především fyzikálních, méně již chemických, vlastností léčivých zdrojů, tedy prosté i minerální vody ve všech skupenstvích, zřídelních plynů a peloidů. Nejstarší dochované hydroterapeutické postupy pocházejí ze starověkých států (Řecko, v Římské říši, např. Cáchy, solfatary na na Ischii, Bath a asi stovka dalších míst, teplé vody byly využívány též v blízkovýchodních státech aj.). Na českém území jsou nejstaršími lázněmi využívajícími prokazatelně blahodárných vlastností termální vody lázně Teplice v Čechách. V našich největších a nejznámějších lázních – v Karlových Varech – se léčebné postupy v 14., 15. a zčásti i v 16. století nesly ve znamení dlouhotrvajících pobytů v dřevěných kádích s vřídelní vodou v koupelnách měšťanských domů v blízkosti Vřídla, později i v šesti kabinách Obecních lázních vybudovaných přímo v jeho sousedství. Teprve ničivý požár města v r. 1759 tento systém změnil ve prospěch prvních balneoterapeutických ústavů.
Zařízení těchto budov bylo zpočátku prosté, později však velmi sofistikované. Převažovaly vanové koupele (dřevěné, měděné, niklové aj. vany), ať již celkové, částečné, sedací nebo jiné, s postupem času se přidávaly parní a horkovzdušné lázně, světelné (sluneční) koupele, sprchovací zařízení, místnosti pro peloidové aj. zábaly a obklady, skupinová či individuální inhalatoria, irrigátory zubní i střevní atd. Rozšířeny byly i koupele v plynném CO2 (v r. 1926 vybudovány moderní Plynné a sluneční lázně v Karlových Varech, dnes Lázně VI) a po r. 1905 i emanatoria využívající radioaktivity minerálních vod (především Jáchymov a Teplice v Č.). Běžnou součástí lázeňských zařízení byly kloktárny (Zámecká kolonáda v Karlových Varech, Lesní pramen v Mariánských Lázních aj.).
Doplňkové terapie (nevyužívající přírodní léčivé zdroje)
Zábaly a obklady z fanga (vulkanický popel)
Elektroterapie
Magnetoterapie
Laserové techniky
Lymfodrenáže
Parafínové obklady
Aromaterapie
Akupunktura
Akupresura aj.
ZDROJ: www.splzak.cz
Sdílet článek na sociálních sítích