Lví píseň pro českého lovce

Marie Trávníčková

" Z někoho se možná stane rasista, z jiného naopak velký přívrženec všeho a všech, kteří tam žijí, ale pětadevadesát procent lidí se tam chce nějak vrátit," tvrdí Zdeněk Vágner. Syn legendárního Josefa Vágnera, zakladatele safari ve Dvoře Králové nad Labem, se koncem 80. let usadil v Tanzanii a živí se mimo jiné jako profesionální doprovod zahraničních lovců.
Koncem minulého roku vydal Zdeněk Vágner knížku povídek Lví píseň, strhující lovecká vyprávění v klasicky dobrodružném tónu. Jeho táta, o kterém Zdeněk Vágner říká, že "byl odchovaný Holubem, Stanleyem a Stevensonem", by ji četl s potěšením. Počátkem října vychází její pokračování, tentokrát pod názvem Sloní píseň.

Ve dvaceti jste jel s otcem do Afriky poprvé odchytávat zvířata pro východočeské safari. Byl to na takové dobrodružství ten správný věk? Nebo to přišlo pozdě?
Neměl jsem srovnání. Pokud nepočítám, že jsem v osmnácti jel na fotbal do Drážďan, nikde v zahraničí jsem do té doby nebyl. Dokonce se mi ani nechtělo jet. Vrátil jsem se z vojny, oženil jsem se, měli jsme malou dcerku, byl bych si rád trochu srovnal hlavu. Nejdřív jsem tedy tátův návrh zamítl. Pak přišel znovu: "Potřebuju s sebou někoho spolehlivého, jsem utahaný, máme tam peníze, rozjednané věci, pojeď." A tak jsem jel.

První dojem?
Podle toho, který. Moje první zastávka byla v Chartúmu, v arabské části Afriky, a tam se mi nelíbilo. Suché vyprahlé horko, košilatí lidé s namotanými hadry na hlavách, všude kolem samopaly. Na mě tohle moc není.
Když jsme pak vylezli z letadla v Douale na kamerunském pobřeží, bylo tam to samé horko, ale hodně vlhké. Stačilo se nadechnout, a člověk cítil, jak mu kapičky vody stékají do krku. Na letišti jsme měli dvě hodiny přestávku, seděli jsme v restauraci asi pro sto lidí a čekali, že si něco dáme. Dvacet minut, půl hodiny, tři čtvrtě hodiny. Mezi stoly se slimáčím tempem pohyboval jediný číšník, na všechny strany se usmíval, ale sotva tak stačil tu a tam někomu donést pivo. Tohle tedy byl můj hlavní první dojem z rovníkové Afriky - vlhké vedro a nikdo nikam nespěchá. Ten naprostý nedostatek kvaltování mě okouzlil.
Pak jsme přeletěli do Sangmelima, města uprostřed hlubokého pralesa, kde jsme chtěli chytat opice. A zase přesně to samé. Vlhko. Zůstal jsem tam čtyři měsíce a pamatuju málo dnů, kdy nepršelo od rána do večera.

Tvrdil jste, že Afrika každého chytne za srdce. Co jste tedy na tomhle mokrém kraji shledal tak senzačního?
Taky, že se mu říká "hrob bílého muže". Navíc je tam šíleně much, komárů, hadů, pavouků. Je tam všechno, co my Evropané neznáme a nenávidíme. Bušovitá část Afriky má samozřejmě taky hady, ale protože to je otevřená krajina, vidíte je na dvacet metrů a hlavně oni vidí vás. A protože vědí, že nejste jejich žrádlo, utíkají. Kdežto hustý prales, kde se musíte prosekávat a posunujete se krůček za krůčkem, váš pohyb tlumí. Takže se k té potvoře dostanete třeba na metr a ona nemá jinou možnost než zaútočit, protože jste překročili její útěkovou hranici.
Tam skutečně bílý muž nemá co dělat. Do pralesa se hodí pygmejové, kteří jsou v něm mistři. Profesoři. My jsme si je pro lov opic najali taky. Jejich šéf byl chlapík, který měl jen roušku z banánových listů, navěšených na lýkovém provázku a ovázaných kolem beder. A k tomu asi dvacet centimetrů dlouhý kus železa, obroušený do špičky jako sekerka a zasazený do větvě. To byl jeho jediný nástroj.

Jak jste se dorozuměli?
Měli jsme obrázkovou knížku. V té jsme nalistovali třeba kočkodana, že toho hledáme. A on ho našel. Slyšel ho na pět set metrů. My nic. My slyšeli, jak bzučí mouchy. Gorily slyšel na tři čtvrtě kilometru. Tehdy jsem začal chápat, že jsou věci, na které bílý muž nemá.
Pak táta nedostal povolení lovit v jižním Súdánu, v kamerunském pralese to šlo pomalu, a tak se rozhodl letět do Keni. Mě v Kamerunu nechal práci dodělat, až pak jsem se vydal za ním. Přiletěl jsem a ještě to odpoledne jsme jeli 480 kilometrů na sever k somálským hranicím. Chytat Grévyho zebry a síťované žirafy.
Tam jsem Afriku poznal zase z jiné stránky. Týden jsme stavěli kemp a pak jsme vyrazili na první lov. Chytli jsme dvě zebry, zavřeli jsme je do ohrad, ráno jsme chytli další dvě zebry... a když jsme se vraceli, začalo mi být zle od žaludku. Na obličeji se mi udělal obrovský hnědý flek, nemohl jsem pít, jíst, jen jsem zvracel.

Cholera?
Kdoví, co to bylo. Možná žloutenka. Byli jsme pět set kilometrů od civilizace, autem noc a den cesty. Táta do mě aspoň narval všechna antibiotika, co jsme měli s sebou. Jednou jsem se probudil a měl ty obrovské fleky po celém těle. Trvalo to už asi týden, neudržel jsem v sobě ani vodu ani čaj, rty jsem měl rozpraskané, vypadal jsem hrozně. V noci jsem začal blouznit, že bych si dal kokakolu. Táta sedl do džípu, jel celou noc k nejbližšímu obchodu a pár lahví přivezl. Já na ně koukal jako blázen, o svém blouznění jsem nic nevěděl. Ale vypil jsem flašku a poprvé jsem nic nevyzvrátil. A tak jsem pil a pil... a třetí den jsem jel na lov s ostatními. Jak to přišlo, tak to odešlo.

Kdy jste se vlastně rozhodl, že na tomhle černém kontinentě chcete žít?
Někdy v polovině 80. let. Tenkrát, v roce 1970, jsem tam byl s tátou osm měsíců, pak jsme se ještě pětkrát vrátili. Ale už počátkem 80. let jsem pracoval přes českou Polytechnu pro jednu holandskou firmu. Využívali mě v Africe kvůli mým znalostem prostředí. Jednak jsme lovili, ale taky jsme zakládali dvě farmy, jednu v Namibii na karakulské ovce, druhou v tehdejší Jihoafrické republice, částečně na hovězí dobytek a částečně pro lov. V roce 1986 jsem se v rovníkové Africe zabydlel natrvalo.

A jako průvodce lovců?
V roce 1992.

Počítám-li dobře, bylo to víc než dvacet let od chvíle, kdy jste do Afriky přijel poprvé. Jak dlouho trvá, než Evropan porozumí její přírodě natolik, aby se v ní mohl pohybovat profesionálně?
Pořádně nikdy. Ani běloši, kteří se v Africe narodili, jí neporozumí úplně. Dokonce ani lidé, kteří tam žijí už v páté generaci, tak zcela nepochopili celý chod toho kontinentu. Ale jsou mu blíž než my, kteří jsme tam přijeli.
Naučit se můžete kdeco, různé triky. Ale instinkty černých domorodců prostě nemáte.

Můžete být přesnější?
Řeknu vám to úplně jednoduše. My bílí skoro všichni nosíme brýle, protože máme zkažené oči. Čtením, školou, televizí, kinem, nespaním, nočním vymetáním barů. Naše smysly jsou civilizací velice otupeny. Ať už je to čich, sluch, zrak, hmat. Zkuste si ale představit, že jste v přírodě, v obrovském území, kde jste sama a máte v ruce jen klacek, nic jiného. A musíte najít vodu, jinak umřete. Jídlo, jinak umřete. Ochránit se před šelmami. Takže potřebujete ze sebe vydat všechno, úplně na doraz všechno. Každou buněčku těla použít k tomu, abyste přežila.
To je přesně ta hranice, do které se utvářeli černí domorodci. My jim tam dodáváme někdy od války ledničky. Vozíme auta. Ale jejich poslední vlastní vynález je luk a šíp. A jejich rodový život - neříkám rodinný, ale rodový. Komunita lidí. Deset chlapů, každý má pět žen a děti, které moc přesně nevědí, kdo je jejich táta. Takže tátou jsou všichni. Tenhleten, a tenhleten, a tenhleten.... Mají úplně jiný pohled na život, ale hlavně jsou velmi blízko přírodě. A pro nás až nepochopitelně na ni reagují.
Historek o tom bych mohl vypravovat tucty.

Proč ne?
Jedeme třeba autem, já s klientem na sedačkách, s námi moji dva stopaři. Džuma a Panga. Najednou mě jeden ťukne na rameno a říká: "Žirafy." Já povídám: "Kde?" - "Támhle napravo." - "A kolik jich tam je?" - "Dvacet jedna.." - "Jak jsou daleko?" - "Dva kilometry." - "Je tam ještě něco?" - "V trávě leží buvol..."
A toho my třeba zrovna lovíme. Tak se ptám dál. "Myslíš, že je to samec?" - "Nevím, vidím mu jen kus hřbetu..." Na dva kilometry! Já sotva dohlédnu nějaký kopec a žlutou trávu na něm. On řídí auto a ještě stačí spočítat, že z těch žiraf je osm samic, dvě "odrůstčata", pět větších a jeden velký samec.
Nebo jdeme za zvířetem, které je postřelené. A jdeme už čtyři hodiny. Zvíře je zraněné hodně vysoko a krev z té rány kape. Jdeme tedy po stopách i po barvě. Najednou cestu toho zvířete překříží stádo buvolů, překryje jeho stopy a barva zmizí. Jenže Džuma si už kilometr před tím k té stopě čichl, zapamatoval si její pach, v tom zmatku buvolích otisků ji najde a ukáže: Tudy zvíře pokračovalo. Už tam není žádná krev, jen ten pach, který ho spolehlivě vede dál. Za chvíli se sehne, čichne k trávě a ujistí se: Je to on.
A jak slyší! Jak cítí zemětřesení! Sedíme doma na terase a opravujeme auta. Džuma přijde a povídá: "Něco se bude dít." - "Co jako?" - "Něco je ve vzduchu." Já říkám: "Vždyť je krásný den, to bude pršet?" - "Nevím, ale něco přijde." Za dvacet minut je tam zemětřesení. Začne mlít celým barákem, až se hejbou skleničky. A on ho cítí dopředu, jako zvířata.

Kam až jste se ve cvičení takových postřehů dostal vy?
Nikam. Či jen tak daleko, jak jen může bílý člověk. Spojuju svoji zkušenost s tím, co mi oni ukázali.
Zvíře dokážu vystopovat taky, ale ne tím, že bych si čichl k jeho stopě. Ani ho neuvidím na dva kilometry. Ale dokážu předpokládat, kam asi šlo. Vím, že pokud je poraněné, schová se do údolí nebo zaleze do keřů, že nezůstane na otevřené planině, kde by ho našly šelmy.

Přesto ve svých povídkách vystupujete jako ten, kdo domorodcům při lovu šéfuje, a očividně nejen proto, že držíte peníze.
Černí lidé jsou skvělí stopaři, ale nemají v sobě motiv, který by je hnal dopředu. Nejsou ctižádostiví. Pokud potřebují zajistit ten den svoji rodinu, udělají pro ni všechno. Ale už nepřemýšlejí, co bude zítra. My bílí ano.

Chtěla jsem spíš říct, že v povídkách fungujete jako stratég loveckých akcí. Proč vy, a ne černý stopař, který krajinu i zvíře zná líp?
Když jdeme za zvířetem, Džuma by se držel jen stopy. Ale v tu chvíli já řeknu: "Zvíře nezůstane na otevřeném kopci, půjde mezi stromy a my mu můžeme nadejít přes potok." Přejdeme tedy vodu, Džuma tam další stopu skutečně najde, a je to. V podstatě ideální spojení jeho instinktů a mých zkušeností. Člověk se trochu naučí přemýšlet jako oni, ale máme asi jednu, i když jedinou výhodu - jsme vzdělanější.

Je těžké najít dobrého stopaře a získat jeho důvěru?
Džumu jsem objevil v Ugandě hned při našem prvním zájezdu s tátou do Afriky. Jednou jsme byli nakupovat na trhu a když jsem se vrátil k autu, seděl na kapotě malý kluk, hubeňourek, a špinavým hadrem myl okno. Nenechal se přesvědčit, že to spíš rozpatlává, a nakonec povídá: "Vezmi si mě, já nikoho nemám." Kolik mu bylo? Sedm? Devět? Nevěděl. Žil na tržišti, jedl shnilé brambory, spal kdovíkde. Tak jsme ho vzali do kempu.
Pak z něj vylezlo, že od svých dvou do deseti let, než ho táta opustil, pásl krávy, ovce a kozy. To bylo jeho jediné vzdělání. K tomu ráno trocha mlíka, večer řídká kaše. Jenže on se přiživoval tím, že chytal ještěrky, pavouky, ptáky, vybíral hnízda a všechno pozoroval. Sám se tak vyškolil v dokonalého znalce přírody.
Když jsme tenkrát africké safari končili a vraceli se do Evropy, Džuma šel bydlet k jednomu Indovi, se kterým jsme obchodovali. Klukovi jsme zaplatili školu a Alí slíbil, že na něj dohlédne. Trochu se naučil psát, počítat. Při dalších návratech byl ještě s námi, brali jsme ho i do buše a velmi se osvědčil. Po čtyřech letech, když mu bylo asi čtrnáct, jsme s tátou jezdit přestali.
V roce 1983 jsem se dostal znovu do Tanzanie. Přes Keňu jsem zajel do Ugandy a Džumu jsem našel u Alího přesně v tom skladu, kde jsme ho nechali. Povídám mu: "Pojeď se mnou." Prásknul se vším, co právě držel v ruce, a jel. Dodnes jsme spolu. Později přivedl Pangu, byli ze stejné vesnice.

Kde vlastně dneska žijete?
V Arushe v severní Tanzanii, pod sopkou Mount Meru, vysokou necelých pět kilometrů. Leží západně od sesterského Kilimandžára, které je vzdušnou čarou vzdálené asi šedesát kilometrů a po cestách asi devadesát.

Rovníkovou Afriku znáte víc než třicet let. Změnila se její příroda skutečně hodně?
Dost, a je to vina především neuváženého zemědělství. Státy nemají vypracovaný žádný územní plán. Když si černoch zabere tisíc hektarů neosídlené půdy, postaví si na ní barák a vydrží v něm rok, může to na úřadě nechat připsat jako svůj majetek. Takhle se lidé šíří dál a dál, příroda ustupuje a zvířata mizí. Navíc jsou v Tanzanii velká území Masajů, a ti jsou naprosto nekontrolovatelní, protože jsou pořád v pohybu. Jak jejich stádo místo vypase, celá vesnice se zdvihne a jde dál.

To snad přírodě, respektive zvířatům v ní nebezpečné být nemůže.
Masajové pro maso neloví, jejich přesvědčení jim to nedovoluje. Ale brání se proti šelmám, které napadají jejich stáda. Když lev skolí krávu a nechá ji ležet, aby se k ní později vrátil, Masajové ji nacpou prudkým jedem. Jenže na té mršině nehoduje jen lev, ale spousty dalších malých i větších šelmiček a ptáků. A to všechno pak zůstane ležet mrtvé kolem. Což není k přírodě moc ohleduplné.

Vy ta zvířata ovšem lovíte.
Ale podle pravidel. My máme licenci na ulovení určitého počtu zvířat za rok. Za to jedno vládě zaplatíme tisíce dolarů, ale klient nesmí střelit ani samici, ani mládě, jen staršího osamělého samce. To je zákon. Takže on zaplatí vládě za povolení odstřelu a další peníze dá za pobyt.
Čtrnáct dnů ho stojí třeba pětadvacet tisíce dolarů. Z těch peněz se odvádějí daně a z nich se například financují hranice oddělující chráněné oblasti rezervací od národních parků. Ohromná pásma před těmi hranicemi obhospodařují lovecké společnosti, které tam za obrovské peníze nechají bohaté lidi střelit pár zvířat, z výtěžku budují infrastrukturu celého prostoru a starají se tak, aby rozloha rezervací zůstala zachována. Kdyby se toto nedělo, tak se lidé budou nekontrolovatelně šířit. A protože na volném území už žádná zvířata takřka nejsou, budou lovit tam.

Což se stejně děje.
Bohužel, nebezpeční jsou především lidé v uniformách. Policajti, vojáci, dokonce sami ochránci národních parků. Jako jediní mají povolení nosit zbraně, a taky toho využívají.

Jako pytláci?
A nikdo na ně nemůže, protože nad nimi už nikdo není. Oni sami jsou zákon. Navíc to jsou černoši ve službách černošských úřadů. A černoch proti černochovi nevystoupí. To je maličko rasismus naruby. O takových případech píši ve Sloní písni, která volně navazuje na Lví píseň. Ale ne pouze o pytlácích, také o úplatcích, náboženských přích, volbách, vlastnictví, mnohoženství a zvycích domorodců.

Kolik tak zákazníků ročně na lov provázíte?
Jenže já nejsem jen průvodce. Spolupracujeme na dalších projektech, jsme poradci vlády ve věcech ochrany přírody, mapujeme pro ni zvířata, doporučujeme, kam už není dobré lidi pouštět. Naše návrhy většinou odevzdáváme německé společnosti, která se o Tanzanii stará, z jakési tradice, protože to bývala německá kolonie. Ti to zpracují, spojí s dalšími nápady a připraví se projekt ochranného pásma, které by se v budoucnu mělo stát rezervací.
A že lovíme? Jednak to umíme, a taky nás něco musí financovat. Odchytávat dnes větší stáda zvířat pro zoologické zahrady je vzhledem ke světovým veterinárním předpisům komplikované a jednotlivé kusy pro oživení krve si za obrovské peníze jezdí chytat odborníci sami.

Vy jste tak ale kdysi taky začínal. Není vám těch časů líto?
Svět už je jinde. Dneska za patnáct set euro můžete vyrazit na safari do Keni, tenkrát za socialismu to nešlo. Proto táta, který Afriku miloval, jí chtěl kousek zasadit do zoologické zahrady u nás ve Dvoře. Na přelomu 60. a 70. let naštěstí vyšla direktiva, že každá zoo, s výjimkou pražské, by se měla specializovat na jeden určitý směr. Na Jižní Ameriku, na Asii, a tak dále. Táta tenhle trend dokonce předběhl, navíc si už tehdy uvědomoval, že dovézt tři žirafy nic neřeší. V přírodě žijí ve stádech o počtu dvanácti až třiceti kusů. To je ta rodina, kterou potřebují. A stejně rozvažoval o nosorožcích, o zebrách.
Jenže jak začal jezdit, rostla jeho sláva a některým lidem začal vadit. Stal se nepohodlným člověkem, který je v televizi víckrát než soudruh BiÍak. Nechali ho v zoo dodělat jeho program a potom krajský náčelník KSČ vydal rozkaz k jeho profesní likvidaci. Když se to táta dozvěděl, zvážil všechna pro a proti, a šel do penze...
Letos na jaře uplynulo pět let od jeho smrti. Se sestrou se teď snažíme prosadit, aby zoologickou zahradu ve Dvoře Králové přejmenovali na ZOO safari Josefa Vágnera. A to jsme zase pár lidem šlápli na kuří oko.

Proč? To jméno by táhlo. Asi nenajdete rodinu, kde by od vašeho táty neměli aspoň jednu knížku.
Vedení města nás zatím podpořilo. Ale vedení zoo chce celý ten mýtus Josefa Vágnera zničit. Bohužel si neuvědomuje, co dneska zoologická zahrada znamená, a investuje obrovské peníze do zastaralého způsobu prezentace zvířat. Pokud chci pěstovat slony, musím jich mít stádo a musím jim postavit pavilón náležitých rozměrů. Ale i v něm se to stádo, všechny ty genetické vztahy mezi mladými a starými kusy budou tvořit dlouhá léta, a ne tři roky. Jenže ve Dvoře nikdo neumí pracovat s velkými skupinami zvířat tak, jak to táta plánoval. Mimochodem, oni to často neumějí ani v Africe. Když v národním parku Tsawo přijedu na rozcestí, vlevo je jeden hotel, vpravo druhý, rovně třetí. U prvního jeden slon, u druhého pět impal, u třetího párek zeber. Co to má společného s přírodou?
Táta byl vždycky proti tomu stavět na safari boudy. Africkým zvířatům chtěl ve Dvoře dát co největší, svobodný prostor a jen na nejstudenější měsíce je stahovat do zimovišť. Dneska jim vymezili vzadu na konci zahrady malý kousek a tomu říkají safari. Snižují stavy zvěře, zmenšují pavilóny a tak dále. Vágnerova show mizí a co se dneska vydává za safari, je ostuda.
Táta, věděl, proč ho chce tak, jak ho dělal. Afriku znal..

On tam byl párkrát, vy tam žijete téměř půl života. V doslovu ke knížce tvrdíte, že občas jezdíte za rodinou do Čech, ale srdcem jste pořád v Africe. Co vám kromě přírody dává?
Asi nějaký lepší pohled na lidi... Když se na vás směje Čech, tak vás buď pomluví nebo píchne do zad, a nejradši by vám ukradl barák. Černoch se na vás směje, protože chce akorát tak stovku. Jemu jde jen o to dneska se najíst a přežít.
Když se podíváte na černocha a na zvíře, víte, co od obou můžete čekat. A tím srovnáním černého člověka nijak neponižuju. Lev vás takřka nikdy nenapadne zezadu.

Co všechno musí lovec vědět o zvířeti, za kterým jde?
Znát jeho zvyky. Biotop, ve kterém se pohybuje. Příklad: Zvíře potřebuje minimálně každý druhý den pít, a když víte, kde je voda, víte tedy, kde to zvíře bude. Šelmy potřebují pít každý den, krev ze zabitých zvířat jim nestačí. Když tedy potkáte lva, je jasné, že voda je blízko. Což neplatí o slonovi, který si za vodou dopochoduje za den až čtyřicet kilometrů.
Pokud znáte nejzákladnější pravidla hry, jdete za zvířetem prakticky najisto.

A jeho, řekněme, osobnost?
Existuje takzvaná "velká pětka", ale podle mě to je spíš "velká sedmička" afrických zvířat, která se nebojí nikoho kromě člověka. Mezi ně se počítá leopard, lev, slon, nosorožec, buvol, a já bych dodal ještě hrocha a krokodýla. Jeden nedokáže zabít druhého, jen lev a leopard se výjimečně do sebe pustí, a lev většinou vyhrává. Samozřejmě, kterékoli z těch zvířat umí zabít mládě jiné šelmy, ale nedělají to, protože vědí, že to je pro ně nebezpečné.

Jak často ta velká sedmička útočí na člověka?
Průšvih je zraněné zvíře. Pokud je zdravé a nevystřelíte, nechá vás být, protože před člověkem má respekt. Kromě lva, ten se nebojí ničeho. Nebezpečné jsou hlavně lvice, které mají mláďata. Vidí vás na pět set metrů a už startují. Ale pokud potkáte dva osamělé samce, není se čeho bát. To jsou nomádi bez rodiny a za nikoho nebojují. Táhnou buší a jen se živí. Mimochodem, když si někdo zaplatí několik tisíc dolarů za jejich odstřel, jsou to líp využité peníze, než kdyby tam ten přežraný lev někde chcípnul.
Velký problém může být buvol. Zezadu člověka nenapadne, pokud není poraněn, ale když ho potkáte zepředu a je už hodně blízko, pak máte co dělat. Hroch, nosorožec, slon neútočí, jen se jdou přesvědčit, co to tam stojí. Rozběhnou se, chtějí do toho strčit, ale pokud zůstanete stát a nehýbete se, jdou dál.

Přesto v knížce Lví píseň máte výhradně povídky o šelmách, které zabily člověka. Byl to jen spisovatelský trik, nebo jste tolik příběhů potkal?
Do těch povídek jsem dal všechny svoje zážitky o lidožravých zvířatech. Víc jich nemám. Potkal jsem se s tak patnácti případy, některé šelmy jsme nedostali, ale jen o těch, u jejichž likvidace jsem byl, jsem napsal.

Vy sám jste útok zažil?
U jednoho hodně nebezpečného jsem byl. Měli jsme klienty ze Slovenska, kteří si koupili odstřel lva. Udělali jsme to, co se dělá vždycky. Rozvěsíme po stromech maso, aby smrdělo, šelmy přijdou žrát a my podle stop poznáme, jestli je to samec nebo samice, kus mladý nebo starý. Asi třetí den jsme k jednomu masu přijeli a už z dálky jsme viděli, že je ožrané. Bylo jasné, že lev je někde blízko. Klienti zůstali raději v autě a my s Džumou jsme šli dělat zásek, což je taková budka z klacků a trávy, kde se na zvíře čeká.
Džuma hloubil jámu na hlavní kůl, já kousek od něj opřel pušku a šel jsem pro malé stromky. Otočím se zpátky a vidím, že pod masem stojí lev a z takových třiceti metrů se dívá na Džumu, který nic netuše zády k němu pracoval. Co teď? Když křiknu, Džuma začne utíkat a lva jen vydráždí. Tak jsem se v podřepu rozběhl za bližší keř a jen pořád sledoval šelmu, která pomalinku šla k Džumovi. Přikrčená jako kočka, loveckým krokem. Já zase popoběhl a když jsem už byl deset metrů od Džumy, sykl jsem a prstem mu naznačil, že zvíře je za ním. Ten se jen otočil, rychle lehnul k zemi, já hmátnul po pušce, odjistil a v momentě, kdy lev už byl v plném běhu a šel do skoku, jsem vystřelil. Vyletěl do vzduchu, spadl, ale ještě dvěma ranami jsme ho musel dorazit.
Džuma, jak je černoch, byl bílý jako křída. Tu smrt měl vyloženě před sebou. Koneckonců, já na tom nebyl líp.

Lev, buvol, levhart, nosorožec... Kterého zvířete se bojíte víc než ostatních?
Žádného... Bojím se komára. Když zaútočí raněný buvol, vím, co mám dělat. Komárům se nevyhnete a malárie je strašná nemoc, bojuju s ní léta a párkrát jsem byl na pokraji sil. Na útok šelmy zahyne v Africe ročně dvacet lidí, na útok jiných zvířat tak tři tisíce. Na komáří štípnutí přes dva milióny.