Zelená daň? Ano, po reformě!

Sotva opustil návrh ekologické daně brány Ministerstva životního prostředí, už narazil na tvrdou kritiku vedenou zleva i zprava. Zastáncům liberální ekonomie je trnem v oku fakt, že by stát zasáhl daňovou politikou do oblastí, které jeho působnosti zůstaly dosud ušetřené. Nemalou roli sehrává to, že se jedná v jejich podání o "diktát z Bruselu". Levou část politického spektra zase hrozí představa, že by ekologická daň znamenala zvýšení výdajů především pro sociálně slabší vrstvy společnosti.
Protagonisté návrhu nemohou příliš spoléhat ani na podporu širší veřejnosti. Ekologické problémy nepatří na rozdíl od doby před patnácti lety ve vnímání veřejnosti k těm nejdůležitějším, zato na zmínky o nových daních je značná část voličů alergická. Řadu argumentů odpůrců nové daně lze pochopit a s řadou lze i souhlasit. Přesto vidím ekologickou daň jako cestu správným směrem, pokud bude její zavedení obchodem "něco za něco".
Je bez diskusí, že současný daňový systém má daleko k optimu. Daňové zatížení je ve srovnání s ekonomicky podobně rozvinutými zeměmi vysoké. Systém je nepřehledný a neustále bobtná novými a novými výjimkami.
Značný díl vybraných příjmů státu pochází z daní přímých - z příjmů a sociálního pojistného, což je pro ekonomické subjekty demotivující a podporuje to daňové úniky. Co je ovšem nejpodstatnější: stávající systém je nespravedlivý tím, že uvaluje daň na spotřebu jen některých druhů energií - uhlovodíkových paliv, zatímco jiné (uhlí, elektřina, zemní plyn) zcela pomíjí. O ekologické zátěži ze spalování uhlí přitom není nejmenších pochyb a následky této zátěže stojí ročně miliardy korun.
Vnoření ekologické daně do současného systému, by bylo nežádoucí kvůli nárůstu daňové zátěže a zvýšení jeho komplikovanosti. Kdyby se ale ekologická daň stala součástí širší daňové reformy, mohl by být pohled na ni vstřícnější.
Reforma by ovšem musela splňovat přinejmenším dvě kritéria. Za prvé snížit, a nikoliv zvýšit, celkové daňové zatížení. Toho by se v praxi mělo dosáhnout snížením přímých daní, zejména nejčastěji kritizovaného sociálního pojistného. Za druhé provést zjednodušení, případně zrušení některých dnešních daní.
Těžko budeme jásat nad tím, že si stát odkrajuje ve formě daní část hodnot vytvořených soukromým sektorem. Když už ale neexistuje lepší model úhrady za poskytování veřejných služeb, je aspoň žádoucí preferovat takové formy zdanění, které mají pevnou vazbu na konkrétní aktivity podniků i jednotlivců. Státu se takové daně snáze vybírají a ekonomickým subjektům dávají možnost svým chováním aspoň částečně ovlivnit výši daňových závazků.
Ekologická daň mezi takové formy bezesporu patří: kdo víc znečišťuje životní prostředí, více platí. Sociální hledisko ekologické daně je jistě třeba brát v potaz, ale argumentovat sociálními ohledy by bylo možné proti jakýmkoliv změnám, které v důsledku posílí konkurenceschopnost ekonomiky.
To je ale krátkozraká politika, na níž nakonec nutně nejvíc doplatí právě ti sociálně nejslabší.
Autor je hlavním ekonomem HVB Bank