Evropským ideálem má být rodinná farma dbající na ekologii.
Zemědělství svazuje světový obchod
Summit Světové obchodní organizace (WTO) se od zítřka pokusí opět o něco uvolnit obchodní bariéry - a opět bude klíčovým sporným bodem zemědělství. Pokud se přitom v neděli z Hongkongu rozjedou špičky světové diplomacie s konstatováním úspěchu, bude to velké překvapení. Jako téměř vždy se dá čekat, že agrární téma jednání mimořádně zkomplikuje.
Co vlastně brání politikům snižovat agrární dotace a otevírat trh konkurenci, když Brusel, Washington, rozvojové státy i ty nejchudší země svorně tvrdí, že jsou pro uvolňování agrárního obchodu všemi deseti?
Začneme, když začnete vy
Politici při agrárním vyjednávání trpí "rozdvojením osobnosti". V akademických debatách, na obecné rovině mají liberalizace plná ústa. Ale ve skutečnosti vědí, že by je značná část jejich voličů doma okamžitě zatratila, pokud by své teze o volném trhu snad chtěli skutečně praktikovat.
Aby úplně neztratili tvář, prohlašují, že sami jsou hotovi k významným ústupkům - ale že přinejmenším totéž čekají od protistrany.
Jsme připraveni v příštích pěti letech prudce omezit zemědělské dotace. Zatím o šedesát procent, konečným cílem je zrušit podpory farmářům úplně - prohlašuje tedy před Hongkongem americká vláda. A dodává: Očekáváme však srovnatelné kroky od Evropské unie a Japonska.
Brusel také nabízí snížit maximální dovozní cla o 60 procent, dotace postupně okleštit až o 70 procent a nakonec zrušit i státní subvence na vývoz agrárních přebytků. Jenže nikdo nechce začít, protože už předem se obě strany osočují z toho, že ústupky konkurence nejsou dostatečné.
Rolníci vyspělých zemí se nemusí s největší pravděpodobností bát, že by snad po Hongkongu zchudli. A naopak daňoví poplatníci budou dál plnit nenasytnou pokladnu na agrární výdaje.
Podle údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD vydala loni Evropská unie na zemědělství 133 miliard dolarů (nejde jen o dotace "Bruselu", ale i všech národních vlád a výdaje na ochranu trhu), Spojené státy 46,5 miliardy a Japonsko bezmála 49 miliard dolarů. V samotném Česku má příští rok dostat Ministerstvo zemědělství na své výdaje zhruba čtyřicet miliard korun.
Chudák dře na půdě vlasti
To, jak vnímají pomoc zemědělcům daňoví poplatníci, je ovšem jedním z řady paradoxů, jež provázejí celou agrární politiku. Zatímco ekonomové a leckdy i sami evropští rolníci přiznávají, že dotace jsou přebujelé, spotřebitelé to často vnímají jinak.
Pražská BBC počátkem letošního roku upozornila na průzkum mezi občany, podle něhož domácím rolníkům vstup do unie způsobil "více těžkostí" než užitku. Agentura STEM pro deník Právo v září zjistila, že jen 16 procent lidí se domnívá, že vláda věnuje venkovu dostatečnou pozornost.
Fakta jsou přitom následující: příjmy českých rolníků vzrostly jen první rok po vstupu do unie nejméně o šedesát procent. Konkrétní dotace se zvýšily o miliardy korun. A to vše za situace, kdy je takřka neustále přebytek obilí či mléka, jež se za miliardy korun musí vyvážet. Přičemž by zároveň nebyl problém většinu zemědělské produkce dovážet levněji ze zahraničí.
"Lidé se opravdu dívají na zemědělství jinak než na běžné podnikání. Psychologicky tu hraje roli jednak to, že se jedná o produkci potravin, a zřejmě také pocit, že zemědělec je více spojen s půdou, s vlastí, zkrátka že si podporu zaslouží," vysvětluje tajemník Asociace soukromého zemědělství Michal Pospíšil.
Silnější lobby, než se tuší
K vnímání zemědělců jako těch, kteří mají na podporu vlastně nárok, přispívá i jejich neustálé poukazování na špatné podmínky, podporované zejména v západní Evropě radikálními protestními akcemi. Spokojený zemědělec neexistuje - přiznávají sami rolníci.
Pocity veřejnosti by však samy o sobě ještě k udržování masívních dotací a ochrany trhu nevedly. V první řadě tady funguje vlivná agrární lobby.
I zde je ovšem na první pohled paradox. Rolníci přece tvoří ve většině vyspělých zemí jen malou skupinu lidí. V Česku pracuje v zemědělství jen asi 140 tisíc lidí z celkem více než pěti miliónů práceschopných. (Výjimkou je Polsko, kde se do kolonky "rolník" hlásí každý pátý.) I podíl zemědělství na HDP tvoří jen několik procent. V principu platí, že čím je země vyspělejší, tím menší význam pro její ekonomiku zemědělství má.
Proč tedy právě bohatá Evropská unie své farmáře tak hýčká? Agrární lobby ve skutečnosti netvoří jen samotní farmáři nebo zaměstnanci zemědělských podniků. Na stavu zemědělství je závislý i potravinářský průmysl. V jeho zájmu je také produkce takzvaně levných (to v unii znamení silně dotovaných) potravin.
Například v Česku jsou na agrární produkci silně závislé společnosti jako Agrofert, Agropol, Agrotrade nebo Setuza, jež nesporně mohou vyvinout tlak i na politiky.
Obdobně je tomu v celé Evropě i ve Spojených státech. Tam patří k nejvlivnějším mnohé agropotravinářské koncerny (vlastní celý dodavatelský řetězec od farem až po prodejní sítě potravin). A v případě USA platí i doslova strategický význam produkce potravin. Američtí prezidenti se netají tím, že pokud musí zasahovat v neklidných oblastech světa, prakticky stejný význam jako akceschopné bojové jednotky má následná potravinová pomoc. Mít pohotově dostatečnou zásobu agrární produkce je pro supervelmoc nezbytné.
Svázaný trh unie
Světovou jedničkou v agrárních dotacích však zůstává Evropská unie.
Takzvaná Společná zemědělská politika Bruselu vznikla původně proto, aby zajistila západní Evropě dostatek potravin po druhé světové válce i v následující válce studené. Cílem přitom bylo vyrovnávat podporami podmínky farmářům i tam, kde hospodaření nebylo efektivní.
Vzniklou nadprodukci se pak unie snažila omezit systémem výrobních kvót. Ty zaručují farmářům slušný zisk - zároveň se však nesmí vyrábět víc mléka nebo cukrovky, než kvóta dovolí. Kvóty jsou nicméně tak velké, že unie má potíže s nadvýrobou pořád.
Agrární byrokracie pak dovedla celý systém k tomu, že farmáři se už nezaměřují na to, zda prodají maso nebo mléko na trhu za dobrou cenu. Své podnikání orientují podle toho, na co jsou výhodnější dotace - a jsou tak ve skutečnosti v područí úředníků a politiků. V současné době reguluje unie trh se zhruba třiceti druhy zemědělských výrobků.
Pšenice dvakrát dotovaná
Příkladem, jak se v Evropské unii pohybuje zemědělství v začarovaném kruhu, poslouží regulace trhu s obilím.
Farmáři dostávají část dotací jako takzvané přímé platby čili produkční podpory na hektar zemědělské půdy. Když se pustí do pěstování potravinářské pšenice, nemohou prodělat. Bez ohledu na situaci na trhu mají totiž zaručeno, že jakékoliv množství pšenice určité kvality od nich stát musí odkoupit. A to za pevnou cenu zhruba 101 euro za tunu, což zaručuje průměrnému pěstiteli vždy výdělek.
Vykoupeného obilí se ovšem unie musí zbavit. A tak zatímco jdou miliardy nejprve na produkční dotace, jdou pak další miliardy na prodělečný export přebytků. Například nadúrody z roku 2003 se unie nezbavila dodnes.
Dotace vývozu přebytků jsou právě tím, co liberálnější země kritizují. Exportní subvence kazí ceny na světovém trhu.
Nic víc už si vnutit nedáme
Aby mohl agrární systém unie fungovat, kromě dotací a vývozních podpor potřebuje ještě třetí pilíř: ochranu trhu. Například na cukr uplatňuje Brusel clo ve výši tří set procent - a také je cukr v unii třikrát dražší než na světovém trhu.
Cukr je nyní příkladem, jak se Evropa snaží svoji zemědělskou politiku reformovat. Pod tlakem WTO a po řadě kompromisů se nedávno pětadvacítka shodla na "průlomové agrární reformě".
Průlom spočívá v tom, že se sníží pevně stanovená cena cukrové řepy i cukru. Zůstane přitom i nadále výrazně vyšší než cena světová. Pěstitelé cukrovky budou dostávat kompenzace za to, že cena řepy klesne. Cukrovary dostanou odškodné za to, když se vzdají nerentabilní výroby cukru.
Brusel považuje cukerní reformu, vynucenou WTO, za příklad radikálního postupu. "Chystáme ještě změny v systému trhu s vínem, ovocem a zeleninou, ale nic dalšího si vnutit nenecháme," prohlásila nedávno v rozhovoru pro HN komisařka pro zemědělství Mariann Fischerová-Boelová.
Podpora pěkné krajiny
Zastánci ochrany trhu a vysokých dotací argumentují dvěma důvody. Za prvé - své rolníky chrání všechny vyspělé země, takže rušit podpory by byla ekonomická sebevražda.
Druhým důvodem je, že díky dotacím se udržuje život na vesnicích a venkovská krajina. To je především argument Bruselu vůči Spojeným státům, případně Austrálii a Novému Zélandu, jež nutí Evropu k omezení dotací nejvíc.
Je pravda, že takzvaný evropský model zemědělství je zcela jiný než převážně mamutí zemědělské firmy v zámoří. V USA jsou běžné farmy s desítkami tisíc kusů skotu, rozlehlé lány obilí nebo kukuřice. Evropským ideálem má být rodinná farma dbající na ekologii.
V řadě evropských zemí tento model skutečně platí, typické je například Bavorsko nebo Rakousko. Však také bývalý dlouholetý agrární komisař, Rakušan Franz Fischler, přišel s projektem celkové reformy agrární politiky unie: produkční dotace se budou sice snižovat, ale peníze se převedou na takzvanou podporu venkova. Tím by se podle jeho názoru mohla WTO uspokojit a evropští farmáři s dotacemi přežít.
I v západní Evropě se však postupně výměra farem zvětšuje. Zejména mladé lidi život na rodinných farmách tolik neláká, zemědělství se začíná podobat průmyslové výrobě. Klade se sice důraz na ekologii, ale postupně se model rodinné farmy vytrácí.
Malebnost kdysi ztracená
Pokud některé evropské země mohou argumentovat tím, že jim agrární podpora slouží k uchování idylické tváře venkovské krajiny (ta pak přináší peníze třeba v turistickém byznysu), v tuzemsku je tento důvod spornější.
Násilná kolektivizace dřívější malebné statky zničila, zmizela také hospodářství z pohraničí.
"Agroturistika proto u nás není zdaleka tak rozšířená, jak bychom si přáli," konstatoval například farmář Leo Suchý, jenž si zřídil na rodinném statku v krásné krajině Českého středohoří penzión.
V českém zemědělství tak stále převládají velkovýkrmny prasat, velkochovy skotu, scelené lány obilí nebo řepky. Dotační systém je navíc nastaven tak, že stále umožňuje například nadvýrobu obilí, ale nepodporuje tolik třeba pastvu skotu v horších přírodních podmínkách - kde je přitom sotva možné obhospodařovat krajinu nějak jinak.
A znovu: Začneme, když...
Světový agrární obchod a evropská zemědělská politika tak zřejmě ani po Hongkongu nedoznají závažných změn. Svědčí o tom už předběžná vyjádření Bruselu.
"Očekáváme od ostatních členů stejnou flexibilitu, jakou přinášíme my," sdělil HN mluvčí Evropské komise pro obchod Peter Power. V agrární oblasti přitom Brusel přichází do WTO s návrhem ústupků, které ostatní země (vedle USA například Brazílie) považují za zcela nedostatečné. Unie však trvá na svém, Power například stále zdůrazňuje, že Evropa je už dnes největším dovozcem zemědělských produktů, a že to tedy s ochranou trhu není tak zlé.
"V zemědělství prostě už nemáme kam ustoupit," nasadil před jednáním laťku sám komisař pro obchod Peter Mandelson. A šéf komise José Barroso si už připravil i zadní vrátka: summitu WTO podle něj hrozí neúspěch kvůli neústupnosti USA a dalších zemí..
A jak to vidí sami čeští zemědělci? Ti už dlouho stejně jako politici prohlašují, že jsou pro větší konkurenci a odbourání dotací. Mohou na tom podle vlastních slov vydělat díky tomu, že jejich velkovýroba je efektivnější.
"My jsme klidně pro uvolnění obchodu a hlubokou reformu agrární politiky," říká Miroslav Jirovský, šéf vlivného zemědělského svazu. Jedním dechem však dodává: "Ale nejprve se musí dorovnat přímé platby v nových členských zemích unie na úroveň farmářů patnáctky."
Což jinými slovy znamená: Nejprve nám dotace zvyšte, pak se můžeme bavit dál.
martin.marik@economia.cz
Zemědělské dotace Bruselu (v miliónech eur)
Belgie 1072,7
Česko 168
Dánsko 1217,1
Estonsko 45,8
Finsko 868,8
Francie 9389,1
Irsko 1829,6
Itálie 5022,6
Kypr 22,5
Lotyšsko 98,7
Litva 147,9
Lucembursko 37,6
Maďarsko 181,7
Malta 8,1
Německo 6033,7
Nizozemsko 1261,9
Polsko 873,1
Portugalsko 823,3
Rakousko 1141,9
Řecko 2777,6
Slovinsko 84,7
Slovensko 120,9
Španělsko 6319,3
Švédsko 849,1
Velká Británie 3986,6
Celkem 44 760
Poznámka: Údaje za rok 2004, nové členské země EU proto měly ještě krácené dotace.
Zdroj: Evropská komise
Plánované agrární výdaje EU (v miliardách eur)
Rok 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013
Přímé platby
a regulace trhu 43 735 43 500 43 354 43 034 42 714 42 506 42 293
Rozvoj venkova 10 544 11 759 12 700 12 825 12 952 13 077 13 205
Celkem 54 279 55 259 56 054 55 859 55 666 55 583 55 498
Poznámka: Předběžný návrh, rozpočet ještě není schválen. Počítá s přijetím Bulharska a Rumunska do EU. Zdroj: Evropská komise
Co vlastně brání politikům snižovat agrární dotace a otevírat trh konkurenci, když Brusel, Washington, rozvojové státy i ty nejchudší země svorně tvrdí, že jsou pro uvolňování agrárního obchodu všemi deseti?
Začneme, když začnete vy
Politici při agrárním vyjednávání trpí "rozdvojením osobnosti". V akademických debatách, na obecné rovině mají liberalizace plná ústa. Ale ve skutečnosti vědí, že by je značná část jejich voličů doma okamžitě zatratila, pokud by své teze o volném trhu snad chtěli skutečně praktikovat.
Aby úplně neztratili tvář, prohlašují, že sami jsou hotovi k významným ústupkům - ale že přinejmenším totéž čekají od protistrany.
Jsme připraveni v příštích pěti letech prudce omezit zemědělské dotace. Zatím o šedesát procent, konečným cílem je zrušit podpory farmářům úplně - prohlašuje tedy před Hongkongem americká vláda. A dodává: Očekáváme však srovnatelné kroky od Evropské unie a Japonska.
Brusel také nabízí snížit maximální dovozní cla o 60 procent, dotace postupně okleštit až o 70 procent a nakonec zrušit i státní subvence na vývoz agrárních přebytků. Jenže nikdo nechce začít, protože už předem se obě strany osočují z toho, že ústupky konkurence nejsou dostatečné.
Rolníci vyspělých zemí se nemusí s největší pravděpodobností bát, že by snad po Hongkongu zchudli. A naopak daňoví poplatníci budou dál plnit nenasytnou pokladnu na agrární výdaje.
Podle údajů Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj OECD vydala loni Evropská unie na zemědělství 133 miliard dolarů (nejde jen o dotace "Bruselu", ale i všech národních vlád a výdaje na ochranu trhu), Spojené státy 46,5 miliardy a Japonsko bezmála 49 miliard dolarů. V samotném Česku má příští rok dostat Ministerstvo zemědělství na své výdaje zhruba čtyřicet miliard korun.
Chudák dře na půdě vlasti
To, jak vnímají pomoc zemědělcům daňoví poplatníci, je ovšem jedním z řady paradoxů, jež provázejí celou agrární politiku. Zatímco ekonomové a leckdy i sami evropští rolníci přiznávají, že dotace jsou přebujelé, spotřebitelé to často vnímají jinak.
Pražská BBC počátkem letošního roku upozornila na průzkum mezi občany, podle něhož domácím rolníkům vstup do unie způsobil "více těžkostí" než užitku. Agentura STEM pro deník Právo v září zjistila, že jen 16 procent lidí se domnívá, že vláda věnuje venkovu dostatečnou pozornost.
Fakta jsou přitom následující: příjmy českých rolníků vzrostly jen první rok po vstupu do unie nejméně o šedesát procent. Konkrétní dotace se zvýšily o miliardy korun. A to vše za situace, kdy je takřka neustále přebytek obilí či mléka, jež se za miliardy korun musí vyvážet. Přičemž by zároveň nebyl problém většinu zemědělské produkce dovážet levněji ze zahraničí.
"Lidé se opravdu dívají na zemědělství jinak než na běžné podnikání. Psychologicky tu hraje roli jednak to, že se jedná o produkci potravin, a zřejmě také pocit, že zemědělec je více spojen s půdou, s vlastí, zkrátka že si podporu zaslouží," vysvětluje tajemník Asociace soukromého zemědělství Michal Pospíšil.
Silnější lobby, než se tuší
K vnímání zemědělců jako těch, kteří mají na podporu vlastně nárok, přispívá i jejich neustálé poukazování na špatné podmínky, podporované zejména v západní Evropě radikálními protestními akcemi. Spokojený zemědělec neexistuje - přiznávají sami rolníci.
Pocity veřejnosti by však samy o sobě ještě k udržování masívních dotací a ochrany trhu nevedly. V první řadě tady funguje vlivná agrární lobby.
I zde je ovšem na první pohled paradox. Rolníci přece tvoří ve většině vyspělých zemí jen malou skupinu lidí. V Česku pracuje v zemědělství jen asi 140 tisíc lidí z celkem více než pěti miliónů práceschopných. (Výjimkou je Polsko, kde se do kolonky "rolník" hlásí každý pátý.) I podíl zemědělství na HDP tvoří jen několik procent. V principu platí, že čím je země vyspělejší, tím menší význam pro její ekonomiku zemědělství má.
Proč tedy právě bohatá Evropská unie své farmáře tak hýčká? Agrární lobby ve skutečnosti netvoří jen samotní farmáři nebo zaměstnanci zemědělských podniků. Na stavu zemědělství je závislý i potravinářský průmysl. V jeho zájmu je také produkce takzvaně levných (to v unii znamení silně dotovaných) potravin.
Například v Česku jsou na agrární produkci silně závislé společnosti jako Agrofert, Agropol, Agrotrade nebo Setuza, jež nesporně mohou vyvinout tlak i na politiky.
Obdobně je tomu v celé Evropě i ve Spojených státech. Tam patří k nejvlivnějším mnohé agropotravinářské koncerny (vlastní celý dodavatelský řetězec od farem až po prodejní sítě potravin). A v případě USA platí i doslova strategický význam produkce potravin. Američtí prezidenti se netají tím, že pokud musí zasahovat v neklidných oblastech světa, prakticky stejný význam jako akceschopné bojové jednotky má následná potravinová pomoc. Mít pohotově dostatečnou zásobu agrární produkce je pro supervelmoc nezbytné.
Svázaný trh unie
Světovou jedničkou v agrárních dotacích však zůstává Evropská unie.
Takzvaná Společná zemědělská politika Bruselu vznikla původně proto, aby zajistila západní Evropě dostatek potravin po druhé světové válce i v následující válce studené. Cílem přitom bylo vyrovnávat podporami podmínky farmářům i tam, kde hospodaření nebylo efektivní.
Vzniklou nadprodukci se pak unie snažila omezit systémem výrobních kvót. Ty zaručují farmářům slušný zisk - zároveň se však nesmí vyrábět víc mléka nebo cukrovky, než kvóta dovolí. Kvóty jsou nicméně tak velké, že unie má potíže s nadvýrobou pořád.
Agrární byrokracie pak dovedla celý systém k tomu, že farmáři se už nezaměřují na to, zda prodají maso nebo mléko na trhu za dobrou cenu. Své podnikání orientují podle toho, na co jsou výhodnější dotace - a jsou tak ve skutečnosti v područí úředníků a politiků. V současné době reguluje unie trh se zhruba třiceti druhy zemědělských výrobků.
Pšenice dvakrát dotovaná
Příkladem, jak se v Evropské unii pohybuje zemědělství v začarovaném kruhu, poslouží regulace trhu s obilím.
Farmáři dostávají část dotací jako takzvané přímé platby čili produkční podpory na hektar zemědělské půdy. Když se pustí do pěstování potravinářské pšenice, nemohou prodělat. Bez ohledu na situaci na trhu mají totiž zaručeno, že jakékoliv množství pšenice určité kvality od nich stát musí odkoupit. A to za pevnou cenu zhruba 101 euro za tunu, což zaručuje průměrnému pěstiteli vždy výdělek.
Vykoupeného obilí se ovšem unie musí zbavit. A tak zatímco jdou miliardy nejprve na produkční dotace, jdou pak další miliardy na prodělečný export přebytků. Například nadúrody z roku 2003 se unie nezbavila dodnes.
Dotace vývozu přebytků jsou právě tím, co liberálnější země kritizují. Exportní subvence kazí ceny na světovém trhu.
Nic víc už si vnutit nedáme
Aby mohl agrární systém unie fungovat, kromě dotací a vývozních podpor potřebuje ještě třetí pilíř: ochranu trhu. Například na cukr uplatňuje Brusel clo ve výši tří set procent - a také je cukr v unii třikrát dražší než na světovém trhu.
Cukr je nyní příkladem, jak se Evropa snaží svoji zemědělskou politiku reformovat. Pod tlakem WTO a po řadě kompromisů se nedávno pětadvacítka shodla na "průlomové agrární reformě".
Průlom spočívá v tom, že se sníží pevně stanovená cena cukrové řepy i cukru. Zůstane přitom i nadále výrazně vyšší než cena světová. Pěstitelé cukrovky budou dostávat kompenzace za to, že cena řepy klesne. Cukrovary dostanou odškodné za to, když se vzdají nerentabilní výroby cukru.
Brusel považuje cukerní reformu, vynucenou WTO, za příklad radikálního postupu. "Chystáme ještě změny v systému trhu s vínem, ovocem a zeleninou, ale nic dalšího si vnutit nenecháme," prohlásila nedávno v rozhovoru pro HN komisařka pro zemědělství Mariann Fischerová-Boelová.
Podpora pěkné krajiny
Zastánci ochrany trhu a vysokých dotací argumentují dvěma důvody. Za prvé - své rolníky chrání všechny vyspělé země, takže rušit podpory by byla ekonomická sebevražda.
Druhým důvodem je, že díky dotacím se udržuje život na vesnicích a venkovská krajina. To je především argument Bruselu vůči Spojeným státům, případně Austrálii a Novému Zélandu, jež nutí Evropu k omezení dotací nejvíc.
Je pravda, že takzvaný evropský model zemědělství je zcela jiný než převážně mamutí zemědělské firmy v zámoří. V USA jsou běžné farmy s desítkami tisíc kusů skotu, rozlehlé lány obilí nebo kukuřice. Evropským ideálem má být rodinná farma dbající na ekologii.
V řadě evropských zemí tento model skutečně platí, typické je například Bavorsko nebo Rakousko. Však také bývalý dlouholetý agrární komisař, Rakušan Franz Fischler, přišel s projektem celkové reformy agrární politiky unie: produkční dotace se budou sice snižovat, ale peníze se převedou na takzvanou podporu venkova. Tím by se podle jeho názoru mohla WTO uspokojit a evropští farmáři s dotacemi přežít.
I v západní Evropě se však postupně výměra farem zvětšuje. Zejména mladé lidi život na rodinných farmách tolik neláká, zemědělství se začíná podobat průmyslové výrobě. Klade se sice důraz na ekologii, ale postupně se model rodinné farmy vytrácí.
Malebnost kdysi ztracená
Pokud některé evropské země mohou argumentovat tím, že jim agrární podpora slouží k uchování idylické tváře venkovské krajiny (ta pak přináší peníze třeba v turistickém byznysu), v tuzemsku je tento důvod spornější.
Násilná kolektivizace dřívější malebné statky zničila, zmizela také hospodářství z pohraničí.
"Agroturistika proto u nás není zdaleka tak rozšířená, jak bychom si přáli," konstatoval například farmář Leo Suchý, jenž si zřídil na rodinném statku v krásné krajině Českého středohoří penzión.
V českém zemědělství tak stále převládají velkovýkrmny prasat, velkochovy skotu, scelené lány obilí nebo řepky. Dotační systém je navíc nastaven tak, že stále umožňuje například nadvýrobu obilí, ale nepodporuje tolik třeba pastvu skotu v horších přírodních podmínkách - kde je přitom sotva možné obhospodařovat krajinu nějak jinak.
A znovu: Začneme, když...
Světový agrární obchod a evropská zemědělská politika tak zřejmě ani po Hongkongu nedoznají závažných změn. Svědčí o tom už předběžná vyjádření Bruselu.
"Očekáváme od ostatních členů stejnou flexibilitu, jakou přinášíme my," sdělil HN mluvčí Evropské komise pro obchod Peter Power. V agrární oblasti přitom Brusel přichází do WTO s návrhem ústupků, které ostatní země (vedle USA například Brazílie) považují za zcela nedostatečné. Unie však trvá na svém, Power například stále zdůrazňuje, že Evropa je už dnes největším dovozcem zemědělských produktů, a že to tedy s ochranou trhu není tak zlé.
"V zemědělství prostě už nemáme kam ustoupit," nasadil před jednáním laťku sám komisař pro obchod Peter Mandelson. A šéf komise José Barroso si už připravil i zadní vrátka: summitu WTO podle něj hrozí neúspěch kvůli neústupnosti USA a dalších zemí..
A jak to vidí sami čeští zemědělci? Ti už dlouho stejně jako politici prohlašují, že jsou pro větší konkurenci a odbourání dotací. Mohou na tom podle vlastních slov vydělat díky tomu, že jejich velkovýroba je efektivnější.
"My jsme klidně pro uvolnění obchodu a hlubokou reformu agrární politiky," říká Miroslav Jirovský, šéf vlivného zemědělského svazu. Jedním dechem však dodává: "Ale nejprve se musí dorovnat přímé platby v nových členských zemích unie na úroveň farmářů patnáctky."
Což jinými slovy znamená: Nejprve nám dotace zvyšte, pak se můžeme bavit dál.
martin.marik@economia.cz
Zemědělské dotace Bruselu (v miliónech eur)
Belgie 1072,7
Česko 168
Dánsko 1217,1
Estonsko 45,8
Finsko 868,8
Francie 9389,1
Irsko 1829,6
Itálie 5022,6
Kypr 22,5
Lotyšsko 98,7
Litva 147,9
Lucembursko 37,6
Maďarsko 181,7
Malta 8,1
Německo 6033,7
Nizozemsko 1261,9
Polsko 873,1
Portugalsko 823,3
Rakousko 1141,9
Řecko 2777,6
Slovinsko 84,7
Slovensko 120,9
Španělsko 6319,3
Švédsko 849,1
Velká Británie 3986,6
Celkem 44 760
Poznámka: Údaje za rok 2004, nové členské země EU proto měly ještě krácené dotace.
Zdroj: Evropská komise
Plánované agrární výdaje EU (v miliardách eur)
Rok 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013
Přímé platby
a regulace trhu 43 735 43 500 43 354 43 034 42 714 42 506 42 293
Rozvoj venkova 10 544 11 759 12 700 12 825 12 952 13 077 13 205
Celkem 54 279 55 259 56 054 55 859 55 666 55 583 55 498
Poznámka: Předběžný návrh, rozpočet ještě není schválen. Počítá s přijetím Bulharska a Rumunska do EU. Zdroj: Evropská komise
Zdroj:HN
Sdílet článek na sociálních sítích
