V Montrealu se úspěch neopakoval

Jak dlouho ještě budeme tankovat do aut benzín a naftu a kdy nezbude než přejít na jiný, možná dražší pohon? Kdy se svět začne zabývat největší hrozbou, která na něj číhá - globální změnou klimatu? To jsou otázky, na něž právě skončená konference OSN v Montrealu ... neodpověděla.
Navázala na osm let starou dohodu z japonského Kjóta, podle níž se vyspělé země zavázaly do roku 2012 mírně (o dvacetinu) snížit vypouštění skleníkových plynů, zejména oxidu uhličitého, který v zemské atmosféře pod sebou zadržuje teplo. Před rozehříváním zeměkoule už nevarují jen vědci, ale i největší světové pojišťovny, které změnám klimatu připisují rozmach přírodních katastrof, od hurikánů po povodně.


Dohoda o dohadování
Jenže ke Kjótskému protokolu se, jak známo, nepřipojily Spojené státy, jež produkují plnou čtvrtinu celosvětových emisí oxidu uhličitého. Změnu odmítly se zdůvodněním, že by si poškodily ekonomiku. A k ničemu nezavazuje ani rozvojové země. Přitom předpokládaný růst hospodářství v Číně, Indii či Brazílii zvrátí všechny dosavadní výpočty produkce skleníkových plynů.
Nynější jednání v Montrealu alespoň skončila plichtou. První dobrou zprávou je, že k rozhovorům o emisích po roce 2012 se vrátily Spojené státy. Druhou pak, že se k nim připojí i rozvojové země. Špatné však je, že "konkrétní závěr", na němž se všichni domluvili, zní - budeme dál jednat.


Zachráněný filtr
Dnešní debaty o oteplování připomínají jednání o jiné hrozbě, s níž se však svět překvapivě dobře vyrovnal. Tehdy šlo o poškozování ozónu. Vrstva tohoto plynu vysoko nad našimi hlavami filtruje škodlivé složky slunečního záření, které způsobují rakovinu kůže, poškození očí a také genetické změny.
Ozón v atmosféře ničí průmyslové plyny, souhrnně označované jako freony. Ty se používaly například jako chladivo v ledničkách. V 80. letech už na jižní polokouli, kde ozón ubýval rychleji, vzrostl počet onemocnění zvířat i lidí. Australské děti ve škole fasovaly ochranné krémy a nesměly vycházet kolem poledne, kdy je slunce nejagresívnější.
A pak, rovněž v Montrealu, svět schválil nejúspěšnější ekologickou dohodu dosavadní historie. V roce 1987 vyspělé země slíbily ukončit výrobu freonů do roku 1995, rozvojové země do roku 2010.
Chemické koncerny namítaly, že je to ekonomicky zničí. Ve skutečnosti však zafungovala věda. Freony se podařilo nahradit látkami bezpečnějšími. Chemický průmysl dál vydělává na jejich výrobě, a určitě se nenajde nikdo, kdo by si kvůli Montrealskému protokolu nemohl koupit novou chladničku.
Ozónová vrstva se bude vzpamatovávat ještě několik desetiletí, ale lidé si - doslova - kůži zachránili.


Příliš drahé změny
Proč se totéž nepodařilo v Montrealu nyní s globálním oteplováním?
Hrozba zničení ozónové vrstvy se týkala bezprostředně lidského zdraví a už začala být znatelná. Kdežto globální oteplování se stále zdá vzdálené. Vědci sice dokazují, že změny už nastávají, ale detailně jejich průběh ještě předpovědět nedokážou. Vše je mnohem složitější než chemický rozpad ozónu. Dá se tedy ještě alibisticky říkat - počkáme, až budeme vědět víc.
Výměna nebezpečných freonů navíc nebyla technicky ani finančně zvlášť náročná. Oproti tomu auta, která by nejezdila na benzín a naftu, jsou zatím několikanásobně dražší. Výzkum vodíku jako nejslibnější náhrady za ropu není ani zdaleka ukončen. Tepelné elektrárny zatím neumíme nahradit třeba sluneční energií. A masový rozvoj jaderné energetiky je ve většině zemí politicky neschůdný.
Je také jasné, že o budoucí technologie se bude muset vyspělý svět podělit s chudými zeměmi. Tak rozsáhlá rozvojová pomoc je zatím bezprecedentní.
Takže diplomatické tanečky kolem omezení skleníkových plynů budou pokračovat. Až do doby, kdy bude hrozba viditelná všem?
josef.tucek@economia.cz