Ropa a plyn jako politická zbraň

Rusko pozastavilo dodávky plynu na Ukrajinu - za překvapivě malého zájmu evropské veřejnosti. O to překvapivějšího, uvědomíme-li si, do jaké míry jsme odkázáni na ruské dodávky ropy a plynu a jak se má tato závislost prohlubovat úměrně ubývání zásob obou surovin v Severním moři. Dvojnásob to platí pro naši zemi, kde je závislost na dodávkách z Ruska ještě větší.
Přiškrcování plynových či ropných kohoutků není jako nástroj politického nátlaku ojedinělé. Rusko se k němu uchýlilo v posledních letech několikrát. Naposledy v roce 2004, když si na Bělorusku vynutilo kontrolu nad plynovody, které vedou přes jeho území. Neblahé zkušenosti s touto ruskou politikou mají baltské státy. Ale i mnohé státy Blízkého východu aplikovaly v minulosti vůči západním zemím stejné postupy. Nejznámějším případem je ropná krize v sedmdesátých letech, kdy si muslimské státy v kartelu OPEC snažily vynutit na Západu kritický postoj vůči Izraeli.

Proč neplatí dohoda, kterou v létě podepsali?
Na první pohled to vypadá, jako by krize měla důvody jen ekonomické. Gazprom, státní firma, která má v Rusku monopol na distribuci a obchod se zemním plynem, požaduje, aby Ukrajina platila světové ceny. Tedy nikoli dnešních 50 dolarů za tisíc kubických metrů, ale 230 dolarů. Gazprom argumentuje, že Ukrajina se snaží dostat do Světové obchodní organizace (WTO) a EU, a to nemůže být zadarmo.
Ukrajinská vláda nepopírá, že bude muset ceny za odběr plynu přizpůsobit trhu. Tvrdí také, že je pro ukončení dnešních bartrových dohod (nižší cena výměnou za odečtení poplatků za tranzit plynu do Evropy). Žádá ale od Ruska, které se rovněž uchází o členství ve WTO, férovější přístup.
Jednak upozorňuje na to, že více než čtyřnásobný nárůst je neopodstatněný a že Rusko se ve své selektivní cenové politice také neřídí tržními principy, ale jen politicky trestá neposlušné (Litva, Lotyško, Estonsko, Gruzie, Moldávie nyní musejí platit 110 dolarů), a naopak odměňuje věrné (Bělorusko, které nadále platí jen 47 dolarů). A dále poukazuje na to, že od loňského léta je v platnosti dohoda mezi Gazpromem a ukrajinskou společností Neftohaz, která prodloužila stávající kontrakt o cenách až do roku 2009 a jeho změna je možná jen dohodou, nikoli jednostranně.
Na protest proti silové politice Kremlu rezignoval koncem prosince na funkci Putinova poradce liberální ekonom Andrej Illarionov. Ruské odmítnutí ctít uzavřenou dohodu označil za další "signál nástupu neoimperiální politiky".
V užším smyslu jde Rusku o kontrolu nad plynovody na Ukrajině. Ještě před oranžovou revolucí se mu s tehdejší Kučmovou vládou málem podařilo vyjednat vytvoření konsorcia, ve kterém by Neftohaz předal většinový podíl Gazpromu.
V širším smyslu však jde o víc. Stačilo se v uplynulých týdnech dívat na zprávy ruské televize. V masáži domácí, ale i ukrajinské veřejnosti, které se osobně účastnil prezident Putin, vynikal zejména "jeho" První kanál. Je zřejmé, že Kreml používá plyn jako politickou zbraň. Svým jednání sleduje hned tři cíle najednou.

Cíl je zřejmý: dostat Ukrajinu zpět pod kontrolu
Za prvé chce vyvoláním krize dokázat, že Juščenkova vláda nedokáže řešit problémy země, a tím ovlivnit březnové parlamentní volby na Ukrajině. Moskvou požadované navýšení cen odpovídá 3 % ukrajinského HDP, tj. celému ekonomickému růstu země. Za druhé vysílá silný signál domácí veřejnosti: máme moc pevně v rukou a rebelie se nevyplácí. A za třetí chce zasadit klín mezi EU a Ukrajinu, jak ukazují nepotvrzené zprávy z Ruska, že Ukrajina krade plyn, který je určen Evropě.
Od nástupu Vladimíra Putina má ruská energetická politika nové paradigma: dominantní vliv státu. V devadesátých letech, během Jelcinovy vlády, byla většina ropných a plynárenských společností privatizována. Jistě - cesty a prostředky, kterými se ruští oligarchové dostali k bohatství, byly často špinavé a někdy v rozporu se zákonem. Putin vyhlásil se svými bývalými spolupracovníky z někdejší sovětské KGB neposlušným oligarchům boj. Odstraněním Borise Berezovského a Vladimira Gusinského dostal pod kontrolu média. Pak přišla na řadu energetika.
Terčem útoku se stal tehdy největší ropný koncern Jukos. Muž, který jej ovládal, Michail Chodorkovskij, byl v roce roce 2003 zatčen a následně odsouzen za údajné daňové úniky.

Kam chtěl stavět ropovod Michail Chodorkovskij
Uvádí se, že hlavním důvodem byly Chodorkovského politické ambice, ale Kremlu vadily především dvě jiné věci. Chodorkovskij jednak zamýšlel vystavět dva nové ropovody: jeden do Murmansku (pro dodávky ropy do USA) a druhý do Číny. Ruský stát by tím přišel o monopol nad ropovody a tím o kontrolu nad exportem. A dále Chodorkovskij plánoval uvést akcie Jukosu na světové burzy a vyjednával o spojení s globálními ropnými koncerny ExxonMobil a Chevron-Texaco. Kreml by ztratil kontrolu nad strategicky významným nerostným bohatstvím.
Po zatčení Chodorkovského byl Jukos poslán do bankrotu a jeho nejcennější těžařská divize - Juganskněftěgaz - byla v nucené aukci prodána za podhodnocenou cenu 9,5 miliard dolarů státní společnosti Rosněft. Již zmíněný Illarionov nazval tuto operaci "podfukem roku". V loňském roce pak vláda de facto znárodnila plynárenský monopol Gazprom, když nuceným navýšením kapitálu ovládla většinu jeho akcií. Následně dostal Kreml pod kontrolu další ropnou společnost Sibněft - její majitel Roman Abramovič jej raději prodal za 13 miliard dolarů státnímu Gazpromu. Obával se, že v opačném případě ho potká stejný osud jako Chodorkovského.
V Rusku tak zůstaly jen dvě velké privátní ropné společnosti. Britsko-ruský TNK-BP je ale také vystavován tlakům úřadů a na růžích nemá ustláno ani Lukoil. Jeho záchranou je fakt, že ho ovládá větší množství akcionářů, je kotován na londýnské burze a jeho šéf Vagit Alekperov je z ruských oligarchů asi nejobratnější. Noví oligarchové mohou přežít jedině tehdy, slouží-li ruským státním zájmům.
Ropa a plyn a jejich export představují základní pilíř ruské ekonomiky. Rusko jako druhý největší světový producent ropy a největší producent zemního plynu si jejich exportem zajišťuje celých 40 % svého HDP. Ruský blahobyt proto do značné míry závisí na vývozu energetických surovin.
Současně Rusko potřebuje svůj těžařský a energetický průmysl modernizovat a na potřebné investice nemá prostředky. Proto hodlá nabídnout podíly ve státních firmách také západním společnostem. Letos plánuje uvést akcie Gazpromu a Rosněftu na západní burzy, ale nechá si v nich rozhodující většinu.
Rusko posiluje svůj vliv i jinak. Nově uzavřenou rusko-německou dohodou o výstavbě Severoevropského plynovodu na dně Baltického moře si rozváže ruce. Už nebude odkázáno v tranzitu na Ukrajinu či Polsko. Tyto země se ale obávají, že budou vydány na pospas asertivní ruské politice.

Jak se z té strašné závislosti vymaníme?
Závislost EU na ruské ropě a plynu je značná a v budoucnosti se může ještě zvýšit. Dvojnásob to platí pro nás, neboť z Ruska odebíráme 90% ropy a 75% zemního plynu. Je proto na místě opatrnost. Energetická bezpečnost a diverzifikace zdrojů se musí stát evropským imperativem. Co tedy dělat?
Za prvé bychom se měli v EU zasazovat o větší celoevropskou koordinaci energetiky. Teplo a pohonné hmoty potřebujeme všichni.
Za druhé je nutné koncepčněji přistupovat ke vztahům s Ruskem. Na jedné straně je Rusko důležitým partnerem a jeho energetické zdroje jsou perspektivnější než v případě nestabilních států Blízkého východu. Na druhé straně se ale Evropa nesmí dostat do zajetí ruských státních zájmů. Je třeba vycházet z toho, že nejen my potřebujeme Rusko, ale že také Rusko potřebuje nás a že je v našem životním zájmu, aby se budoucnost této země odvíjela k liberálnímu, otevřenému a méně autoritářskému pojetí.
A za třetí je důležité omezovat naši závislost na dodávkách ruských surovin. Například nápad přesměrovat ropovod z Ingolstadtu je nebezpečný. Neobstojí ani ekonomická argumentace, že uralská ropa je levnější než severomořský Brent. S dokončením nového ropovodu do Nachodky se otevře cesta ruské ropě do Číny a ceny se brzy vyrovnají. Jedinou cestou je proto důsledná diverzifikace a rozvoj alternativní zdrojů - ať už nukleární energie, těžby uhlí, obnovitelných zdrojů jako biomasa a programy energetických úspor. Jde výzvu, která nesnese odkladu.
AUTOR: Alexandr Vondra
Autor, konzultant, je bývalým náměstkem ministra zahraničních věcí