Kyanidová havárie na Labi: komentář Hnutí DUHA

Ještě před pár týdny vtipálkové tvrdili, že Čína rozšířila svůj export o nové odvětví: průmyslové znečištění. Stovka tun benzenu pomalu plynula pohraničními řekami do Ruska a svět trnul, kolik dní asi lidé ve velkých městech dole po proudu vydrží s vypnutými vodovody. Posměváčkům teď tuhne úsměv na rtech. Minulý týden se prozatím neznámé množství kyanidu vydalo, promícháno s labskou vodou, z kolínské továrny Draslovka směrem na Drážďany a německé úřady jsou už docela nervózní.

Jasné vysvětlení

Nikdy není tak zle, aby nemuselo být hůře. Nejenže chemikálií zřejmě uniklo poměrně málo, takže by toxická skvrna měla za soutokem s Vltavou snad už ztratit na síle. Především ale k havárii došlo uprostřed ledna. Kyanidy se sice v chladné vodě pomaleji rozkládají: v létě by ubývaly rychleji a mrtvých ryb možná bylo o něco méně. Ovšem tou dobou by v Labi nemusely plavat jenom ryby. Že k zamoření došlo v době, kdy zaručeně nehrozí, aby se pod Kolínem nějaký odvážlivec koupal, je vlastně štěstí v neštěstí.

Přesto by úřady měly v příštích dnech důsledně žádat odpovědi na pár otázek. Především: proč se o úniku extrémně toxické chemikálie dozvěděly až od rybářů, kteří v Labi začali nacházet leklé ryby? Jak je vůbec možné, že z továrny uprostřed Čech nepozorovaně uniknou prudce jedovaté kyanidy a provozovatel si toho nevšimne? Nebo – na tuhle možnost raději ani nemysleme – si všiml a nechal si to pro sebe? Veřejnost právem očekává, že Česká inspekce životního prostředí viníkům neudělí jen symbolickou pokutu.

Havárie ovšem přinesla i některá důležitá poučení. Za prvé se potvrdilo, že Česká republika učinila správně, když se přidala ke státům, které zakázaly nebezpečnou kyanidovou technologii při těžbě zlata. Poslanci tak reagovali na havárii v rumunském Baia Mare v březnu 2000. Právě na zlatých dolech totiž dochází k nejčastějším a nejhorším únikům. Ložisko žlutého kovu v Mokrsku, kde se kyanidové loužení plánovalo, leží na kopci nad slapskou přehradní nádrží. Kdyby zde toxická směs utekla uprostřed prázdnin, čelíme daleko vážnější situaci než teď na Labi.

Zároveň bychom ve rozruchu, který havárie vyvolává, neměli zapomenout, co jsou hlavní příčiny špatného stavu českých řek. Proč dodnes většina z nich spadá do kategorie "znečištěná" nebo ještě horších.

Fosfáty a hnojiva

Úniky ropy nebo různých chemikálií u nás vždy zaručeně obsazují čelná místa v novinách. Tisíce mrtvých ryb, toxická skvrna plynoucí s proudem a pátrání po vinících nepostrádají dávku spektakulárnosti. Ovšem daleko vážnější problém představuje nenápadnější, zato soustavné znečišťování umělými hnojivy, která do řek stékají z polí, odpadními vodami z měst s nedostatečnými čističkami nebo třeba fosfátovými pracími prášky, jež dodnes zbytečně straší na našem trhu.

Ano, vytrávení několika desítek kilometrů Labe znamená nesporný průšvih. Ovšem život se sem postupně zase vrátí. Ve skutečnosti daleko dramatičtějším obrázkem je třeba křivka spotřeby průmyslových hnojiv v českém zemědělství, která po prudkém poklesu po roce 1990 už asi dvanáct let zase vytrvale stoupá. Pokud se řeky namísto špinavých a páchnoucích stok mají opět stát místem, kde se můžeme bez obav koupat nebo rybařit, a mají-li se pláže na rybnících a v nádržích přestat zelenat sinicemi a řasami, musí politici a úřady řešit především tyto, dlouhodobé příčiny znečištění.

Vojtěch Kotecký

Autor je programový ředitel Hnutí DUHA