S blížícím se termínem hlášení ročních emisí a jejich ověřování se další a další společnosti, které tuto povinnost mají, zajímají o to, kdo jim tuto službu zajistí.
Roční emisní hlášení
A to i přesto, že se stále nedočkaly autorizace ověřovatelů od ministerstva životního prostředí.
Někteří provozovatelé k výběru ověřovatele přistupují odpovědně, jiní na službu pohlížejí jako na nutné zlo a jediným kritériem jejich výběru je výhradně cena. A to bez ohledu na přidanou hodnotu, kterou s sebou vyšší cena renomovaných společností nese. Zvlášť riskantní je tento přístup v "prvním kole" ověřování, kdy všeobecný nedostatek informací a zkušeností vede k nárůstu rizika sankcí za nesprávně zavedený systém monitorování emisí CO2. Toto riziko navíc násobí i možnost zpochybnění ověření v souvislosti s prodejem přebývajících povolenek na evropském trhu.
Zkušenosti z ověřování totiž jednoznačně ukazují na značný rozdíl mezi společnostmi, které pro implementaci monitorovacích plánů využily služeb poradců a těmi, které si jej zaváděly samy. Nejmarkantnější je tento rozdíl u provozovatelů zdrojů kategorie B (např. městské teplárny) a C (např. elektrárny ČEZ). Pokud tyto společnosti použijí k ověření firmy, které nemají s ověřováním emisí skleníkových plynů vůbec žádnou zkušenost, je riziko ztrát takřka hmatatelné.
K zpřehlednění trhu se službami ověřovatelů navíc nepřispívají ani relativně renomované mezinárodní společnosti, které ve verifikaci vidí patrně pouze možnost průniku do těch firem, jimž by rády poskytovaly jiné služby. Jejich cenová nabídka pak v některých případech jde i hluboko pod jejich obvyklou cenu za certifikaci i pod cenu českých firem.
Buďto si odpovědní zástupci těchto firem neuvědomují, že i ta nejjednodušší verifikace obnáší provedení strategicko-rizikové analýzy a vlastního ověření, obojí včetně podrobné zprávy, anebo jsou schopny v zájmu penetrace provést tuto službu třeba i bezplatně. Pak lze vážně pochybovat o tom, zda berou tuto oblast dostatečně vážně a zda mají k dispozici dostatečně proškolené a zkušené odborníky. V takovémto případě je ovšem jejich renomé pouhou fasádou.
Za takovéto situace je nutno přijmout na úrovni Ministerstva životního prostředí takové opatření, které zvýší průhlednost ověření. Přicházíme proto s iniciativou, která směřuje ke zveřejnění výběru ověřovatelů ze strany provozovatelů zařízení. Transparentnosti národního schématu vykazování a ověřování emisí za současných podmínek totiž jistě prospěje, když například na internetové stránce ministerstva bude v dubnu 2006 vyvěšen aktuální seznam zařízení z alokačního plánu, k nimž budou přiřazeni příslušní ověřovatelé, včetně jejich výroku (zprávy, stanoviska) hodnotícího kvalitu výkazu ročních emisí.
Subjekty, které hodlají prodat své přebytky, tak bude více zajímat, kdo bude ověřovat jejich emisní hlášení a s jakou kvalitou, neboť i kupující toto může zajímat. Ověřovatelé budou navíc motivováni k odpovědnějšímu přístupu. Ministerstvo se k této iniciativě staví pozitivně a pokud zveřejnění nebude v rozporu s požadavky na zachování obchodního tajemství, opatření bude v zájmu zprůhlednění schématu zavedeno.
Viktor Šaroch
Det Norske Veritas
Někteří provozovatelé k výběru ověřovatele přistupují odpovědně, jiní na službu pohlížejí jako na nutné zlo a jediným kritériem jejich výběru je výhradně cena. A to bez ohledu na přidanou hodnotu, kterou s sebou vyšší cena renomovaných společností nese. Zvlášť riskantní je tento přístup v "prvním kole" ověřování, kdy všeobecný nedostatek informací a zkušeností vede k nárůstu rizika sankcí za nesprávně zavedený systém monitorování emisí CO2. Toto riziko navíc násobí i možnost zpochybnění ověření v souvislosti s prodejem přebývajících povolenek na evropském trhu.
Zkušenosti z ověřování totiž jednoznačně ukazují na značný rozdíl mezi společnostmi, které pro implementaci monitorovacích plánů využily služeb poradců a těmi, které si jej zaváděly samy. Nejmarkantnější je tento rozdíl u provozovatelů zdrojů kategorie B (např. městské teplárny) a C (např. elektrárny ČEZ). Pokud tyto společnosti použijí k ověření firmy, které nemají s ověřováním emisí skleníkových plynů vůbec žádnou zkušenost, je riziko ztrát takřka hmatatelné.
K zpřehlednění trhu se službami ověřovatelů navíc nepřispívají ani relativně renomované mezinárodní společnosti, které ve verifikaci vidí patrně pouze možnost průniku do těch firem, jimž by rády poskytovaly jiné služby. Jejich cenová nabídka pak v některých případech jde i hluboko pod jejich obvyklou cenu za certifikaci i pod cenu českých firem.
Buďto si odpovědní zástupci těchto firem neuvědomují, že i ta nejjednodušší verifikace obnáší provedení strategicko-rizikové analýzy a vlastního ověření, obojí včetně podrobné zprávy, anebo jsou schopny v zájmu penetrace provést tuto službu třeba i bezplatně. Pak lze vážně pochybovat o tom, zda berou tuto oblast dostatečně vážně a zda mají k dispozici dostatečně proškolené a zkušené odborníky. V takovémto případě je ovšem jejich renomé pouhou fasádou.
Za takovéto situace je nutno přijmout na úrovni Ministerstva životního prostředí takové opatření, které zvýší průhlednost ověření. Přicházíme proto s iniciativou, která směřuje ke zveřejnění výběru ověřovatelů ze strany provozovatelů zařízení. Transparentnosti národního schématu vykazování a ověřování emisí za současných podmínek totiž jistě prospěje, když například na internetové stránce ministerstva bude v dubnu 2006 vyvěšen aktuální seznam zařízení z alokačního plánu, k nimž budou přiřazeni příslušní ověřovatelé, včetně jejich výroku (zprávy, stanoviska) hodnotícího kvalitu výkazu ročních emisí.
Subjekty, které hodlají prodat své přebytky, tak bude více zajímat, kdo bude ověřovat jejich emisní hlášení a s jakou kvalitou, neboť i kupující toto může zajímat. Ověřovatelé budou navíc motivováni k odpovědnějšímu přístupu. Ministerstvo se k této iniciativě staví pozitivně a pokud zveřejnění nebude v rozporu s požadavky na zachování obchodního tajemství, opatření bude v zájmu zprůhlednění schématu zavedeno.
Viktor Šaroch
Det Norske Veritas
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
