Skončí evropská nechuť k rostlinám s novými geny?

Na polích ve světě (a malinko i v Česku) přibývá geneticky upravených plodin, tedy takových, do nichž vědci v laboratoři uměle vnesli požadovaný gen. Co se naopak příliš nemění, je nechuť evropských zákazníků k potravinám z těchto plodin. Mají k ní skutečně důvod?
AUTOR: Josef Tuček
AUTOR-WEB: www.ihned.cz
Loni se plocha polí osázených geneticky upravenými (neboli transgenními) zemědělskými plodinami celosvětově zvýšila na 90 miliónů hektarů, což je o devět miliónů hektarů více, než měřila v roce 2004. Uvádí to mezinárodní organizace pro zemědělské biotechnologie ISAAA.
Mezi jedenadvaceti státy světa, v nichž se komerčně pěstují, figuruje i Česká republika, ovšem s nepatrnou rozlohou 270 hektarů osázených transgenní kukuřicí určenou ke zkrmování dobytku. Na pěstování kukuřice vhodné na jídlo pro lidi nikdo nepomýšlí, těžko by ji totiž někdo koupil.
Kombinovaný odpor
V evropském odporu vůči transgenním plodinám se kombinuje několik příčin. Jednak je to obava zákazníků z nového. Plodiny se začaly v USA pěstovat v roce 1996. V Evropě právě kumuloval strach z nemoci šílených krav. Spotřebitelé si obě události spojili - jestliže rozšíření BSE bylo způsobeno nepřirozeným krmením býložravců masokostní moučkou, co kdyby laboratorní zásahy do rostlinných genů způsobily nějaký jiný malér?
A k tomu se přidal podstatný politicko-ekonomický fakt, že pro dotované evropské zemědělství jsou dovážené levné transgenní produkty konkurencí. Tak proč jí zametat cestu?
Svobodné rozhodnutí
Výsledkem je, že Evropská unie uděluje povolení k dovozu či pěstování geneticky upravených plodin jen zdráhavě. Tím stále stojí na prahu obchodní války s USA, které si ostatně stěžovaly i u Světové obchodní organizace na to, že evropský přístup je nedovolenou bariérou svobodnému obchodu.
Evropská komise ovšem šalamounsky rozhodla, že potraviny z transgenních plodin se musí na obalu označovat, aby se zákazník mohl svobodně rozhodnout, jestli si je koupí. A když je nekupuje, je to přece díky jeho vůli a ne kvůli umělé obchodní bariéře...
Ovšem i to má svůj háček. Vracíme se zpátky k BSE - aby se omezilo její šíření, je v Evropské unii zakázáno zkrmování masokostní moučky. A čím se nahrazuje? Například dováženou sójou, která často bývá transgenní. Podle pravidel však maso a mléko z takto krmených zvířat označováno být nemusí, takže zákazníka nevystraší. Těžko najít lepší ukázku toho, jak ekonomické souvislosti ovlivňují evropský vztah ke genovým modifikacím.
Zdraví neškodí
V celém tomto pozadí jako by se ztrácela otázka, která běžného spotřebitele samozřejmě zajímá nejvíc. Může jídlo z transgenních rostlin škodit zdraví? Žádný seriózní výzkum účinků doposud pěstovaných plodin nic takového neprokázal. Spíše naopak.
Geneticky upravená kukuřice se sama ubrání škůdcům. Když ji tedy housenky nepoškodí, nemohou narušenými místy do ní proniknout ani plísně, které by vytvářely škodlivé toxiny. Taková kukuřice je vlastně zdravější než leckterá z konvenčního zemědělství.
Kontroverzní případ se ovšem objevil koncem loňského roku. Vědci z australské národní výzkumné organizace CSIRO oznámili, že přenesli do hrachu jeden gen z fazolí. Ten řídí vytváření bílkoviny, jíž se tato rostlina brání škůdcům. Předpokládali, že totéž se díky vnesenému genu podaří u hrachu. Jenže ten pak vyvolával u pokusných myší alergickou reakci, která poškodila plíce. Ukázalo se, že bílkovina v hrachu měla trochu jinou prostorovou strukturu než ta ve fazolích. A to stačilo ke zdravotním potížím hlodavců.
Vadí, nevadí
Na australský poznatek se dá dívat ze dvou úhlů.
První: genetická modifikace vedla k nečekaným účinkům, a to je hrozivé, vždyť nevíme, co se ještě může stát.
Druhý: to vůbec nevadí, protože účinky každé upravené plodiny se pečlivě ověřují. Proto vědci na případný problém včas přijdou, a plodina se vůbec nedostane na pole. "Naopak plodiny z klasického šlechtění takto přísným testováním neprocházejí. Takže se hned nezjistí, jestli se při vzájemném křížení jejich vlastnosti v něčem nečekaném nezměnily," připomíná Jaroslav Drobník, emeritní profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a přední odborník na biotechnologie.
Odpůrci genetického inženýrství si určitě vyberou závěr první, příznivci pak ten druhý.
Rýže s vitamínem
Současné transgenní plodiny na polích jsou výhodné pro zemědělce, protože snižují jejich náklady. Běžný člověk to však v ceně konečné potraviny téměř nepozná, protože jsou v ní zahrnuty i náklady a zisk zpracovatelů, přepravců a obchodníků. Dá se tedy říci, že z nich žádný prospěch nemá.
Vědci však už pracují na nové generaci rostlin, jež by měla být přínosná pro konečného spotřebitele. Například na vývoji takzvané zlaté rýže. Její první verzi už koncem devadesátých let vytvořil švýcarský profesor Ingo Potrykus. Vložil do ní gen, který způsobuje, že plodina je bohatá na beta karoten. Z něj lidské tělo získává vitamín A. Nedostatek tohoto vitamínu způsobuje v rozvojovém světě úmrtí asi miliónu dětí ročně, statisíce dětí kvůli malému příjmu vitamínu oslepnou. Další vědci postupně plodinu vylepšovali, aby zvýšili obsah beta karotenu, a dnes ji už připravují k polním pokusům v Indii a na Filipínách.
"Nízkotučná" sója
Lidé v bohatých zemích mají ve své stravě beta karotenu dost. Mohla by je však zajímat sója, kterou pod názvem Vistive vyvinula společnost Monsanto. Plodina odolává postřikům proti plevelům a její olej vytváří při zpracování do potravin podstatně méně nasycených tuků než jiné odrůdy. To je pro spotřebitele dobře, protože nasycené tuky se podílejí na vzniku srdečních potíží způsobených ucpáváním krevních cév.
Vistive je dílem genetických inženýrů jen napůl. Šlechtitelé prostě "nízkotučnou" odrůdu sóje klasickým postupem zkřížili s transgenní sójou, které nevadí postřiky. Výsledná rostlina má obě požadované vlastnosti. Ve Spojených státech se letos začne pěstovat na 45 000 hektarech.
Bude to argument?
A vědci dále zkoumají, jak rostliny přimět, aby vytvářely více vitamínů a dalších prospěšných látek. Favoritem se stávají nenasycené mastné kyseliny, označované jako omega-3, obsažené například v rybím tuku nebo lněném semínku. Chrání srdce a cévy před onemocněními, snižují krevní tlak, působí proti zánětům kloubů i kožním onemocněním. Zatím vzdáleným cílem je, aby se díky genovým úpravám vytvářely v dostatečném množství i v běžných potravinářských plodinách.
Evropští spotřebitelé ochotně nakupují potraviny uměle obohacené při továrním zpracování - jogurty s vyšším obsahem žádoucích mikroorganismů či minerálů, oleje s vyšším obsahem mastných kyselin, džusy s dodanými vitamíny. Bude zajímavé pozorovat, zda zákazníci vezmou na milost i obdobné potraviny, ovšem pocházející přímo z pole s transgenními plodinami.


Transgenní plodiny
Do geneticky upravených, čili transgenních rostlin vědci v laboratoři vnesli požadované geny z jiného organismu, například z jiné rostliny nebo z baktérie. Nejčastějšími genovými úpravami jsou dvě. Při první se plodiny díky vloženému genu stanou odolnější vůči postřikům proti plevelům. Zemědělec tedy pole postříká, plevel zničí, ale plodině neublíží. Při druhé úpravě vědci vnesou do rostliny gen, který vytváří toxin neškodný pro zvířata a ryby, ale zabíjející housenky či brouky, kteří ji okousávají. Podle informací mezinárodní organizace pro zemědělské biotechnologie ISAAA ve světě rostou geneticky upravené odrůdy na 60 procentech sójových polí, 28 procentech bavlníkových plantáží, 18 procentech lánů řepky olejky a 14 procentech ploch osázených kukuřicí. (jet)

Dopad na životní prostředí
Vědci se zatím neshodli v jednoznačném hodnocení ekologických souvislostí pěstování transgenních plodin. Ukázkou mohou být dvě rozsáhlé britské studie z roku 2003. Při jedné tým výzkumníků placený vládou v pokusu za šest miliónů liber (čtvrt miliardy korun) dospěl k závěru, že plodiny, které odolávají postřikům proti plevelu, životnímu prostředí většinou neprospívají. Na jejich polích je totiž méně plevele, a tudíž i méně potravy pro hmyz a ptactvo než na polích konvenčních. Při druhé studii vědci z univerzity v Readingu porovnali data a vypočítali, že na transgenním poli spotřebují zemědělci méně nafty a méně postřiků, což je pro životní prostředí příznivé. Takže co je vlastně pro přírodu lepší? Záleží jen na úhlu pohledu...