Čeští odborníci nově ilustrují vývoj savců

Ožili na nich obyvatelé prehistorické přírody. Nyní další český paleontolog společně s malířem představili pradávné živočichy, při jejichž rekonstrukci využili zcela nových poznatků.

Oldřich Fejfar před půlstoletím ještě jako student Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy několikrát viděl profesora Josefa Augustu a malíře Zdeňka Buriana při práci na obrazech prehistorické přírody.
"Bylo to úchvatné. Burian maloval olejovými barvami. Když mu profesor Augusta řekl, že nějaká část není správně, odškrábl olej z příslušné partie a namaloval ji okamžitě jinak."
Po letech, když už byl Oldřich Fejfar profesorem na téže fakultě, se seznámil s akademickým malířem Pavlem Majorem. Společně je napadlo, že by mohli upřesnit pohled na dávnou přírodu s pomocí nových poznatků. "Tím jsme nechtěli nijak znevažovat či napodobovat Buriana s Augustou," zdůrazňuje profesor Fejfar. "Dokázali vynikající věci, ale zcela pochopitelně měli míň vstupních informací, než kolik máme dneska my."
Výsledkem spolupráce Fejfara s Majorem byla v roce 1989 kniha Zkamenělá minulost, kterou vydalo nakladatelství Albatros. A před pár dny pokřtili svou novou výpravnou publikaci z produkce nakladatelství Academia Zaniklá sláva savců.

Osm let práce
"Na knize o savcích jsme pracovali osm roků," počítá Pavel Major. "Nepřebíral jsem automaticky žádné obrazové rekonstrukce jiných autorů, vše jsem dělal originálně podle poznatků, které doktor Fejfar shromáždil."
Oba autoři vycházeli pouze z celých koster, které našli zobrazené v odborné literatuře a jež jsou shromážděny v muzeích po celém světě. Konečné verzi obrazu - barevnému akvarelu s tužkou načrtnutým pozadím - předcházelo mnoho přípravných skic a přísné posuzování všech detailů. "Chtěli jsme být naprosto přesní," říká profesor Fejfar. "Jen při rozhodování o barvě vyhynulého zvířete jsem spoléhal na cit malíře, který samozřejmě vychází z poznatků o dnešní přírodě."

Úspěšnější než dinosauři
Savci se vyvinuli ze samostatného vývojového proudu obratlovců už někdy před 200 milióny let, během druhohor. Jejich první druhy byly zprvu většinou velké asi jako rejsek, tedy nějakých pět až osm centimetrů. Během pozdějšího vývoje skončily některé vývojové větve ve slepé uličce, jiné se úspěšně rozvíjely, a z jedné nakonec vznikl i člověk.
"Podle dochovaných kosterních nálezů se zdá, že savci se zpočátku živili hmyzem a červy, teprve později se vyvinuli býložravci. Celkově jejich rozmachu určitě napomohly pronikavé změny ekologických podmínek na Zemi doprovázené vymřením dinosaurů," vysvětluje Oldřich Fejfar.
První savci žili po desítky miliónů let paralelně s daleko hojnějšími dinosaury. Asi před 65 milióny let však veleještěři spolu s mnoha dalšími organismy vymřeli. Významnou úlohu při tom hrál určitě rozpad tehdejších kontinentů, který ovlivnil cirkulaci mořských proudů, a tím i klima. Vrcholící příčinou zkázy pak zřejmě byla srážka Země s kosmickým tělesem, pravděpodobně s planetkou (asteroidem), která dopadla do moře v oblasti dnešního Karibiku.
Náraz rozptýlil v zemské atmosféře velký objem vodních par, které nadlouho zastínily slunce. Následovalo prudké ochlazení a další změny klimatu, jež usmrtily dinosaury a spoustu rostlinných i živočišných druhů. Katastrofu však přežili mimo jiné i někteří savci a ptáci. Pomohla jim pravděpodobně vývojová "modernizace" jejich organismu, mimo jiné izolace těla srstí a peřím, a také péče rodičů o mláďata. V uprázdněném světě proměněné přírody se pak začali bouřlivě rozvíjet.

Vejce jsou zranitelná
"Savci mají velkou výhodu při rozmnožování," popisuje Oldřich Fejfar. "Rodí živá mláďata, a to je přednost. Ve srovnání s tím jsou vejce, kterými se rozmnožovali ještěři, mnohem zranitelnější v době před vylíhnutím mláďat. I to napomohlo savcům k tomu, aby se ve světě prosadili a nakonec v něm získali převahu nad jinými."
Ani vývoj savců nebyl přímočarý, mnohé jejich druhy vymřely. Nejznámějšími příklady jsou zřejmě mamuti a hroziví šavlozubí tygři. Fejfara a Majora však víc zaujal chobotnatec dinoterium.
Toho totiž maloval i Zdeněk Burian a právě jeho zobrazení se dnes dá najít v mnoha muzeích světa a dokonce i na poštovních známkách. Poznání chobotnatcovy kostry se vyvíjelo postupně, přispěly k tomu i nálezy z českého území, nově se podařilo najít celou jeho kostru při stavbě dálnice v jižním Německu.
"Přitom se ukázalo, že Burian zcela správně podle tehdejších neúplných poznatků nakreslil dinoterium s chobotem. Ale poměry končetin k tělu byly jiné, než Augusta s Burianem předpokládali. Na obrázku v naší knížce je už tento savec ve správných proporcích, s nižší lebkou, vyššíma nohama a delším krkem," uvádí profesor Fejfar.

Fosílie mezi uhlím
Savci se vyvíjeli na kontinentech po celém světě. Ovšem dnešní území České republiky ještě v době křídy, tedy v období před 135 až 65 milióny let, bylo zaplaveno mořem, a savci na něm proto nežili.
Mořští savci kytovci se objevili až později. Přechodný článek k nim, rod Pakicetus, byl nedávno nalezen v Pákistánu, ve vrstvě staré 55 miliónů let. Byl to ještě čtyřnohý dravec, ale nálezy jeho fosílií ve společném sedimentu s mořskými živočichy dokazují, že žil na mořském pobřeží v oblasti lagun, kde lovil ryby a jinou kořist v prostředí mořského přílivu. Mimochodem, struktura jeho zadní končetiny prozradila překvapivě úzkou souvislost s nejstaršími sudokopytníky.
Skutečný rozmach savců v dnešních českých končinách je doložen až mnohem později - například v severočeských hnědouhelných pánvích. Tady se našla bohatá fauna savců ve spodní části uhelné sloje - savci zde tedy byli obyvateli uhlotvorného pralesa v období zhruba před 18 milióny let.
Publikace Zaniklá sláva savců zachycuje například právě jednoho typického živočicha z českého území - rod Chalicotherium, listožravého býložravce, který měl na končetinách mohutné drápy.
Kniha představuje celkem stovku exemplářů pradávných savců a je průřezem jejich vývoje v časovém rozpětí plných 150 miliónů let. Stává se originálním přínosem pro poznání vymřelého světa, který ovlivnil vývoj dnešního života.

Dinosauři jako potrava pro savce
Po dlouhou dobu žili pradávní savci ve světě, kde vládli dinosauři. Nicméně občas si na veleještěry troufli. Tedy jen na jejich mláďata.
Vědci to prokázali teprve před rokem. Tehdy časopis Nature zveřejnil výzkumnou zprávu paleontologů z čínské Akademie věd. Ti v lokalitě Liaoning, která je známá nálezy dobře zachovalých fosílií dinosaurů a ptáků, objevili také asi 130 miliónů let staré zkamenělé pozůstatky savce. Pojmenovali ho Repenomamus robustus ("robustní plazí savec"). Byl dlouhý přes půl metru, odhadem musel vážit mezi čtyřmi až šesti kilogramy a vzhledem připomínal kunovitou šelmu. V žaludku měl zbytky malého dinosaura.
Protože savcovy zuby neumožňovaly důkladné žvýkání potravy, zvíře kořist roztrhalo na kousky a ty pak spolklo. Kosti tedy zůstaly poměrně neporušené. Dalo se proto určit, že potravou bylo čtrnáct centimetrů dlouhé mládě psittacosaura. Bylo už natolik vyvinuté, že nemohlo jít o embryo. V dospělosti tento dinosaurus dorůstal až 180 centimetrů.
"Tehdejší savci byli zřejmě nočními zvířaty, a využívali toho, že ještěři jsou v noci méně pohybliví," předpokládá profesor Fejfar.
"To, že savci požírali dinosaury, je obrovským překvapením," komentoval čínský nález Meng Jin z newyorského Přírodovědného muzea, kde byla zkamenělina vystavena pro veřejnost. Podle něj to znamená, že savci soupeřili s dinosaury o potravinové zdroje a o teritorium. A protože ještěry také lovili, museli mít vliv na jejich evoluční vývoj. To je myšlenka, jakou si dříve jen málokdo dokázal představit.

AUTOR: Josef Tuček