Proč zpoplatnit vysokou školu i znečišťování přírody
Proč se politikové brání ekologickému zdanění, je celkem jasné. Brání byznys
před vytvořením dodatečných daňových nákladů, a tím zvyšují, alespoň domněle,
jeho lokální konkurenceschopnost. Proč však, namísto tohoto jednoduchého
přiznání, vytvářejí dojem, že ekologie je jakýsi cizorodý prvek, jakási výjimka,
která pokřivuje tržní prostředí, jasné není.
Realita je totiž zcela opačná. Ekonomická teorie se, jako ostatně se vším na
světě, i s ekologií rýmuje. Můžete se o tom přesvědčit i vy.
Když zadáte do Googlu výraz "externalita", jako první odkaz se vám objeví
následující definice: "vnější efekt; výsledek ekonomické aktivity, který si v
případě jeho užitku nemůže původce zcela přivlastnit, nebo který v případě jeho
nákladu nelze od původce vymoci - aktivita způsobuje nezamýšlené náklady nebo
přínosy jiným subjektům, aniž by se za ně platilo."
Podobnou definici obsahuje každá učebnice ekonomie. Přiznání externalit, jejich
odhalení a vyčíslení je pak v nejvyšším souladu s ekonomickou teorií, nejedná se
o vytvoření výjimek, ale naopak o jejich vytěsnění z ekonomického prostředí.
To, že se externality v kroku jedna přiznají, nemusí s jejich zdaněním vůbec
souviset. Může se jednat pouze o vymazání externality formou skutečného přiznání
její ekonomické váhy.
Pojďme si ukázat shora popsané na dvou opačných příkladech. Školné na vysokých
školách není u nás vybíráno a to je externalita. Je to externalita "pozitivní",
neboť každý student vysoké školy dostává roční nefinanční dotaci v řádu
statisíců korun, kterou sice daňově nepřiznává, tudíž ani nedaní, to však nic
nemění na tom, že student je jejím příjemcem.
Nezpoplatnění exhalátů, produkovaných osobními automobily, je externalitou
"negativní". Auta produkují skleníkové plyny, jejichž dopad na životní prostředí
bude muset někdo řešit a bude to stát peníze.
Dle mého názoru je potřeba v obou případech postupovat shodně, tedy externalitu
odstranit. Zpoplatnit vysokoškolské vzdělání i znečišťování životního prostředí.
Tím se odstraní existující výjimka, která funguje dnes a která vede k ekonomicky
pokřivenému chování, když za nula nákladů je po vysokoškolském vzdělání
neomezená poptávka a naopak ekonomicky nekorektní cena nákupu a provozu
ekologicky šetrných aut brání jejich šíření.
To, zda příjemcem takto nově vytvořených peněžních toků je stát; to, zda mají
podobu daní, to, jak se kompenzují jejich eventuální sociálně politické dopady a
jak se celý proces na mechanické úrovni zvládne, je otázkou zcela jinou -
otázkou politickou. Tu nechť zodpoví politici a nám ekonomům to může být v
odborné rovině jedno.
Co nám však jedno nebude, je fakt, že díky odstranění externalit budeme na
školách i silnicích dýchat "čistší vzduch".
Proč se politikové brání ekologickému zdanění, je celkem jasné. Brání byznys před vytvořením dodatečných daňových nákladů, a tím zvyšují, alespoň domněle, jeho lokální konkurenceschopnost. Proč však, namísto tohoto jednoduchého přiznání, vytvářejí dojem, že ekologie je jakýsi cizorodý prvek, jakási výjimka, která pokřivuje tržní prostředí, jasné není.
Realita je totiž zcela opačná. Ekonomická teorie se, jako ostatně se vším na světě, i s ekologií rýmuje. Můžete se o tom přesvědčit i vy.
Když zadáte do Googlu výraz "externalita", jako první odkaz se vám objeví následující definice: "vnější efekt; výsledek ekonomické aktivity, který si v případě jeho užitku nemůže původce zcela přivlastnit, nebo který v případě jeho nákladu nelze od původce vymoci - aktivita způsobuje nezamýšlené náklady nebo přínosy jiným subjektům, aniž by se za ně platilo."
Podobnou definici obsahuje každá učebnice ekonomie. Přiznání externalit, jejich odhalení a vyčíslení je pak v nejvyšším souladu s ekonomickou teorií, nejedná se o vytvoření výjimek, ale naopak o jejich vytěsnění z ekonomického prostředí.
To, že se externality v kroku jedna přiznají, nemusí s jejich zdaněním vůbec souviset. Může se jednat pouze o vymazání externality formou skutečného přiznání její ekonomické váhy.
Pojďme si ukázat shora popsané na dvou opačných příkladech. Školné na vysokých školách není u nás vybíráno a to je externalita. Je to externalita "pozitivní", neboť každý student vysoké školy dostává roční nefinanční dotaci v řádu statisíců korun, kterou sice daňově nepřiznává, tudíž ani nedaní, to však nic nemění na tom, že student je jejím příjemcem.
Nezpoplatnění exhalátů, produkovaných osobními automobily, je externalitou "negativní". Auta produkují skleníkové plyny, jejichž dopad na životní prostředí bude muset někdo řešit a bude to stát peníze.
Dle mého názoru je potřeba v obou případech postupovat shodně, tedy externalitu odstranit. Zpoplatnit vysokoškolské vzdělání i znečišťování životního prostředí. Tím se odstraní existující výjimka, která funguje dnes a která vede k ekonomicky pokřivenému chování, když za nula nákladů je po vysokoškolském vzdělání neomezená poptávka a naopak ekonomicky nekorektní cena nákupu a provozu ekologicky šetrných aut brání jejich šíření.
To, zda příjemcem takto nově vytvořených peněžních toků je stát; to, zda mají podobu daní, to, jak se kompenzují jejich eventuální sociálně politické dopady a jak se celý proces na mechanické úrovni zvládne, je otázkou zcela jinou - otázkou politickou. Tu nechť zodpoví politici a nám ekonomům to může být v odborné rovině jedno.
Co nám však jedno nebude, je fakt, že díky odstranění externalit budeme na školách i silnicích dýchat "čistší vzduch".
Realita je totiž zcela opačná. Ekonomická teorie se, jako ostatně se vším na světě, i s ekologií rýmuje. Můžete se o tom přesvědčit i vy.
Když zadáte do Googlu výraz "externalita", jako první odkaz se vám objeví následující definice: "vnější efekt; výsledek ekonomické aktivity, který si v případě jeho užitku nemůže původce zcela přivlastnit, nebo který v případě jeho nákladu nelze od původce vymoci - aktivita způsobuje nezamýšlené náklady nebo přínosy jiným subjektům, aniž by se za ně platilo."
Podobnou definici obsahuje každá učebnice ekonomie. Přiznání externalit, jejich odhalení a vyčíslení je pak v nejvyšším souladu s ekonomickou teorií, nejedná se o vytvoření výjimek, ale naopak o jejich vytěsnění z ekonomického prostředí.
To, že se externality v kroku jedna přiznají, nemusí s jejich zdaněním vůbec souviset. Může se jednat pouze o vymazání externality formou skutečného přiznání její ekonomické váhy.
Pojďme si ukázat shora popsané na dvou opačných příkladech. Školné na vysokých školách není u nás vybíráno a to je externalita. Je to externalita "pozitivní", neboť každý student vysoké školy dostává roční nefinanční dotaci v řádu statisíců korun, kterou sice daňově nepřiznává, tudíž ani nedaní, to však nic nemění na tom, že student je jejím příjemcem.
Nezpoplatnění exhalátů, produkovaných osobními automobily, je externalitou "negativní". Auta produkují skleníkové plyny, jejichž dopad na životní prostředí bude muset někdo řešit a bude to stát peníze.
Dle mého názoru je potřeba v obou případech postupovat shodně, tedy externalitu odstranit. Zpoplatnit vysokoškolské vzdělání i znečišťování životního prostředí. Tím se odstraní existující výjimka, která funguje dnes a která vede k ekonomicky pokřivenému chování, když za nula nákladů je po vysokoškolském vzdělání neomezená poptávka a naopak ekonomicky nekorektní cena nákupu a provozu ekologicky šetrných aut brání jejich šíření.
To, zda příjemcem takto nově vytvořených peněžních toků je stát; to, zda mají podobu daní, to, jak se kompenzují jejich eventuální sociálně politické dopady a jak se celý proces na mechanické úrovni zvládne, je otázkou zcela jinou - otázkou politickou. Tu nechť zodpoví politici a nám ekonomům to může být v odborné rovině jedno.
Co nám však jedno nebude, je fakt, že díky odstranění externalit budeme na školách i silnicích dýchat "čistší vzduch".
Zdroj:Podniky a trhy
Sdílet článek na sociálních sítích