Česko v roli smetiště

Hořící sklad, plameny v silážních jámách, žár a zápach. Tak to minulý týden vypadalo v Libčevsi na Lounsku. Vzplála tu černá skládka odpadků, které kdosi tajně přivezl z Německa a ponechal svému osudu.
Německé úřady loni zpřísnily pravidla pro nakládání s komunálním odpadem. Někteří podnikatelé se proto radši dohodnou s českými firmami, smetí tajně vyvezou za hranice a nenápadně jej odloží třeba v opuštěném kravíně. Až potud by to byl v podstatě banální případ pro policii a celníky. Jenže záře nad Libčevsí je odrazem skrytých pohybů, které mohou v budoucnu otřást životním prostředím v České republice, možná i v celé Evropě.

Zelená recyklaci, oranžová spalovnám

Průměrný Evropan ročně vyprodukuje přes půl tuny odpadků – obalů, zbytků jídel a podobně. Co s takovou horou „špíny“? Některé země si s ní dovedou poradit vcelku osvíceným způsobem. Například Rakousko zhruba polovinu svého komunálního odpadu přepracovává, recykluje. Ze zapáchajících hald vyrábí suroviny, biologický odpad kompostuje.
Evropská unie dosud prosazovala totéž. Dávala recyklaci zelenou a méně vlídně se tvářila na spalovny. Ty sice umějí vyrobit z odpadků energii, a mohou tedy fungovat jako menší elektrárna či teplárna, zároveň ale mají řadu nevýhod. Za vůbec nejhorší pak Brusel považuje ukládání odpadu na skládky. Ekologové se z takového přístupu radují. Prohnat odpad spalovnou je podle nich mnohem méně hospodárné než ho recyklovat, protože tím přicházíme právě o suroviny. Spalovnám se ovšem nelíbí, že jsou v hierarchii preferencí až na druhém místě, a čekají na svou příležitost.
V České republice zatím fungují tři spalovny komunálního odpadu: v Praze, Brně a Liberci. Plánují se však čtyři další (jednu z nich chce stavět Pardubický kraj spolu s elektrárnou Opatovice, jinou německá energetická firma E.ON). Co ale budou pálit, když trojlístek existujících spaloven v souhrnu využívá jen asi 70 % své kapacity, protože do něj nemíří dost odpadků?
Obyvatelé Libčevsi o tom vědí své. Nepochybují, že Evropa může hladovým kotlům českých spaloven nabídnout dostatek potravy. Například v Německu vyjde likvidace jedné tuny odpadu zhruba třikrát až čtyřikrát dráž než u nás, takže by se firmám vyplatilo dovážet k nám smetí nejen načerno, ale i legálně. Proč se tedy před českými spalovnami už dávno nehoufují kamiony s evropským odpadem? Zatím tomu brání české ministerstvo životního prostředí (MŽP).
Odpad určený k dalšímu využití, třeba k recyklaci, smí přes hranice volně putovat, je zbožím podobně jako třeba auta či textil. Ale odpadky, které mají být jen zlikvidovány a žádný užitek z nich už nevznikne, se k nám dovážet nesmějí. Jsou tedy spalovny zařízeními určenými k likvidaci odpadu, nebo k jeho dalšímu využití? Právě v tom je jádro sporu. MŽP tvrdí, že spalovny odpad likvidují, a proto jej nemohou dovážet ze zahraničí. Spalovny protestují, poukazují na to, že vyrábějí teplo a elektřinu. Odpad pokládají za užitečné palivo; ergo mohou ho volně dovézt. Jenže kdyby ho skutečně dovážely a pálily, znečišťovaly by kvůli němu vzduch a zamořovaly okolní skládky zbytky po spalování. V podobě škváry a popílku totiž spalovna vyvrhne téměř třetinu hmotnosti odpadu, který proudí do kotlů.

Dva roky času na obranu

Rozhodnutí evropských soudů zatím dávala za pravdu výkladu, který zvolil úřad českého ministra životního prostředí Ambrozka. Jenže pohyblivé unijní písky neposkytují žádnou jistotu, že tomu tak bude i nadále. Chystá se změna směrnic, jež může obranu vybudovanou Ambrozkovým úřadem rozmetat na prach a otevřít evropským odpadkům cestu do české kotliny. Snad je skrytý důvod změn v tom, že v roce 2004 vystřídal ambiciózní a schopnou komisařku EU pro životní prostředí Margot Wallströmovou bývalý řecký ministr průmyslu Stavros Dimas, jehož přístup k ekologii vyvolává přinejmenším rozpaky.
Povahu chystaných změn přibližuje Melissa Shinnová z European Environmental Bureau, nevládní organizace sídlící v Bruselu: Evropská unie chce v budoucnu podpořit právě to stanovisko spaloven, s nímž česká strana bojuje. Na moderní spalovny vyrábějící energii pohlédne v nových směrnicích jako na zařízení, která slouží k využití odpadu, nikoli k jeho likvidaci. České úřady pak už nebudou moci sáhnout po důležitém právním nástroji, s jehož pomocí dovozu „smetí“ dosud bránily (říká se mu princip soběstačnosti a blízkosti, jde v podstatě o to, že odpad má být odstraňován tam, kde vznikl). Ztratí tedy MŽP všechny možnosti obrany? Ne tak docela, předcházet dovozu pak ale bude mnohem těžší.
Dle Shinnové má česká strana zhruba dva roky na to, aby něco podnikla. Ambrozkův úřad si nebezpečí uvědomuje a tvrdí, že se chce chystaným změnám bránit. Ministr hodlá v březnu protestovat v Bruselu na Radě ministrů EU a plánuje i společný postup zemí visegrádské čtyřky.
Nelze přitom vyloučit, že bariéry, které Ambrozkův úřad do cesty cizím odpadkům postavil, budou prolomeny ještě mnohem dříve, než nová evropská legislativa začne platit. Na MŽP leží žádost o dovoz osmdesáti tisíc tun odpadu z Německa do spalovny v pražských Malešicích (pro srovnání: odhady hovoří o tom, že se k nám dosud nelegálně dovezlo a tajně odložilo 15 tisíc tun). Vody se ještě nezavřely ani nad jinou podobnou žádostí, tentokrát by mělo jít o dovoz asi pěti tisíc tun odpadků do spalovny v Liberci. Firma, která je chce do Liberce dopravit, se obrátila na soud, rozhodnutí ještě nepadlo.
Podle bývalé náměstkyně ministra životního prostředí Evy Tylové se řada vlivných lidí snaží prokopat spalovnám cestu. Dokonce i na ministerstvu samém, kde odbor odpadů funguje podle Tylové jako pátá kolona; za zády ministra se pokouší vpašovat do schvalovaných opatření různé trojské koně, jež by spalovny zvýhodnily. .
Pokud obrana před zahraničními odpadky padne, mohlo by nás zachránit už jen to, kdyby se jejich dovoz přestal vyplácet. Tedy vyrovnání cen, za které české a zahraniční spalovny odpad likvidují. Kdy k němu ale dojde? Pavel Bernát, ředitel společnosti provozující libereckou spalovnu, vidí hlavní problém v tom, že tuzemské ceny jsou příliš nízké. Spalovny je nemohou zvýšit, protože stát nedovolí, aby občané platili za odpad více než 500 korun ročně. Dramatické zvýšení cenového stropu je ale politicky neprůchodné. Proto se ceny v českých a západních spalovnách zřejmě nevyrovnají, dokud se nevyrovná i životní úroveň. Do té doby by dle Melissy Shinnové měla legislativa Evropské unie přistupovat k novým členům citlivěji.

Vláda by chtěla, ale…

Čeká nás tedy rozvoj spaloven, nebo recyklace? Volit střední cestu je těžké. Spalovna totiž není levná záležitost, stojí kolem dvou miliard korun i více. Jakmile celý gigant vznikne, musí ročně spolykat desítky či stovky tisíc tun odpadu, jinak by se nevyplatil. Protože spalovny bývají často různým způsobem provázány s obcemi, ztrácejí obce zájem prosazovat recyklaci. Společnou snahou všech aktérů je nakrmit bumbrlíčka a udržet ho při životě, aby bylo možné splatit úvěry na jeho stavbu. Apetit spaloven proto vzbuzuje obavu, abychom se nestali rukojmími těchto obrů.
Naděje, že k tomu nedojde, existuje: vláda v roce 2003 rozhodla, že se vydáme cestou, kterou kráčí Rakousko a Německo, cestou recyklace. Dobré úmysly ale zatím zůstávají převážně jen na papíře. Podle Ivo Kropáčka z Hnutí Duha dosud nikdo nevytvořil potřebné nástroje. Museli bychom například zvýšit poplatky za ukládání odpadu na skládkách, zabránit obcím, aby je rozpouštěly v rozpočtu, a nasměrovat tyto peníze ke vzniku složitého systému třídění a zpracování. Nemuselo by to být dražší než spalovny, ale určitě by to bylo komplikovanější.

Martin Uhlíř