Strana, která stojí mimo zdejší "sítě"

Není nikterak překvapivé, když poslední volební preference naznačují, že by se Strana zelených mohla probojovat do Poslanecké sněmovny. V českém kontextu spíše překvapuje, jak dlouho jí to trvalo.
Pro slušný voličský potenciál této strany totiž existuje hned několik důvodů.


Přišli v pravý čas
Tak především, Česká republika se z éry komunismu vynořila jako jedno z ekologicky nejvíce zdevastovaných území v Evropě. Žádná ze stran, které se objevily po roce 1990, nenabídla přesvědčivou "zelenou" politiku.
Druhým důvodem je skutečnost, že Zelení jsou v evropské politice spojováni s levicí, která má v české společnosti tradičně slušné zázemí.
Neméně důležité je, že ačkoliv Zelení jsou dnes na Západě součástí politického spektra (jejich nejslavnější éra už možná končí, jak si jejich program osvojují tradiční velké strany), u nás ještě představují svěží alternativu.
Hlavním důvodem, proč se Zelení v českém kontextu neprosadili dříve, byla jejich vnitřní nejednotnost, která paradoxně souvisela právě s jejich velkým politickým potenciálem. Strana byla nejprve infiltrována bývalou tajnou policií a později, když byli tito lidé vytlačeni, v ní soupeřily o vliv nejrůznější skupiny. Po loňském odchodu jedné ze dvou znesvářených frakcí se Zelení jeví jako strana poměrně jednotná a tedy, po dlouhých letech, i poměrně důvěryhodná.


Když "není koho volit"
Zeleným hrají momentálně do karet i dvě česká specifika.
V tuzemské politice dlouhodobě existuje skupina středových voličů s víceméně liberálními názory, kteří nemají po krachu Unie svobody komu dát hlas. Druhým specifikem je velká skupina voličů, kteří jsou natolik znechuceni současnými parlamentními stranami, že jsou ochotni dát hlas téměř jakékoliv demokratické alternativě, jež podle jejich soudu přinese čerstvý vítr.
Zelení pod vedením nového předsedy Martina Bursíka toto spektrum oslovili hned několika způsoby. Těm, kteří hledají alternativu vůči současným stranám, stačilo, že se Zelení konečně postavili na nohy. Důležité též je, že Bursík na jedné straně odmítl spolupráci s malými liberálními stranami, ale zároveň - v podobě chytlavých hesel, jako jsou nižší daně nebo zavedení školného - oslovil část liberálních voličů, kteří by normálně stranu spojovanou s levicí nevolili.
Kombinace tradičně levicového "zeleného" programu s některými liberálními požadavky oslovuje i řadu levicových liberálů. Tedy lidí, kteří by například ve Velké Británii volili labouristy, ale v českých poměrech nemají v ČSSD slušnou platformu.


Proč ta koketérie s ODS?
Současná programová ambivalence Zelených jim ovšem může prospět právě jen v současných podmínkách, kdy řada lidí "nemá koho volit". Pokud se strana dostanou do sněmovny, bude se muset vyhranit jasněji.
Při zběžném pohledu je těžko pochopitelné, že v současnosti Zelení koketují s možností utvořit koalici s ODS a lidovci. Vždyť oba hlavní myšlenkové proudy v ODS - ekonomický neoliberalismus a euroskeptický pravicový konzervatismus - jsou v ostrém rozporu s tím, co Zelení ve většině evropských zemí reprezentují. Evropská federace Zelených, která sdružuje celkem 33 stran, je svým zaměřením proevropská. Většina zelených stran je též rozhodně blíže sociálnědemokratickému pojetí sociálního státu než neoliberalismu.
Je těžké si představit, jak by čeští Zelení hledali programový průsečík s euroskeptickou ODS, v níž se snoubí neoliberalismus tvůrců jejího ekonomického programu se skeptickými pohledy na cíle a smysl ekologických hnutí, které do strany vnesl už Václav Klaus.


Ano, změna k lepšímu
Jenže v současných českých poměrech neulehčuje Zeleným rozhodování ani sociální demokracie, která by jinde byla jejich přirozeným partnerem.
ČSSD vsadila na zahraniční investice a podporu velkého průmyslu, na expanzi (na české poměry již beztak předimenzovaného) energetického sektoru. Zelení přitom mají tradičně problémy s nespoutanou ekonomickou globalizací, kterou vidí jako jeden ze zdrojů ekologických problémů.
Pro Zelené je též obtížné koketování ČSSD s komunisty. Vždyť právě zelená hnutí představovala v poslední fázi minulého režimu jednu z mála politických alternativ. V Evropě sice existuje i tzv. severská zelená levice, která v europarlamentu spolupracuje s komunisty, ale čeští Zelení jsou uhněteni z podobného antikomunistického těsta jako jejich kolegové v Německu či Rakousku.
Účast Zelených v jakékoliv vládě by jim přinesla těžká dilemata, ale měla by zároveň i pozitivní důsledky. ODS by nutili k revizi jejích postojů k EU a neoliberálních pohledů na ekologii ("trh vše zařídí"). ČSSD by přiměli k posunu k politickému středu - jak v programovém smyslu, tak ve smyslu menšího spoléhání na KSČM. A všem zaběhnutým stranám by dělal vrásky fakt, že přišel nový subjekt, nezapletený do klientských sítí české politiky.
Autor, politolog, je ředitelem New York University v Praze