Waribaši a láska k přírodě

Japonsko tvoří z osmdesáti procent neobyvatelné zalesněné hory. Přesto stromy nikdo nekácí. Japonci se rozhodli, že to dělat nebudou. Milují přírodu a znají hodnotu půdy. Na dvou čtverečních metrech dokážou mistrovským způsobem vytvořit iluzi nespoutané přírody.

Asi není na světě jiná země, kde by se lidé i dnes dokázali upřímně těšit krásou rozkvetlé květiny nebo vrzáním cikády. Japonci milují přírodní materiály a bez dřeva a papíru by byli ztraceni. Domy staví ze dřeva, používají papírové zástěny, dennodenně hltají obrovská kvanta manga komiksů, neustále potřebné omiyage balí do nádherného balicího papíru, faxují (kdo nemá fax, jako by nebyl), a také jedí.

Japonci stále používají hůlky. Doma mají své vlastní, většinou z lakovaného dřeva. Na slavnostní příležitosti používají parádní hůlky i z jiných materiálů, třeba ze slonoviny nebo drahých dřevin . Ovšem restaurace i všechny obchody a stánky nabízejí k zakoupenému jídlu obyčejné dřevěné waribaši na jedno použití. Jsou jen lehce naštípnuté, před použitím je musíte rozlomit. Sníte svých pět šest soust, vypijete polévku a šup s nimi do koše. Odhad uvádí, že denní spotřeba se pohybuje kolem jednoho páru hůlek na osobu (13 milionů obyvatel), což tedy za rok činí neuvěřitelných 47 450 000 000.

Je s podivem, že vyspělá země jako Japonsko, proslulá svými chytrými vynálezy, stále ještě nevymyslela náhradu za dřevo. Spotřebuje ho totiž obrovské množství. Kde tedy brát, když ne doma? Odpověď je jednoduchá.

Japonsko je největším dovozcem dřeva na světě. Skupuje dřevo mírných pásem Ameriky i z deštných pralesů jihovýchodní Asie a jeho podíl na trhu s tropickým dřevem je poloviční z celkové světové produkce. A proč to? Aby mělo svoje hůlky na jedno použití.

Je to obrovské plýtvání drahocennou surovinou - a přitom by bylo tak jednoduché vyrábět z jiného materiálu. Ani Japonci, ani jejich dodavatalé si zřejmě nedělají hlavu z negativního dopadu přehnané těžby – obrovských erozí, nenávratné ztráty cenné půdy nebo globálního oteplování. Tamní vlády si mnou ruce nad pěkným byznysem a Japonci jsou ochotni dobře zaplatit. Obchod kvete a černé svědomí spolehlivě zaplaší nějaký dobročinný příspěvek na znovuzalesnění postižených oblastí.

Japonci mají rádi přírodu. Tu svou. Chrání si ji - přírodní zdroje dováží odjinud a nechají jiné plundrovat si vlastní zem. A svoje továrny naopak vyváží ven, tam, kde jsou ochotni se plácat po ramenou, jaký bezvadný kšeft se povedl a jak nám, panečku, naroste krásná nová, průmyslová aglomerace. To bude peněz! To se nám ta ekonomika zazelená!

Tam, kde si neuvědomují, že jak bohatý investor přišel, může kdykoli zase zvednout krovky a vydat se jinam, kde jsou pracovní síly i příroda čerstvější a levnější. A nezbyde po něm ani zelená ekonomika, ani zelený kraj. Bohužel.

Jakkoli je to morálně nespravedlivé k chudším zemím, pro které je příliv peněz do státní kasy důležitější než vlastní přírodní bohatství, je to cesta, jak si ze své vlasti neudělat měsíční krajinu. Škoda, že tohle nemohou dělat všichni, ale jen ti, co na to mají. Škoda, že láska k přírodě je tak drahá.

Michaela Payeur