zpravodajství životního prostředí již od roku 1999

O zvláštní šetrnosti

02.05.2006
Obecné
O zvláštní šetrnosti
"Za auto se, Milane, neutrácí," pronesla shovívavým, avšak pevným a přesvědčivým hlasem Ágnes. "Je to odporná věc. Prokletí naší civilizace. Potřebujeme ho, ale je trestuhodné udělat z něj osobní fetiš."
Ágnes byla rozvedená, měla jedno dítě, bývalého manžela, současného přítele, krásný byt plný starožitností a nechuť ke všemu, k čemu ji nutí moderní konzumní svět. Nebyla to potrhlá asketička, jaké vídáme na shromážděních za světovou lásku. Žádná éterická bytost, křehounká intelektuálka s brýlemi a tichým úsporným hláskem.
Milovala umění, utrácela za něj. Milovala cestování a nebyl světadíl, na němž by si nesmočila rty ve víně a neokusila tamní menu. Šílela po krásných věcech a obklopovala se jimi. Patřila ale ke skupince, zatím veřejně nerozpoznatelné, co odmítala čistě konzumní život.
Krásné věci a utrácení pojímala jinak. A s ní celé nové hnutí.
"V naší společenské vrstvě se sluší některé věci nedělat. Není vhodné znečišťovat přírodu, podléhat reklamě a nechat se zotročovat firmami, co nabízejí mládí, krásu, přepych a nesmyslný luxus," říkala.
Co je nesmyslný luxus? Třeba televize za sto tisíc nebo auto za milión a půl. Někdo si odfrkne: je to její názor, mně se drahé auto líbí a chci ho. Ágnes a intelektuální vrstva jejího ražení odpoví: my chceme něco udělat s tím "chtěním". Není to svobodné chtění, je to tlak trhu a okolí, které si zvyklo na plýtvavý styl života, který nikam nevede.
"Nechápeme, proč lidé auto, které jezdí, vymění. Je to přece naprostá hloupost. Proč to děláme? Jen kvůli pocitu, že jsme úspěšní a ukážeme svou movitost okolí? Kde je rozum?" ptal se její německý přítel pracující pro jednu světovou banku. Jmenoval se Dominik a právě on přivedl dříve konzumem pohlcenou Lucemburčanku k jinému životu.
"Nemyslete si, že je to jen móda. Takových jako my jsou stovky, ne-li tisíce. Už nás nebaví ta společnost lži, která tvrdí: utrácejte a budete šťastnější, prožijete lepší život, plnější a krásnější," pokračoval.
Zatímco u Ágnes by neznalý člověk mohl zapochybovat a přijmout její postoj jako vrtoch zhýčkané paničky, Dominik byl jiný kalibr.
Když vyděláváte jako poradce kolem dvou set tisíc eur ročně, snadno byste mohli měnit luxusní auta jako nátělníky a po vzoru Davida Beckhama házet jednou použité spodní prádlo rovnou do popelnice.
Jenže to by vás Dominik kopl a klidně by risknul výron kotníku.
Desetkrát se nitra pozeptá, zda skutečně potřebuje danou věc měnit, koupit vypiplaný a novinkami namydlený model, nebo jen podléhá staré vestě, pýše a soutěživosti, co mu velí, aby byl velký chlap, který se s životem mazlí jako cizinec s pandou na čínském venkově. Dominika už před deseti lety napadlo, že tempo doby je nechutně panovačné. Chtivé.
Odvrhl naprogramovaný a setrvačný život jako kometu.
"Investujeme do vzdělání, do umění, do lidské tvořivosti. Chceme, aby naše peníze měly smysl. Nehodláme hodit za hlavu evropský model ekonomiky. Nejsme jen idealisté, věříme na fakt, že můžeme vytvořit živý řetěz rozumných lidí a třeba za padesát let bude vše jinak," míní Ágnes.
Deset procent všech peněz dává páreček na charitu. Měsíc co měsíc, rok co rok. Pečlivě si vybírají a sledují, co se s penězi děje.
Na pracovišti je Dominikovi podobných pět lidí. Pět rodin. Neuděláte na ně dojem bourákem, hodinkami nebo oblekem od návrháře z Milána. Pramen vzájemného respektu vyvěrá z porozumění, že nikdo by neměl propadat luxusu, protože ten je sám o sobě velvyslanectvím pekla a zkázy. Zamotává nás do vlastních slabostí a komplexů.
"Autem jezdíme, jen když je to nutné. Zjistili jsme, že jsme nijak neztratili pocit úspěchu, když ho neměníme ani po deseti letech. Že by někdo pokládal za hloupost vlastnit menší starý japonský vůz? Napoprvé se lidé diví a pak se spíš stydí za vlastní myšlení," popisuje Dominik.
Možná je to stále jen jiné vydání idealismu, známé od buddhistů nebo vyznavačů hnutí Haré Kršna, neřeší problém, že když nebudeme kupovat nové vozy, televize, rádia, satelity, lednice, pračky nebo vířivé vany, tak ti, co je vyrábějí, přijdou o kšeft a jak říkala Stella Zázvorková ve filmu Pelíšky při scéně s umělohmotnými lžičkami: nebudou mít co žrát.
Dominikové a ženy jako Ágnes ale žijí už v Belgii, Nizozemsku, Německu nebo Francii. Je to nová zdravě zelená a konzumně ostražitá elita soudící, že jedinec může změnit alespoň malý svět kolem sebe.
Těžko říct, kolik jich bude za padesát let. Ani oni si nemyslí, že většina populace je ochotna dohlédnout smysl změny postoje.
Jsou to lidé unavení desetiletími prosperity, stále větších automobilů a obrazovek. Jsou to lidé, kteří když viděli Trainspotting, tak nemysleli na tvrdé drogy a beznaděj, ale na obyčejný život a beznaděj. Na beznaděj stoupající ze spáleniště nepřiměřených potřeb a tužeb.
Ano, Dominik a malinká okouzlující Ágnes jsou z jedné z nejbohatších zemí kontinentu. Ano, oba jsou bohatí a nasycení a znechucení přišlo jako reakce na nekonečný přebytek a pohodu.
Ale proto mohou být příkladem. Nedělají to z nouze. Jsou šetrní, protože mají opravdovou starost o svět.
Zdroj: HN

Komentáře k článku. Co si myslí ostatní?

Další články
Chystané akce
INISOFT s.r.o.
27
7. 2017
27.7.2017 - Seminář, školení
Olomouc, ibis Olomouc Centre
ASIO, spol.s r.o.
28
7. 2017
28.7.2017 - Ostatní akce
od 09:30 do cca 11:00, na YouTube
Podněty ZmapujTo
Mohlo by vás také zajímat
Naši partneři
Složky životního prostředí