Energie nad zlato
Úterní devítihodinové zaškobrtnutí české energetické soustavy by nás nemělo
překvapit. Problémy s přetížením elektrického vedení zná řada rozvinutých zemí,
mnohé jej dokonce musí považovat za běžnou součást života.
Energetický průmysl je náročný na investice. Ty jsou dlouhodobé a vycházejí z
odhadů trendů poptávky. Správně investovat na takovémto trhu není snadná věc.
Přidáme-li ekologická omezení a jinde zase snahu managementu dosáhnout vysokého
zisku i na úkor budoucích rizik, tak je namístě, aby šéfové věděli více o
rizicích nestabilní dodávky energie pro svou firmu.
Otázkou je, jak velká jsou tato rizika a jak se proti nim ochránit. Zúžit je na
poruchu "drátů vysokého vedení" je chybou. Firmy závislé na ropě se již déle
potýkají s prudce rostoucí cenou a ani riziko omezení dodávek v případě
závažných přírodních či politických krizí není vyloučeno.
Ve světě rizika a strmě rostoucí poptávky po energii pak nesmí nikoho překvapit
rychlý růst cen, který nemusí být vůbec přechodným jevem.
V této situaci budou zřejmě velké firmy, které to ještě neučinily, více zvažovat
nezávislou výrobu energie, ty menší zdokonalovat řešení alespoň pro případ
výpadků. V horší situaci jsou domácnosti. Je otázkou, jak může v dané situaci
pomoci stát.
Nezdá se mi, že by politika státu ke klíčovým energetickým firmám budila příliš
důvěry. Například změny strategie privatizace ČEZ, v kombinaci s překvapivě
štědrým přístupem státu k honorování zaměstnanců ve "své" firmě, uklidňující
nejsou. A to si ještě musím odmyslet nedávnou televizní reportáž, která
naznačila, že kromě výroby energie může být cílem firmy i "uspokojování potřeb"
vybraných skupin lidí. Rozhodování občanů v oblasti energií stát také
neusnadňuje. Velkorysé dotace slíbené občanům na instalaci ekologických systémů
jsou již delší dobu pozastaveny a mnoho lidí se právem cítí podvedeno.
Na druhou stranu, problém masívně rostoucí poptávky po energiích stojí nad
možnostmi jednotlivých vlád, a bez celosvětově odpovědnějšího postoje k
využívání existujících zdrojů může postupně přerůst v obtížně řešitelný problém.
Úterní devítihodinové zaškobrtnutí české energetické soustavy by nás nemělo překvapit. Problémy s přetížením elektrického vedení zná řada rozvinutých zemí, mnohé jej dokonce musí považovat za běžnou součást života.
Energetický průmysl je náročný na investice. Ty jsou dlouhodobé a vycházejí z odhadů trendů poptávky. Správně investovat na takovémto trhu není snadná věc. Přidáme-li ekologická omezení a jinde zase snahu managementu dosáhnout vysokého zisku i na úkor budoucích rizik, tak je namístě, aby šéfové věděli více o rizicích nestabilní dodávky energie pro svou firmu.
Otázkou je, jak velká jsou tato rizika a jak se proti nim ochránit. Zúžit je na poruchu "drátů vysokého vedení" je chybou. Firmy závislé na ropě se již déle potýkají s prudce rostoucí cenou a ani riziko omezení dodávek v případě závažných přírodních či politických krizí není vyloučeno.
Ve světě rizika a strmě rostoucí poptávky po energii pak nesmí nikoho překvapit rychlý růst cen, který nemusí být vůbec přechodným jevem.
V této situaci budou zřejmě velké firmy, které to ještě neučinily, více zvažovat nezávislou výrobu energie, ty menší zdokonalovat řešení alespoň pro případ výpadků. V horší situaci jsou domácnosti. Je otázkou, jak může v dané situaci pomoci stát.
Nezdá se mi, že by politika státu ke klíčovým energetickým firmám budila příliš důvěry. Například změny strategie privatizace ČEZ, v kombinaci s překvapivě štědrým přístupem státu k honorování zaměstnanců ve "své" firmě, uklidňující nejsou. A to si ještě musím odmyslet nedávnou televizní reportáž, která naznačila, že kromě výroby energie může být cílem firmy i "uspokojování potřeb" vybraných skupin lidí. Rozhodování občanů v oblasti energií stát také neusnadňuje. Velkorysé dotace slíbené občanům na instalaci ekologických systémů jsou již delší dobu pozastaveny a mnoho lidí se právem cítí podvedeno.
Na druhou stranu, problém masívně rostoucí poptávky po energiích stojí nad možnostmi jednotlivých vlád, a bez celosvětově odpovědnějšího postoje k využívání existujících zdrojů může postupně přerůst v obtížně řešitelný problém.
Energetický průmysl je náročný na investice. Ty jsou dlouhodobé a vycházejí z odhadů trendů poptávky. Správně investovat na takovémto trhu není snadná věc. Přidáme-li ekologická omezení a jinde zase snahu managementu dosáhnout vysokého zisku i na úkor budoucích rizik, tak je namístě, aby šéfové věděli více o rizicích nestabilní dodávky energie pro svou firmu.
Otázkou je, jak velká jsou tato rizika a jak se proti nim ochránit. Zúžit je na poruchu "drátů vysokého vedení" je chybou. Firmy závislé na ropě se již déle potýkají s prudce rostoucí cenou a ani riziko omezení dodávek v případě závažných přírodních či politických krizí není vyloučeno.
Ve světě rizika a strmě rostoucí poptávky po energii pak nesmí nikoho překvapit rychlý růst cen, který nemusí být vůbec přechodným jevem.
V této situaci budou zřejmě velké firmy, které to ještě neučinily, více zvažovat nezávislou výrobu energie, ty menší zdokonalovat řešení alespoň pro případ výpadků. V horší situaci jsou domácnosti. Je otázkou, jak může v dané situaci pomoci stát.
Nezdá se mi, že by politika státu ke klíčovým energetickým firmám budila příliš důvěry. Například změny strategie privatizace ČEZ, v kombinaci s překvapivě štědrým přístupem státu k honorování zaměstnanců ve "své" firmě, uklidňující nejsou. A to si ještě musím odmyslet nedávnou televizní reportáž, která naznačila, že kromě výroby energie může být cílem firmy i "uspokojování potřeb" vybraných skupin lidí. Rozhodování občanů v oblasti energií stát také neusnadňuje. Velkorysé dotace slíbené občanům na instalaci ekologických systémů jsou již delší dobu pozastaveny a mnoho lidí se právem cítí podvedeno.
Na druhou stranu, problém masívně rostoucí poptávky po energiích stojí nad možnostmi jednotlivých vlád, a bez celosvětově odpovědnějšího postoje k využívání existujících zdrojů může postupně přerůst v obtížně řešitelný problém.
Zdroj:Podniky a trhy
Sdílet článek na sociálních sítích