...nejvíc ale "jádro" ohrožuje peněženky

Máme-li uvažovat o jaderné energetice a možnostech či rizicích, která jsou s ní spojena, neobejdeme se bez exkurze do historie. Dodnes totiž debatu na toto téma ovlivňují předsudky, které kalí racionální úsudek. Pokusme se je uvést na pravou míru.


Černobyl za to nemůže
Jedním z nejsilnějších mýtů, který v obecném povědomí přežívá, je přesvědčení, že konec popularity jaderných elektráren souvisí se dvěma katastrofami - havárií elektrárny Three Miles Island v Pensylvánii v roce 1979 a neštěstím v ukrajinském Černobylu v roce 1986.
Tyto nehody sice bezpochyby ovlivnily veřejné mínění a podpořily "protijaderná" hnutí po celém světě.
Jistě také přispěly k porážce, kterou jaderná energetika utrpěla v referendech hned v několika evropských zemích (Rakousko 1978, Švédsko 1980, Itálie 1987). Na druhé straně je ale nutné říci, že referenda ve Švýcarsku (již tři - 1979, 1984, 1990) a ve Slovinsku v roce 1995 červenou kartu jádru nevystavila.
Pokud se navíc podíváme na čísla, zjistíme, že k poklesu zájmu o výstavbu jaderných elektráren došlo dávno předtím, než vstoupilo do hry veřejné mínění.
Nejlépe je to vidět na datech ze Spojených států. Maxima tam objednávky na stavbu jaderných elektráren dosáhaly v první polovině 70. let (dávno, před zmíněnými katastrofami), od té doby zájem upadá. A to přesto, že ceny ropy na přelomu 70. a 80. let dosáhly nejvyšších hodnot v historii - reálně mnohem vyšších než dnes. Od 80. let se pak nové jaderné elektrárny ve Spojených státech prakticky nestavějí. Důvodem tohoto poměrně překvapivého vývoje je ekonomická logika.


Jádro místo vody
Ilustrativním příkladem mohou být třeba jediné dvě státní energetické společnosti v USA - Tennessee Valley Autority (TVA) a Bonneville Power Administration (BPA). Obě mají velmi podobnou historii - byly založeny Rooseveltovou administrativou v letech 1933 a 1936 jako součást plánu na dokončení elektrifikace Spojených států. V obou případech to znamenalo masívní výstavbu obřích vodních elektráren financovaných pomocí velmi levných úvěrů od federální vlády.
Kombinace velkého množství vody a levných půjček učinila z Tennessee a ze severozápadu USA (kde působila BPA) ráj spotřebitelů. Jenomže v 70. letech se TVA i BPA pustily do ambiciózního jaderného programu, který skončil naprostým fiaskem. Kupříkladu ze sedmnácti jaderných bloků TVA byla výstavba osmi postupně zastavena, dvě existující elektrárny jsou pak mimo provoz z bezpečnostních důvodů. Jaderný program TVA dokonale finančně vyčerpal.
Účet platí spotřebitelé vysokými cenami elektřiny. Takové případy nejsou v USA nijak výjimečné.
A obdobným vývojem, byť o něco později, prošla i západní Evropa. Stačí se podívat na osud francouzské státní chlouby (a vzoru českých ministrů průmyslu), společnosti EdF.
Ta má se zmíněnými příklady z USA dokonce společnou i historii. Také EdF totiž začala jako státní monopol zejména na výstavbu vodních elektráren. Až do 60. let se jednalo o téměř jediný zdroj jí vyráběné elektřiny. Pak ovšem přišel ambiciózní jaderný program, který spolu s pozdějšími investicemi do zahraniční expanze firmu v podstatě zničil.
Poslední ránu pak výstavbě jaderných elektráren pak zasadily deregulační procesy v 90. letech. Z plánů výstaveb desítek jaderných elektráren po celé Evropě nezbylo nic. A ani na volném trhu se jaderné zdroje příliš neprosadily. Dramatický byl zejména případ British Energy, která v roce 2002 v podstatě zkrachovala a jenom masívní vládní dotace odvrátily její kolaps.


Takový dražší Temelín
Na druhou stranu přišlo v posledních deseti letech pro jadernou energetiku i několik dobrých zpráv. Tou nejzásadnější je odpověď na otázku, zda soukromí investoři vůbec jaderné elektrárny chtějí a jsou schopni je provozovat. Odpověď je zcela jednoznačná - ano, chtějí. Po deregulaci v 90. letech v podstatě všechny jaderné elektrárny v USA změnily majitele.
Další dobrou zprávou je, že prostředí na trhu s elektřinou zásadním způsobem přispělo k zefektivnění provozu jaderných elektráren, a to ve všech směrech - lépe se využívá paliva, v jaderných elektrárnách pracuje méně lidí, mají výrazně méně technologických odstávek, jsou déle využívány atd.
Navíc se opakuje situace z konce 70. let, kdy dochází k poměrně dramatickému vzestupu cen ropy a zemního plynu a k velké politické nejistotě ohledně jejich budoucích dodávek.
V neposlední řadě byl v Evropě také spuštěn systém obchodování s emisními povolenkami, který jaderné elektrárny oproti fosilním palivům zvýhodňuje.
Proč se tedy jaderné elektrárny dnes v podstatě nestavějí? Protože se zatím prostě pořád ještě nevyplatí a jsou extrémně rizikové.
A to i přesto, že například pouze ve třech zemích jsou například provozovatelé jaderných elektráren plně odpovědni za škody, které tyto elektrárny způsobí - ve Švýcarsku, Německu a trochu překvapivě v Japonsku.
Hlavním problémem jsou však investiční náklady a dlouhá doba jejich výstavby. Kupříkladu Temelín se stavěl 20 let a v případě ostatních elektráren to není o moc odlišné. Už jenom povolovací řízení trvá mnoho let. Stejně tak licencování nových technologií. Navíc se tak rizikové, složité a politicky citlivé projekty prostě mají tendenci zpožďovat.
Příkladem může být finská jaderná elektrárna Olkiluoto 3. Ta měla být ukázkou toho, že nové jaderné elektrárny budou levnější a rychleji postavené. Výstavba započala v roce 2005 s tím, že by měla být zprovozněna za čtyři roky. Ale již nyní bylo oficiálně ohlášeno její zpoždění - zatím o rok.
Navíc pokud jde o cenu, pak předpokládané náklady (bez zpoždění) předpokládají, že Olkiluoto 3 bude ještě o pětinu nákladnější než Temelín.


Nic než peníze
Jinými slovy - jaderná energetika nepředstavuje ani tak problém energetický, ekologický či politický. V první řadě je to problém ekonomický.
Dokud investoři neuvěří, že se jim jejich peníze v rozumné době a za rozumného rizika vrátí, nikdy nebudou investovat do jejich výstavby. A to přesto, že existující elektrárny s chutí provozují.
Existuje ovšem nebezpečí, že jadernou energetiku pro investory přece jen někdo zatraktivní. A sice vlády. A to buď na úkor daňových poplatníků, nebo spotřebitelů.
Autor je ekonom a právník