Staré elektrické přístroje a zařízení mají také svůj "život po životě". Děje se tak například ve Vestci a Mladé Boleslavi.
Kladivem i ohněm
Odložené věci: televizory, pračky, rádia, přehrávače, videa. V Safině je jich plný dvůr. Elektrický vozík je postupně odváží k demontáži. Sběratel by občas zajásal, však si také ty nejlepší muzejní kousky místní pracovníci vystavují pro potěchu v dílně.
Není jich však mnoho, nejčastěji jde o standardní, jen deset až dvacet let staré přístroje, které mají své odslouženo. Na dvoře se pravidelně objevují i docela nové výrobky: mikrovlnky, myčky, fény... I ty jsou elektroodpadem, tedy surovinou pro recyklaci. Moderní přístroje, zejména ty levnější, se často opravdu vůbec nevyplatí opravovat. Hodina práce opraváře je dražší než cena nového výrobku. Velcí prodejci proto část reklamovaného zboží rovnou vyřazují - a ta se pak dostává na dvůr Safiny ve Vestci u Prahy. Konkrétně do areálu divize Recyklace, která v podniku funguje od roku 2004.
Safina je firmou s dlouhou historií (v Praze od roku 1920), která má dodnes na trhu v ČR dominantní postavení ve zpracování drahých kovů. Elektroodpad je její nejnovější komoditou. Obsahuje cenné materiály a s těmi umí Safina podnikat: výkup a zpracování odpadů s obsahem drahých a neželezných kovů patří mezi hlavní obory její činnosti, stejně jako výroba a prodej klenotů, klenotnické polotovary, dentální materiály a chemické sloučeniny z drahých kovů.
LEDNIČKY NE. Pro Safinu a podobné firmy znamenal zákon a navazující vyhláška, zakotvující povinnost recyklovat elektroodpad (platí právě rok), zdroj růstu obratu. Dílna ve Vestci má kapacitu větší než 10 tisíc tun odpadu ročně. Další dvě recyklační střediska otevřela Safina letos v Brně-Kohoutovicích a ve středočeské Sadské. Dohromady mají kapacitu až 15 000 tun elektroodpadu ročně. Zpracovávají malé i velké domácí spotřebiče, zařízení informačních technologií, elektrické nástroje, lékařské přístroje, měřicí a regulační techniku apod. "Neberou" pouze ledničky, které obsahují látky poškozující ozónovou vrstvu. Jak připomíná Tomáš Mydlarčík, vedoucí odboru neželezných kovů divize Recyklace, provoz v Safině ovšem vyhovuje veškerým požadavkům z hlediska ochrany životního prostředí a mají na to příslušné certifikáty.
Staré domácí přístroje a zařízení, které se v recyklačních centrech shromažďují, obhospodařují z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí tzv. kolektivní systémy. Se Safinou spolupracuje především Elektrowin. Prodejci vybírají recyklační poplatek od zákazníků, recyklační centra shromažďují vyřazené přístroje, dopravci je převážejí do firem, kde se recyklace fyzicky provádí a na jejím konci jsou komerčně využitelné materiály. "V Holandsku jsme viděli, že je tam systém elektroodpadu a zejména pak zpětný odběr propracovanější. Mají na to zákon už od roku 1998," upozorňuje Mydlarčík.
"Nerozlišují tam historický elektroodpad, ani to, zda pochází od podnikatelů či z domácností, jako je tomu u nás. Z praktického hlediska je to jednodušší."
PŘÍLEŽITOST PRO POSTIŽENÉ. Na region mezi Prahou a Libercem se zaměřuje s. r. o. ECORETEL. Jejich dílna v Mladé Boleslavi pracuje především pro kolektivní systém Asekol, ale i pro jiné. Mají smlouvu např. přímo se zdejší automobilkou. Firma vznikla před třemi roky, tedy ještě před přijetím zákona o elektroodpadu. "Zajistili jsme si veškerá oprávnění i pro nebezpečné odpady. Věděli jsme, že se legislativa v oblasti elektroodpadu v budoucnu posune a štěstí přeje připraveným," vzpomíná jednatel firmy Václav Sedláček. Podnikatelský plán vyšel. "Od začátku jsme poměrně přesně věděli, co chceme dělat, jakou technologii, prostorové a instalační podmínky na to potřebujeme."
Dílna, která má kapacitu 800 tun odpadu ročně, byla cíleně vybudována jako chráněná dílna, kde pracují lidé s omezenou pracovní schopností. Sedláček chválí spolupráci s mladoboleslavským Úřadem práce. Přispěl na každé zřízené pracovní místo, přispívá i na mzdy. V dílně pracuje 16 lidí, z toho 14 s průkazem ZTP. Práce není složitá a dělá se jen na jednu směnu. Výsledkem jsou doslova poklady: např. bedna měděných drátků.
"Snažíme se pracovníkům vycházet vstříc, aby se v práci střídali na postech, takže je to pro ně pestřejší. Na druhé straně však musíme počítat s větší nemocností a také fluktuací, takže je důležité mít větší prostory na sklad, abychom vždy měli dostatečnou zásobu přístrojů s obrazovkou, na které se specializujeme. Výkon dílny není právě kvůli nemocnosti rovnoměrný," říká Sedláček.
CO CHYBÍ A CO PŘEBÝVÁ. Kdo chce likvidovat a recyklovat elektroodpad, setká se s některými technickými, ale i ekonomickými problémy. Jde o různorodou směs materiálů, nechybějí ani nebezpečné složky, např. v bateriích či tonerech. Prvním heslem je tedy zařízení co nejefektivněji rozdělit podle druhu materiálů.
Na bednu televizoru bere pracovnice u linky kladivo, na jiné operace poslouží šroubováky či kleště. Na jedné hromadě se vrší plastové díly, na druhé dřevěné (ze starších typů přístrojů), třetí obsahuje hliníkové součásti, je tu bedna na sklo.
Dělnice šikovně urazí nejužší špičku obrazovky, zasyčí to, jak uniká inertní plyn a šup se zbytkem do bedny. V mladoboleslavské dílně ECORETEL mají na obrazovky řezačku, která oddělí přední díl pokrytý luminoforem (směs těžkých kovů). Očištění lze provést dvojím způsobem, v Mladé Boleslavi zatím používají jen pračku - v louhové lázni skončí směs kovů a skleněných střepinek. Druhým způsobem, o jehož zavedení uvažují, je otryskání skla pískem a odsátí luminoforu.
Staré skleněné obrazovky donedávna odebírala sklárna ve Valašském Meziříčí a využívala je při výrobě nových obrazovek. Jenže klasické obrazovky se už skoro nevyrábějí, takže zájem není. "Jednáme prostřednictvím kolektivního systému Asekol, který má televizory ve svém resortu, s Ministerstvem životního prostředí, jak to řešit," líčí Mydlarčík. Mladoboleslavský ECORETEL má zatím na sklo ještě odběratele, ale problémy očekává. "Bez uplatnění skla z obrazovek se nepodaří splnit procento recyklace u televizorů a počítačů," varuje Václav Sedláček.
KOVY, NEKOVY A PLASTY. Specialitou recyklace v Safině je elektrolinka, kde se drtí a separují plošné spoje o velikosti nad 10 centimetrů čtverečních. Drtírna produkuje tři frakce různé velikosti. Oddělí se kovový prášek a v tavírně vznikají cenné slitky. Neželezné kovy zpracovává Safina sama, železo putuje do kovohutí a zpracovatelům plastových odpadů. Zájem je o vytříděné plastové díly, kterých je údajně v Česku nedostatek. Společnosti plynou z prodeje příjmy, má proto zájem na co nejdokonalejší recyklaci. ECORETEL má zase hlavního odběratele v České Lípě. Řadu produktů nezpracovává "až do konce", ale vytříděné součásti prodává dalším zpracovatelům.
Skutečnou hodnotu elektroodpadu nemohou zpracovatelé tak docela ovlivnit. Ze sběru se k nim dostanou občas doslova vykuchané televizory či další přístroje. To, co je v nich z hlediska recyklačního výstupu nejcennější (třeba měď), už si chytráci vymontují dřív, než se zařízení do recyklační firmy dostane.
Do roku 2020 bychom měli recyklovat až 85 % hmotnosti elektrických přístrojů a zařízení. Klasických materiálů, jako je dřevo, v nich bude ubývat, plošných spojů a další elektroniky přibývat. Na skládkách by ale končit neměly.
AUTOR: Milena Geussová
Není jich však mnoho, nejčastěji jde o standardní, jen deset až dvacet let staré přístroje, které mají své odslouženo. Na dvoře se pravidelně objevují i docela nové výrobky: mikrovlnky, myčky, fény... I ty jsou elektroodpadem, tedy surovinou pro recyklaci. Moderní přístroje, zejména ty levnější, se často opravdu vůbec nevyplatí opravovat. Hodina práce opraváře je dražší než cena nového výrobku. Velcí prodejci proto část reklamovaného zboží rovnou vyřazují - a ta se pak dostává na dvůr Safiny ve Vestci u Prahy. Konkrétně do areálu divize Recyklace, která v podniku funguje od roku 2004.
Safina je firmou s dlouhou historií (v Praze od roku 1920), která má dodnes na trhu v ČR dominantní postavení ve zpracování drahých kovů. Elektroodpad je její nejnovější komoditou. Obsahuje cenné materiály a s těmi umí Safina podnikat: výkup a zpracování odpadů s obsahem drahých a neželezných kovů patří mezi hlavní obory její činnosti, stejně jako výroba a prodej klenotů, klenotnické polotovary, dentální materiály a chemické sloučeniny z drahých kovů.
LEDNIČKY NE. Pro Safinu a podobné firmy znamenal zákon a navazující vyhláška, zakotvující povinnost recyklovat elektroodpad (platí právě rok), zdroj růstu obratu. Dílna ve Vestci má kapacitu větší než 10 tisíc tun odpadu ročně. Další dvě recyklační střediska otevřela Safina letos v Brně-Kohoutovicích a ve středočeské Sadské. Dohromady mají kapacitu až 15 000 tun elektroodpadu ročně. Zpracovávají malé i velké domácí spotřebiče, zařízení informačních technologií, elektrické nástroje, lékařské přístroje, měřicí a regulační techniku apod. "Neberou" pouze ledničky, které obsahují látky poškozující ozónovou vrstvu. Jak připomíná Tomáš Mydlarčík, vedoucí odboru neželezných kovů divize Recyklace, provoz v Safině ovšem vyhovuje veškerým požadavkům z hlediska ochrany životního prostředí a mají na to příslušné certifikáty.
Staré domácí přístroje a zařízení, které se v recyklačních centrech shromažďují, obhospodařují z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí tzv. kolektivní systémy. Se Safinou spolupracuje především Elektrowin. Prodejci vybírají recyklační poplatek od zákazníků, recyklační centra shromažďují vyřazené přístroje, dopravci je převážejí do firem, kde se recyklace fyzicky provádí a na jejím konci jsou komerčně využitelné materiály. "V Holandsku jsme viděli, že je tam systém elektroodpadu a zejména pak zpětný odběr propracovanější. Mají na to zákon už od roku 1998," upozorňuje Mydlarčík.
"Nerozlišují tam historický elektroodpad, ani to, zda pochází od podnikatelů či z domácností, jako je tomu u nás. Z praktického hlediska je to jednodušší."
PŘÍLEŽITOST PRO POSTIŽENÉ. Na region mezi Prahou a Libercem se zaměřuje s. r. o. ECORETEL. Jejich dílna v Mladé Boleslavi pracuje především pro kolektivní systém Asekol, ale i pro jiné. Mají smlouvu např. přímo se zdejší automobilkou. Firma vznikla před třemi roky, tedy ještě před přijetím zákona o elektroodpadu. "Zajistili jsme si veškerá oprávnění i pro nebezpečné odpady. Věděli jsme, že se legislativa v oblasti elektroodpadu v budoucnu posune a štěstí přeje připraveným," vzpomíná jednatel firmy Václav Sedláček. Podnikatelský plán vyšel. "Od začátku jsme poměrně přesně věděli, co chceme dělat, jakou technologii, prostorové a instalační podmínky na to potřebujeme."
Dílna, která má kapacitu 800 tun odpadu ročně, byla cíleně vybudována jako chráněná dílna, kde pracují lidé s omezenou pracovní schopností. Sedláček chválí spolupráci s mladoboleslavským Úřadem práce. Přispěl na každé zřízené pracovní místo, přispívá i na mzdy. V dílně pracuje 16 lidí, z toho 14 s průkazem ZTP. Práce není složitá a dělá se jen na jednu směnu. Výsledkem jsou doslova poklady: např. bedna měděných drátků.
"Snažíme se pracovníkům vycházet vstříc, aby se v práci střídali na postech, takže je to pro ně pestřejší. Na druhé straně však musíme počítat s větší nemocností a také fluktuací, takže je důležité mít větší prostory na sklad, abychom vždy měli dostatečnou zásobu přístrojů s obrazovkou, na které se specializujeme. Výkon dílny není právě kvůli nemocnosti rovnoměrný," říká Sedláček.
CO CHYBÍ A CO PŘEBÝVÁ. Kdo chce likvidovat a recyklovat elektroodpad, setká se s některými technickými, ale i ekonomickými problémy. Jde o různorodou směs materiálů, nechybějí ani nebezpečné složky, např. v bateriích či tonerech. Prvním heslem je tedy zařízení co nejefektivněji rozdělit podle druhu materiálů.
Na bednu televizoru bere pracovnice u linky kladivo, na jiné operace poslouží šroubováky či kleště. Na jedné hromadě se vrší plastové díly, na druhé dřevěné (ze starších typů přístrojů), třetí obsahuje hliníkové součásti, je tu bedna na sklo.
Dělnice šikovně urazí nejužší špičku obrazovky, zasyčí to, jak uniká inertní plyn a šup se zbytkem do bedny. V mladoboleslavské dílně ECORETEL mají na obrazovky řezačku, která oddělí přední díl pokrytý luminoforem (směs těžkých kovů). Očištění lze provést dvojím způsobem, v Mladé Boleslavi zatím používají jen pračku - v louhové lázni skončí směs kovů a skleněných střepinek. Druhým způsobem, o jehož zavedení uvažují, je otryskání skla pískem a odsátí luminoforu.
Staré skleněné obrazovky donedávna odebírala sklárna ve Valašském Meziříčí a využívala je při výrobě nových obrazovek. Jenže klasické obrazovky se už skoro nevyrábějí, takže zájem není. "Jednáme prostřednictvím kolektivního systému Asekol, který má televizory ve svém resortu, s Ministerstvem životního prostředí, jak to řešit," líčí Mydlarčík. Mladoboleslavský ECORETEL má zatím na sklo ještě odběratele, ale problémy očekává. "Bez uplatnění skla z obrazovek se nepodaří splnit procento recyklace u televizorů a počítačů," varuje Václav Sedláček.
KOVY, NEKOVY A PLASTY. Specialitou recyklace v Safině je elektrolinka, kde se drtí a separují plošné spoje o velikosti nad 10 centimetrů čtverečních. Drtírna produkuje tři frakce různé velikosti. Oddělí se kovový prášek a v tavírně vznikají cenné slitky. Neželezné kovy zpracovává Safina sama, železo putuje do kovohutí a zpracovatelům plastových odpadů. Zájem je o vytříděné plastové díly, kterých je údajně v Česku nedostatek. Společnosti plynou z prodeje příjmy, má proto zájem na co nejdokonalejší recyklaci. ECORETEL má zase hlavního odběratele v České Lípě. Řadu produktů nezpracovává "až do konce", ale vytříděné součásti prodává dalším zpracovatelům.
Skutečnou hodnotu elektroodpadu nemohou zpracovatelé tak docela ovlivnit. Ze sběru se k nim dostanou občas doslova vykuchané televizory či další přístroje. To, co je v nich z hlediska recyklačního výstupu nejcennější (třeba měď), už si chytráci vymontují dřív, než se zařízení do recyklační firmy dostane.
Do roku 2020 bychom měli recyklovat až 85 % hmotnosti elektrických přístrojů a zařízení. Klasických materiálů, jako je dřevo, v nich bude ubývat, plošných spojů a další elektroniky přibývat. Na skládkách by ale končit neměly.
AUTOR: Milena Geussová
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
