Recenze Kdy přestanou být naše řeky jen ušmudlaným klenotem? Až se do nich vrátí perlorodky říční a s nimi i řada vodních živočichů.
Nové knihy - Voda v České republice
Podivná nouze v podmínkách hojnosti. Česká republika má 24 tisíc rybníků, sto údolních nádrží a 76 tisíc kilometrů řek, ale pouhých 132 míst, kde se ve volné přírodě můžete bez obav vykoupat. Když projíždíte jižní Čechy, nestačíte rybníky počítat, jenže když chcete spočítat ty, které hygienici schválili ke koupání, stačí k tomu prsty jedné ruky. Jsou totiž jen čtyři: Vajgar, Svět, Hejtman a Staňkovský.
Ve srovnání s úctyhodným výčtem vodních ploch a toků je seznam zmíněných stodvaatřiceti koupacích oblastí, schválených letos v dubnu Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem životního prostředí vyhláškou č. 168 o povrchových vodách využívaných ke koupání osob, notami na buben. Přehled míst, kde si vodomilové v Česku mohou ve volné krajině ještě zaplavat, zahrnuje také 102 přírodní koupaliště. Ta se ovšem liší tím, že mají provozovatele a vybírá se tam vstupné. Ale žádná velká sláva to není.
"Přírodní koupaliště na čistých vodách v čistém a zeleném prostředí bez hluku a emisí je zatím na úrovni zbožného přání," uvádí kniha Voda v České republice. Vydalo ji Ministerstvo zemědělství a odstupující šéf resortu Jan Mládek ji ještě stihl pokřtít vodou ze Štěchovic. Právě v místech, kde začíná být Vltava takřka stejně čistá jako u pramene. Vydrží jí to až k Davli, kde se do ní vlévá znečištěná Sázava.
Publikaci o české vodě zpracoval početný tým autorů různých institucí, vodohospodáři počínaje, meteorology konče. Editorem tohoto kolektivního díla je vodohospodářský expert ČR při OSN Jan Němec.
Encyklopedicky řazený text je čtivě psaný a oživuje ho řada historických kuriozit a perliček. V knize také najdeme množství unikátních fotografií, map, tabulek a stručný výčet legislativy o vodách. Můžeme se dočíst například i to, že u nás jeden ze zákonů zavedl povinnou výuku plavání na školách.
Žádné konkrétní doporučení, kde si člověk může do sytosti ve volné přírodě zaplavat, kniha sice nedává, ale aspoň se dozvíme, jak by takové místo mělo vypadat.
KDE SE VYKOUPAT. "Za ideální se považuje pro jednoho koupajícího plocha 20 až 30 metrů čtverečních vodní hladiny a plocha upravené pláže v rozsahu šest až osm metrů čtverečních," zní doporučení autorů. Vše navíc musí být v odpovídajícím proporcionálním poměru. Celý pozemek nesmí být situován v zátopovém území. Jenže kde vzít a nekrást.
Zatímco Evropská unie uznává jen tři stupně pro jakost vody v tocích, a to velmi dobrou, dobrou a střední, Česko jich má pět - od neznečištěné až po velmi silně znečištěnou. Stupně jsou označeny barevně, většina českých řek je v současnosti zelená, což značí vodu znečištěnou. I když mírný, přece jen to je pokrok. V roce 1992 totiž převažovala barva červená, tedy velmi silně znečištěná voda. Za pokrokem jsou investice do průmyslu a komunálních čistíren odpadních vod. Přesto máme co dohánět. Ve Středočeském kraji není na kanalizaci dosud připojeno takřka 38 procent obyvatel, v Pardubickém kraji třetina. Kam ty splašky jdou?
Voda v ČR do kapsy, která vyšla spolu s knihou Voda v ČR, shrnuje nejdůležitější data. Uvádí například, že kanalizaci a čistírnu u nás dosud nemá 170 aglomerací s počtem nad deset tisíc obyvatel. Čeká na ně i dalších 423 sídel nad dva tisíce obyvatel. Aby Česko vyhovělo unijní směrnici o čištění městských odpadních vod, musí je vybudovat do roku 2010. Vyžádá si to 52 miliard korun. Přece jen lépe na tom jsme v zásobování pitnou vodou, když na veřejnou síť je napojeno už 91,8 procenta Čechů.
PRAŽSKÝ HRAD měl vodovod už ve 14. století, Vyšehrad dokonce o dvě století dříve. Obyčejným měšťanům ovšem dlouho musela stačit pitná voda z kašen. Městské vodárny se v Česku začaly budovat až v 19. století, připomíná kniha o české vodě, a dokládá to sérií fotek nejkrásnějších vodárenských věží v zemi.
Autoři knihy připomínají, že 50 litrů pitné vody na osobu a den je podle OSN jedním ze základních lidských práv. Průměrný Čech spotřebuje zhruba dvojnásobek tohoto množství. Ale publikace také uvádí, že například v roce 1962 byl v Chomutově takový nedostatek pitné vody, že byla na příděl a každý občan jí dostal jen 15 litrů na den. Výstavba zdrojů pitné vody postupovala pomaleji než budování průmyslu, což vedlo k řadě omezení a kalamit.
Kvůli suchu a prázdné Vltavě zase žíznila Praha, takže musela vodu dokonce dovážet až z Německa. Bylo to kolem roku 1000, připomíná kniha s odvoláním na Kosmovu kroniku. Naštěstí se lidé tehdy ještě moc nemyli, natož koupali.
Vodní rekreace má v Čechách kořeny v 19. století, kdy se spolu s rozvojem tělovýchovy začal zdůrazňovat vliv plavání na lidské tělo. Blahodárné účinky vodní koupele ostatně znali už staří Řekové, pro které byla prostředkem pro zdravý vývin těla. Křesťané na rozdíl od antiky si na koupání právě nepotrpěli, ale křest vodou, jako základní náboženský rituál, si ponechali. Až za křižáckých výprav vlivem kontaktu s východními národy se začaly v Evropě zakládat nádrže a vanové koupele a byly opět využívány vodní toky. Židům přikazoval Mojžíšův zákon očistnou koupel nejen před vstupem do chrámu. Že má být člověk před vstupem do chrámu čistý na těle i na duši přikazovala i další náboženství.
NADĚJI PRO PLAVCE představuje unijní směrnice o vodní politice. Místo složitých chemických a fyzikálních rozborů posuzuje ekologický stav řeky podle biologických indikátorů, takže ji zajímá, zda ve vodě žijí organismy, které by tam žít měly.
V českých podmínkách jsou to perlorodky říční, které se daly najít až do 19. století hlavně ve Vltavě a Otavě. V nich vznikaly slavné české perly. Kniha uvádí, že lov perel v rybníku Rožmberk vynášel v roce 1580 několik tisíc zlatých ročně. Dnes nejde ani tak o to, že bychom našli staronový vývozní artikl, ale že se k nám s přítomností perlorodek vrátí řada vodních živočichů, vázaných na křišťálově čistou vodu. Teprve s perlami přestanou být naše řeky ušmudlaným klenotem a dostanou pravý lesk.
Perlorodky pronikaly do Střední Evropy při tahu lososa a pstruha potočního. Tyto ryby jsou dočasnými nositeli jejich larev. Kromě obou druhů ryb se ale do českých toků musejí vrátit i vydry. Tenhle dravec redukuje počty přestárlých kusů, mladé mu uniknou. Staré kusy už mají proti perlorodkám imunitu a nepřijmou je. Dále jsou nutní bezobratlí živočichové, kteří napomáhají biologickému rozkladu látek ve vodě a zásobují tak perlorodku potravou.
Uměle vysazované vydry už se u řeky sem tam objeví, ale rybáři se na ně zlobí, protože jim pytlačí kapry, když nemohou najít dost drobných plevelných rybek, které z českých řek vymizely. Je to jako s medvědem Brunem, co se raději živil ovcemi, než aby se ve změněné přírodě plahočil za chudými zdroji přirozené potravy. V každém případě už perlorodku najdeme například v Lužním potoce v Ašském výběžku na hranici se Spolkovou republikou Německo, kde požívá ochrany.
K létu a vodě patří nejen koupání, ale v posledních letech i povodně a sucho. V knize najdeme užitečné informace o obou jevech. Když se na televizní obrazovce objeví krásná dívka s předpovědí počasí, nenechme se zmást jejími vnějšími půvaby, ale poslouchejme pozorně, co říká.
VÝSTRAHU PŘEDSTAVUJÍ hlavně studené fronty, zvolna postupující ze severní Itálie přes naše území dále k severovýchodu. Ty v našich podmínkách přinášejí katastrofální povodně, jako byla ta v roce 1997 na Moravě. Tuto souvislost odhalil už v 80. letech 19. století německý meteorolog van Berber, který zjistil, že proudění vzduchu v Evropě probíhá jen po určitých drahách. Nám povodňově nebezpečnou povětrnostní si-tuaci označil jako Vb (pět bé). Označení platí dodnes.
Výraz "fronta" v meteorologickém významu vymysleli Norové, kteří ji koncem první světové války převzali z vojenského názvosloví. Označili tak pásmo styku vzduchových hmot, které mají ve stejných výškách různou teplotu. Když studený vzduch vytlačí vzduch teplejší, znamená to, že přešla studená fronta, doprovázená ochlazením, přeháňkami a bouřkami. Naopak přechodem teplé fronty trvalejší déšť ustane a je hezky.
Využití frontální analýzy na povětrnostních mapách v předpovědní službě lze podle autorů knihy považovat za jeden z nejvýznamnějších světových objevů v meteorologii.
CO TO JE STOLETÁ VODA. Povodně jsme si v posledních deseti letech užili už tři, ač byly všechny stoleté. Kniha vysvětluje, že stoletá voda neznamená četnost opakování, ale pravděpodobnost jejího výskytu. Jde-li o stoletou vodu, pak pravděpodobnost, že se v daném roce objeví je 1:100, neboli jedno procento. Proto neplatí, že padesátiletá voda je dvojnásobkem stoleté. Když se v roce 2002 řítilo Vltavou v Praze historických 5160 kubíků, málokdo by v tu chvíli uvěřil tomu, že rok poté bude korytem v hlavním městě protékat pouhých 40 kubíků, a to navíc pouze díky výpomoci z Vltavské kaskády, která upouštěla naspořenou vodu z jarního tání. Ale například v srpnu 1904 teklo Vltavou v Praze ubohých 11,5 kubíků, tedy sotva osm procent průměrného jejího průtoku. V letech 1538 a 1674 se dala Vltava přejít takřka suchou nohou.
BOJ O VODU v dobách sucha a naopak boj proti velké vodě při povodních provází české dějiny snad už od nepaměti. Svou významnou roli tu mají vybudované vodní nádrže, kam se podle autorů knihy vejde pětkrát víc vody, než jí teče v řekách. Ale první rybníky si prý staří Čechové stavěli hlavně kvůli uchování čerstvých ryb nalovených v řece, takže sloužily spíše jako živá spižírna. Velký ekologický význam přisuzoval rybníkům také Otec vlasti Karel IV., když tvrdil, že vypařováním vody zvlhčují vzduch v parném létě a pomáhají přežít rostlinám na polích.
K plavání se česká voda moc nehodí, což zatím platí pro lidi i pro lodě, i když v minulosti bylo všechno jinak. První dochovaný záznam o lodní dopravě na řece Labi existuje už z roku 1057. V kostele ve Staré Boleslavi najdeme vyobrazení labské lodi z 11. století.
Parník Bohemia dopravoval od roku 1846 pasažéry z Obříství do Drážďan a zpět pět dní v týdnu. Čluny zvané kamenáče s nosností 50 tun vozily zase do Německa ovoce v říčních člunech na jedno použití vyrobených z prken, utěsněných mechem. Plavidla pak končila svou pouť po řece rozebráním většinou na dřevním trhu v Berlíně. Skutečnou ekologickou inspirací pro vyřešení sporu o jezech na Labi by mohly být řetězové parníky, které po řece vozily náklad mezi Mělníkem a Hamburkem od druhé poloviny 19. století až do začátku druhé světové války. K pohonu využívaly řetěz natažený na dně řeky, takže byly něco jako vodní lanovka.
DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ NAFTA. Editor knihy Voda v České republice Jan Němec říká, že voda je důležitější než nafta, protože až jednou ropná naleziště vyschnou, najdou si lidé jiný zdroj energie. Což se ale o vodě, za kterou nemáme žádnou jinou náhradu, bohužel říci nedá.
Jenže o vodní infrastrukturu musíme pečovat a budovat ji stejně jako tu dopravní. Jinak nastane kolaps.
"Teď máme vody dost, ale když se včas nepřipravíme na klimatické změny budováním nových rezervoárů, může se stát, že za nějakých sto, možná už padesát let, budeme muset dovážet pitnou vodu z ledovců", říká český vodohospodářský expert při OSN.
AUTOR: ALICE OLBRICHOVÁ
Jan Němec a kol.: Voda v České republice. Consult, Praha 2006.
Alice Olbrichová (53) vystudovala Fakultu žurnalistiky Leningradské státní univerzity a Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Praze. V týdeníku Ekonom se zabývá životním prostředím.
Ve srovnání s úctyhodným výčtem vodních ploch a toků je seznam zmíněných stodvaatřiceti koupacích oblastí, schválených letos v dubnu Ministerstvem zdravotnictví a Ministerstvem životního prostředí vyhláškou č. 168 o povrchových vodách využívaných ke koupání osob, notami na buben. Přehled míst, kde si vodomilové v Česku mohou ve volné krajině ještě zaplavat, zahrnuje také 102 přírodní koupaliště. Ta se ovšem liší tím, že mají provozovatele a vybírá se tam vstupné. Ale žádná velká sláva to není.
"Přírodní koupaliště na čistých vodách v čistém a zeleném prostředí bez hluku a emisí je zatím na úrovni zbožného přání," uvádí kniha Voda v České republice. Vydalo ji Ministerstvo zemědělství a odstupující šéf resortu Jan Mládek ji ještě stihl pokřtít vodou ze Štěchovic. Právě v místech, kde začíná být Vltava takřka stejně čistá jako u pramene. Vydrží jí to až k Davli, kde se do ní vlévá znečištěná Sázava.
Publikaci o české vodě zpracoval početný tým autorů různých institucí, vodohospodáři počínaje, meteorology konče. Editorem tohoto kolektivního díla je vodohospodářský expert ČR při OSN Jan Němec.
Encyklopedicky řazený text je čtivě psaný a oživuje ho řada historických kuriozit a perliček. V knize také najdeme množství unikátních fotografií, map, tabulek a stručný výčet legislativy o vodách. Můžeme se dočíst například i to, že u nás jeden ze zákonů zavedl povinnou výuku plavání na školách.
Žádné konkrétní doporučení, kde si člověk může do sytosti ve volné přírodě zaplavat, kniha sice nedává, ale aspoň se dozvíme, jak by takové místo mělo vypadat.
KDE SE VYKOUPAT. "Za ideální se považuje pro jednoho koupajícího plocha 20 až 30 metrů čtverečních vodní hladiny a plocha upravené pláže v rozsahu šest až osm metrů čtverečních," zní doporučení autorů. Vše navíc musí být v odpovídajícím proporcionálním poměru. Celý pozemek nesmí být situován v zátopovém území. Jenže kde vzít a nekrást.
Zatímco Evropská unie uznává jen tři stupně pro jakost vody v tocích, a to velmi dobrou, dobrou a střední, Česko jich má pět - od neznečištěné až po velmi silně znečištěnou. Stupně jsou označeny barevně, většina českých řek je v současnosti zelená, což značí vodu znečištěnou. I když mírný, přece jen to je pokrok. V roce 1992 totiž převažovala barva červená, tedy velmi silně znečištěná voda. Za pokrokem jsou investice do průmyslu a komunálních čistíren odpadních vod. Přesto máme co dohánět. Ve Středočeském kraji není na kanalizaci dosud připojeno takřka 38 procent obyvatel, v Pardubickém kraji třetina. Kam ty splašky jdou?
Voda v ČR do kapsy, která vyšla spolu s knihou Voda v ČR, shrnuje nejdůležitější data. Uvádí například, že kanalizaci a čistírnu u nás dosud nemá 170 aglomerací s počtem nad deset tisíc obyvatel. Čeká na ně i dalších 423 sídel nad dva tisíce obyvatel. Aby Česko vyhovělo unijní směrnici o čištění městských odpadních vod, musí je vybudovat do roku 2010. Vyžádá si to 52 miliard korun. Přece jen lépe na tom jsme v zásobování pitnou vodou, když na veřejnou síť je napojeno už 91,8 procenta Čechů.
PRAŽSKÝ HRAD měl vodovod už ve 14. století, Vyšehrad dokonce o dvě století dříve. Obyčejným měšťanům ovšem dlouho musela stačit pitná voda z kašen. Městské vodárny se v Česku začaly budovat až v 19. století, připomíná kniha o české vodě, a dokládá to sérií fotek nejkrásnějších vodárenských věží v zemi.
Autoři knihy připomínají, že 50 litrů pitné vody na osobu a den je podle OSN jedním ze základních lidských práv. Průměrný Čech spotřebuje zhruba dvojnásobek tohoto množství. Ale publikace také uvádí, že například v roce 1962 byl v Chomutově takový nedostatek pitné vody, že byla na příděl a každý občan jí dostal jen 15 litrů na den. Výstavba zdrojů pitné vody postupovala pomaleji než budování průmyslu, což vedlo k řadě omezení a kalamit.
Kvůli suchu a prázdné Vltavě zase žíznila Praha, takže musela vodu dokonce dovážet až z Německa. Bylo to kolem roku 1000, připomíná kniha s odvoláním na Kosmovu kroniku. Naštěstí se lidé tehdy ještě moc nemyli, natož koupali.
Vodní rekreace má v Čechách kořeny v 19. století, kdy se spolu s rozvojem tělovýchovy začal zdůrazňovat vliv plavání na lidské tělo. Blahodárné účinky vodní koupele ostatně znali už staří Řekové, pro které byla prostředkem pro zdravý vývin těla. Křesťané na rozdíl od antiky si na koupání právě nepotrpěli, ale křest vodou, jako základní náboženský rituál, si ponechali. Až za křižáckých výprav vlivem kontaktu s východními národy se začaly v Evropě zakládat nádrže a vanové koupele a byly opět využívány vodní toky. Židům přikazoval Mojžíšův zákon očistnou koupel nejen před vstupem do chrámu. Že má být člověk před vstupem do chrámu čistý na těle i na duši přikazovala i další náboženství.
NADĚJI PRO PLAVCE představuje unijní směrnice o vodní politice. Místo složitých chemických a fyzikálních rozborů posuzuje ekologický stav řeky podle biologických indikátorů, takže ji zajímá, zda ve vodě žijí organismy, které by tam žít měly.
V českých podmínkách jsou to perlorodky říční, které se daly najít až do 19. století hlavně ve Vltavě a Otavě. V nich vznikaly slavné české perly. Kniha uvádí, že lov perel v rybníku Rožmberk vynášel v roce 1580 několik tisíc zlatých ročně. Dnes nejde ani tak o to, že bychom našli staronový vývozní artikl, ale že se k nám s přítomností perlorodek vrátí řada vodních živočichů, vázaných na křišťálově čistou vodu. Teprve s perlami přestanou být naše řeky ušmudlaným klenotem a dostanou pravý lesk.
Perlorodky pronikaly do Střední Evropy při tahu lososa a pstruha potočního. Tyto ryby jsou dočasnými nositeli jejich larev. Kromě obou druhů ryb se ale do českých toků musejí vrátit i vydry. Tenhle dravec redukuje počty přestárlých kusů, mladé mu uniknou. Staré kusy už mají proti perlorodkám imunitu a nepřijmou je. Dále jsou nutní bezobratlí živočichové, kteří napomáhají biologickému rozkladu látek ve vodě a zásobují tak perlorodku potravou.
Uměle vysazované vydry už se u řeky sem tam objeví, ale rybáři se na ně zlobí, protože jim pytlačí kapry, když nemohou najít dost drobných plevelných rybek, které z českých řek vymizely. Je to jako s medvědem Brunem, co se raději živil ovcemi, než aby se ve změněné přírodě plahočil za chudými zdroji přirozené potravy. V každém případě už perlorodku najdeme například v Lužním potoce v Ašském výběžku na hranici se Spolkovou republikou Německo, kde požívá ochrany.
K létu a vodě patří nejen koupání, ale v posledních letech i povodně a sucho. V knize najdeme užitečné informace o obou jevech. Když se na televizní obrazovce objeví krásná dívka s předpovědí počasí, nenechme se zmást jejími vnějšími půvaby, ale poslouchejme pozorně, co říká.
VÝSTRAHU PŘEDSTAVUJÍ hlavně studené fronty, zvolna postupující ze severní Itálie přes naše území dále k severovýchodu. Ty v našich podmínkách přinášejí katastrofální povodně, jako byla ta v roce 1997 na Moravě. Tuto souvislost odhalil už v 80. letech 19. století německý meteorolog van Berber, který zjistil, že proudění vzduchu v Evropě probíhá jen po určitých drahách. Nám povodňově nebezpečnou povětrnostní si-tuaci označil jako Vb (pět bé). Označení platí dodnes.
Výraz "fronta" v meteorologickém významu vymysleli Norové, kteří ji koncem první světové války převzali z vojenského názvosloví. Označili tak pásmo styku vzduchových hmot, které mají ve stejných výškách různou teplotu. Když studený vzduch vytlačí vzduch teplejší, znamená to, že přešla studená fronta, doprovázená ochlazením, přeháňkami a bouřkami. Naopak přechodem teplé fronty trvalejší déšť ustane a je hezky.
Využití frontální analýzy na povětrnostních mapách v předpovědní službě lze podle autorů knihy považovat za jeden z nejvýznamnějších světových objevů v meteorologii.
CO TO JE STOLETÁ VODA. Povodně jsme si v posledních deseti letech užili už tři, ač byly všechny stoleté. Kniha vysvětluje, že stoletá voda neznamená četnost opakování, ale pravděpodobnost jejího výskytu. Jde-li o stoletou vodu, pak pravděpodobnost, že se v daném roce objeví je 1:100, neboli jedno procento. Proto neplatí, že padesátiletá voda je dvojnásobkem stoleté. Když se v roce 2002 řítilo Vltavou v Praze historických 5160 kubíků, málokdo by v tu chvíli uvěřil tomu, že rok poté bude korytem v hlavním městě protékat pouhých 40 kubíků, a to navíc pouze díky výpomoci z Vltavské kaskády, která upouštěla naspořenou vodu z jarního tání. Ale například v srpnu 1904 teklo Vltavou v Praze ubohých 11,5 kubíků, tedy sotva osm procent průměrného jejího průtoku. V letech 1538 a 1674 se dala Vltava přejít takřka suchou nohou.
BOJ O VODU v dobách sucha a naopak boj proti velké vodě při povodních provází české dějiny snad už od nepaměti. Svou významnou roli tu mají vybudované vodní nádrže, kam se podle autorů knihy vejde pětkrát víc vody, než jí teče v řekách. Ale první rybníky si prý staří Čechové stavěli hlavně kvůli uchování čerstvých ryb nalovených v řece, takže sloužily spíše jako živá spižírna. Velký ekologický význam přisuzoval rybníkům také Otec vlasti Karel IV., když tvrdil, že vypařováním vody zvlhčují vzduch v parném létě a pomáhají přežít rostlinám na polích.
K plavání se česká voda moc nehodí, což zatím platí pro lidi i pro lodě, i když v minulosti bylo všechno jinak. První dochovaný záznam o lodní dopravě na řece Labi existuje už z roku 1057. V kostele ve Staré Boleslavi najdeme vyobrazení labské lodi z 11. století.
Parník Bohemia dopravoval od roku 1846 pasažéry z Obříství do Drážďan a zpět pět dní v týdnu. Čluny zvané kamenáče s nosností 50 tun vozily zase do Německa ovoce v říčních člunech na jedno použití vyrobených z prken, utěsněných mechem. Plavidla pak končila svou pouť po řece rozebráním většinou na dřevním trhu v Berlíně. Skutečnou ekologickou inspirací pro vyřešení sporu o jezech na Labi by mohly být řetězové parníky, které po řece vozily náklad mezi Mělníkem a Hamburkem od druhé poloviny 19. století až do začátku druhé světové války. K pohonu využívaly řetěz natažený na dně řeky, takže byly něco jako vodní lanovka.
DŮLEŽITĚJŠÍ NEŽ NAFTA. Editor knihy Voda v České republice Jan Němec říká, že voda je důležitější než nafta, protože až jednou ropná naleziště vyschnou, najdou si lidé jiný zdroj energie. Což se ale o vodě, za kterou nemáme žádnou jinou náhradu, bohužel říci nedá.
Jenže o vodní infrastrukturu musíme pečovat a budovat ji stejně jako tu dopravní. Jinak nastane kolaps.
"Teď máme vody dost, ale když se včas nepřipravíme na klimatické změny budováním nových rezervoárů, může se stát, že za nějakých sto, možná už padesát let, budeme muset dovážet pitnou vodu z ledovců", říká český vodohospodářský expert při OSN.
AUTOR: ALICE OLBRICHOVÁ
Jan Němec a kol.: Voda v České republice. Consult, Praha 2006.
Alice Olbrichová (53) vystudovala Fakultu žurnalistiky Leningradské státní univerzity a Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské v Praze. V týdeníku Ekonom se zabývá životním prostředím.
Zdroj:EKONOM
Sdílet článek na sociálních sítích
